4 VSPH 2009/2016-A-27
KSPH 62 INS 29718/2015 4 VSPH 2009/2016-A-27

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem 252 06 Bojanovice 12, adresa pro doručování: Nový Knín, Malá Lečice 12, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 62 INS 29718/2015-A-21, ze dne 15. září 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v č.j. KSPH 62 INS 29718/2015-A-21, Praze ze dne 15. září 2016, se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze uložil dlužníkovi Jaroslavu Sosnovci (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že byl dlužník přípisem ze dne 11.8.2016 (A-20) vyzván, aby soudu předložil pracovní smlouvu nebo výplatní pásky; na tuto výzvu však dlužník nijak nereagoval. Citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ), vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a vysvětloval, že uložení povinnosti složit zálohu v dané výši je nutné k tomu, aby insolvenční správce měl k dispozici finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po svém ustanovení do ní a k poskytnutí záruky úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty dlužníka. Vyšel ze zjištění, že s ohledem na to, že je dlužník momentálně nezaměstnaný, nelze z jeho příjmů, které dosahují 0 Kč, provádět žádné srážky. Skutečnost, že dlužník uvedl svůj jediný příjem z darovací smlouvy ze dne 28.4.2016 ve výši 2.500 Kč a nepředložil soudu i přes jeho výzvy pracovní smlouvu, svědčí o nepoctivém záměru dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 395 IZ. Závěrem soud I. stupně dodal, že v daném případě by věřitelé byli uspokojováni výhradně z plnění dárce, tedy jinak než postupem dle § 398 odst. 3 IZ, a proto z těchto důvodů uložil dlužníkovi povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal (A-22), neboť s ním nesouhlasil a navrhoval, aby odvolací soud upustil od požadavku složení zálohy a povolil mu oddlužení . Vysvětloval, že nemůže doložit pracovní smlouvu, neboť jeho práce isir.justi ce.cz v Německu se nakonec neuskutečnila, avšak koncem července roku 2016 se mu podařilo sehnat práci u zaměstnavatele Bytostav Ústí, s.r.o., IČO 25040472, sídlem v Ústí nad Labem, Podmokelská 6/18, kde v současné době pracuje na dohodu o provedení práce, a že je možnost následně u tohoto zaměstnavatele pracovat na hlavní pracovní poměr se mzdou cca 12.000 Kč čistého měsíčně. Dohodu o provedení práce dlužník soudu ke svému odvolání přiložil.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněné:

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit dlužníkovi (který není osobou uvedenou v druhé a třetí větě § 108 odst. 1 IZ), jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení ze dne 31.10.2015 (A-1) uvedl, že se nachází v úpadku, neboť má závazky vůči 8 nezajištěným věřitelům v celkové výši 266.472 Kč, přičemž má nové zaměstnání, kde pobírá měsíční mzdu ve výši 13.226 Kč čistého. Následným podáním ze dne 30.4.2016 (A-13) uvedl, že byl ze zaměstnání ve zkušební době propuštěn a předložil darovací smlouvu ze dne 28.4.2016 znějící na částku 2.500 Kč měsíčně.

Soud I. stupně správně vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení, nicméně se v posuzovaném insolvenčním řízení důsledně nezabýval předpokládaným způsobem řešení úpadku dlužníka a rovnou dospěl k nesprávnému závěru, že je třeba požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Odůvodnil to zejména tím, že v chování dlužníka lze spatřovat nepoctivý záměr a je zde dán předpoklad prohlášení konkursu na jeho majetek. Odvolací soud se s tímto odůvodněním neztotožnil.

Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 279 odst. 2 o.s.ř.).

Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální 30 % míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou (při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení-osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.8.2010, sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010).

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, publikované pod zn. R 14/2012).

Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze usuzovat např. v situaci, kdy dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení uzavře smlouvu o převodu nemovitostí a kupní cenu nepoužije k poměrné úhradě všech svých (nezajištěných) závazků, ale uspokojí pouze věřitele, které lze považovat za osoby jemu blízké (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.5.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 680/2010, 2 VSOL 135/2010). Nepoctivému záměru může nasvědčovat též jednání dlužníka, který náležitě neobjasní důvod, proč uzavřel smlouvy o půjčce, z nichž vyplynuly závazky, jež mají být předmětem oddlužení, za situace, kdy konečným příjemcem poskytnutých finančních prostředků byla třetí osoba (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.6.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 2460/2010, 2 VSOL 184/2010).

Na rozdíl od soudu I. stupně hodnotí odvolací soud jinak uzavření darovací smlouvy dne 28.4.2016 znějící na částku 2.500 Kč měsíčně, neboť nemá důvod nevěřit dlužníkovi, že uzavřel darovací smlouvu za účelem řádného uspokojení pohledávek svých věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Na nepoctivý záměr by šlo usuzovat např. v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že dlužník zatajil své stávající nebo budoucí příjmy před svými věřiteli nebo bylo zjištěno, že by dlužník bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu uspokojoval pouze závazky věřitelů, kteří jsou osobami jemu blízkými; nic takového však v řízení zjištěno nebylo.

Odvolací soud je přesvědčen o tom, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu věrohodně vylíčil rozhodující skutečnosti osvědčující jeho úpadek, přičemž v jeho tvrzeních neshledává nic natolik zásadního, co by v této fázi insolvenčního řízení umožnilo přijmout nezvratný závěr o jeho nepoctivém záměru. Odvolací soud současně podotýká, že ekonomickou nabídkou dlužníka se soud I. stupně dosud nezabýval. Závěr soudu I. stupně o tom, že v dané věci přichází úvahu jen konkurs, shledal odvolací soud prozatím předčasným.

Proto odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř., napadené usnesení zrušil pro nedostatek důvodů a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud I. stupně posoudí ekonomickou nabídku dlužníka ve vztahu k navrhovanému způsobu řešení jeho úpadku oddlužením, a to s přihlédnutím k dlužníkem předložené dohodě o provedení práce (A-22) a darovací smlouvě ze dne 28.4.2016 (A-13/3). Shledá-li, že úpadek dlužníka bude lze řešit oddlužením, rozhodne o záloze na odměnu a hotové výdaje správce podle § 136 odst. 4 IZ. Shledá-li, že jeho úpadek nelze řešit jinak, než konkursem, uloží dlužníkovi povinnost k úhradě zálohy podle § 108 IZ.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 31. října 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v. r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Šárka Mandáková