4 VSPH 2024/2015-A-27
KSPH 62 INS 19202/2015 4 VSPH 2024/2015-A-27

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenčním řízení dlužníka Michala anonymizovano , anonymizovano , bytem Kolín II, Kremličkova 937, IČO 01038958, zahájeném na návrh navrhovatelky FINFIX, a.s., sídlem Praha 5-Malá Strana, Plaská 622/3, zast. JUDr. Alešem Minaříkem, advokátem, sídlem Praha 1, Půtova 1219/3, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2015, č.j. KSPH 62 INS 19202/2015-A-17,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2015, č.j. KSPH 62 INS 19202/2015-A-17, se z r u šu j e a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze uložil navrhovatelce FINFIX, a.s. (dále jen navrhovatelka), aby ve lhůtě 3 dnů ode dne jeho právní moci zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně uvedl, že se navrhovatelka svým návrhem doručeným mu dne 24.7.2015 domáhala zjištění úpadku dlužníka Michala Runy (dále jen dlužník) a prohlášení konkursu. Citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že vyměřená záloha ve výši 50.000,-Kč umožní bezprostředně po rozhodnutí o úpadku činnost insolvenčního správce a úhradu počátečních nákladů řízení, hotových výdajů správce, jakož i jeho odměny a že případný výtěžek ze zpeněžení zajištěných nemovitostí dlužníka (tvrzených v návrhu) se použije pouze na odměnu správce ze zpeněžení tohoto majetku.

Proti usnesení se navrhovatelka včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že se navrhovateli povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá. Předně namítala, že soud I. stupně přikročil k uložení povinnosti zaplatit zálohu předčasně, tedy v okamžiku, kdy mu nejsou známé všechny relevantní a právní okolnosti dané věci, když dosud ani dlužníka nevyzval k vyjádření se k insolvenčnímu návrhu (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15.5.2013, č.j. MSPH 95 INS 16698/2012, 3 VSPH 1494/2012-A-15). Navrhovatelka je dále toho názoru, že odměnu insolvenčního správce je možno lze uspokojit z nemovitého majetku dlužníka, že je nutno zkoumat jeho majetkové poměry a pravděpodobný způsob řešení jeho úpadku ještě před uložením povinnosti k zaplacení zálohy, že pokračování insolvenčního řízení nesmí být vynucováno úhradou zálohy a že nutnost jejího uložení musí být odůvodněna.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c) IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3). Nejde-li o dlužníka, může osoba, která zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, uplatnit její náhradu v insolvenčním řízení jako pohledávku za majetkovou podstatou (odst. 4).

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou ve větě druhé a třetí § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 2 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud I. stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. V odůvodnění neuvedl ničeho o rozsahu předpokládaných nákladů insolvenčního řízení ani skladbě a hodnotě dlužníkova majetku či výhledu jeho zpeněžitelnosti, a rovnou dospěl k (ovšem nezdůvodněnému) závěru, že přesto je třeba po navrhovateli zálohu na náklady insolvenčního řízení požadovat, a to v horní polovině zákonné sazby. Zálohy lze užít (již v průběhu insolvenčního řízení) jen na placení těch výdajů (pohledávek za majetkovou podstatou), jež představují náklady insolvenčního řízení; k těm se ovšem soud nijak nevyslovil stejně, jako se nijak nevyjádřil k potenciálu dlužníkova majetku co zdroje průběžného placení nákladů insolvenčního řízení.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Zbývá dodat, že napadené usnesení o uložení povinnosti navrhovateli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je z hlediska zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, rozhodnutím procesní povahy a odvolání proti němu nepodléhá poplatkové povinnosti (pol. 22 bod 14. přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 4. prosince 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková