4 VSPH 2051/2015-A-13
MSPH 93 INS 21113/2015 4 VSPH 2051/2015-A-13

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužnice Tonbi, s.r.o., IČO 28508211, sídlem Ginzova 3240/1, Praha 10, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 21113/2015-A-8 ze dne 21. září 2015,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 93 INS 21113/2015-A-8 ze dne 21. září 2015 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku označeným usnesením Městský soud v Praze uložil dlužnici Tonbi, s.r.o. (dále jen dlužnice) povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že se dlužnice insolvenčním návrhem ze dne 14.8.2015 (A-1) domáhala vydání rozhodnutí o jejím úpadku a prohlášení konkursu. Citoval § 108 odst. 1 větu první a odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) a vyložil účel institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení. Vyšel ze zjištění, že jsou v projednávané věci splněny předpoklady pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč, neboť úpadek dlužnice bude řešen konkursem s odměnou pro insolvenčního správce podle § 1 odst. 5 vyhlášky nejméně ve výši 45.000,-Kč bez DPH.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala (A-9) a navrhovala, aby je odvolací soud zrušil nebo změnil tak, že jí uloží povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v nižší výši. Argumentovala, že podala insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co zjistila svoji úpadkovou situaci. Namítala, že povinnosti zaplatit zálohu v uložené výši nemůže z objektivních důvodů dostát, čímž se dostává do neřešitelné situace. Měla za to, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, neboť ze zákona (§ 98 IZ) byla povinna insolvenční návrh podat, ale přitom již byla navzdory péči řádného hospodáře bez finančních prostředků. Pokud by dlužnice v případě zamítnutí insolvenčního návrhu pro nezaplacení zálohy využila možnosti likvidace, měl by povinnost podat insolvenční návrh likvidátor. Při uložení povinnosti zaplatit zálohu mělo být přihlédnuto k její majetkové situaci a k tomu, že plnila svou zákonnou povinnost s cílem vyhnout se vzniku odpovědnosti za škodu. Soudu prvního stupně vytýkala, že nezdůvodnil, proč jí uložil povinnost zaplatit zálohu v nejvyšší možné částce.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněné:

Podle § 108 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně (odst. 2).

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 IZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tudíž opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužnice, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá, anebo v případě, kdy tu sice jsou určité volné finanční prostředky, avšak toliko ve výši, jež nebude postačovat ani na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužnice insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 19.8.2015 (A-1) domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Z insolvenčního návrhu a z jeho příloh vyplývá, že dlužnice má podle svého tvrzení 6 závazků po splatnosti více než 30 dnů v celkové výši 1.654.294,10 Kč, z nichž nejstarší jsou splatné již od roku 2011 a nemá žádný zpeněžitelný majetek. Z dosavadních výsledků insolvenčního řízení tak vyplývá, že lze očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem, resp. nepatrným konkursem podle § 314, § 315 IZ. V něm náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která v konkursu (či nepatrném konkursu) dosahuje -v případě jejího určení dle § 1 odst. 5 vyhlášky-nejméně částky 45.000,-Kč (bez event. připočtení 21 % DPH), přičemž podle § 2a vyhlášky náleží insolvenčnímu správci též odměna z počtu přezkoumaných přihlášek v případě, kdy v konkursu k žádnému zpeněžení nedošlo, taktéž v minimální výši 45.000,-Kč. Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu (v minimální výši 45.000,-Kč bez připočtení event. DPH) si činnost insolvenčního správce nadto vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužnice (včetně event. prošetření jeho příp. neúčinných právních úkonů) a s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd. Soud prvního stupně proto nepochybil, když nemajetné dlužnici uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální výši.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným a napadené usnesení podle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

K odvolací argumentaci dlužnice, že neměla jinou možnost, než podat insolvenční návrh v době, kdy již nedisponuje prostředky použitelnými na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze než konstatovat, že zjevně nesplnila povinnost vyplývající pro ni jakožto společnost s ručením omezeným z § 124 obchodního zákoníku platného do 31.12.2013, neboť jinak by k takovému účelu mohla nepochybně použít rezervní fond, jež byla povinna vytvořit (z výpisu z obchodního rejstříku totiž nevyplývá, že by se dobrovolně podřídila režimu zákona o obchodních korporacích podle jeho § 777 odst. 5). To jde ovšem toliko k její tíži. Účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužnice-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. To platí v rámci případné likvidace dlužnice. Bude-li likvidátor dlužnice schopen takový majetek identifikovat a zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze pak lze uvažovat o tom, že by insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že příp. likvidátor dlužnice nebude schopen zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužnice. Insolvenční řízení nelze chápat jako postup, kterým by bylo možno nahradit proces likvidace.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 13. listopadu 2015

Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková