4 VSPH 1981/2015-B-17
KSPH 60 INS 9703/2015 4 VSPH 1981/2015-B-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužníka Jindřicha anonymizovano , anonymizovano , IČO 68993081, bytem Stržiště 355/26, 289 22 Lysá nad Labem, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 9703/2015-B-10 ze dne 17. srpna 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 9703/2015-B-10 ze dne 17. srpna 2015 se v bodu II. výroku p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze schválil oddlužení dlužníka Jindřicha anonymizovano (dále jen dlužník) plněním splátkového kalendáře (bod I. výroku), uložil dlužníkovi po dobu následujících pěti let platit věřitelům na jejich pohledávky procentní částky pohledávek v rozsahu uspokojení přednostních pohledávek při výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy nebo exekuce a zamítl návrh dlužníka na stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek (bod II. výroku), přiznal insolvenční správkyni JUDr. Evě Kabelkové (dále jen správkyně) zálohu na odměnu ve výši 750 Kč plus DPH a zálohu na náhradu hotových výdajů ve výši 150 Kč plus DPH (bod III. výroku), uložil povinnosti dlužníkovi a plátci důchodu Jindřichu Lajnerovi provádět měsíční platby ve výši 4.000 Kč k rukám správkyně (bod IV. výroku), uložil povinnosti plátci mzdy (bod V. výroku), uložil související povinnosti správkyni (body VI. a VII. výroku), dlužníkovi uložil povinnost předkládat pravidelně měsíční přehledy svých příjmů správkyni (bod. VIII. výroku), věřitelům uložil sdělit správci bankovní spojení pro zasílání plateb (bod IX. výroku), konstatoval přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu o plátci mzdy při výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného (bod X. výroku) a konstatoval účinky usnesení jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku (bod XI. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že dne 14. 4. 2015 (A-1) bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka a dne 17.6.2015 (A-10) byl zjištěn úpadek dlužníka a bylo povoleno jeho řešení oddlužením. Do insolvenčního řízení se přihlásilo 10 věřitelů, celková výše nezajištěných závazků dlužníka činí 634 637,56 Kč, jeho očekávané příjmy tvoří příjmy ze samostatné výdělečné činnosti a ze smlouvy o důchodu ve výši 4.000 Kč, dlužník vlastní méně likvidní majetek, má vyživovací povinnost ke dvěma osobám, neuvedl žádné nemovitosti ani žádné další finanční prostředky a náklady na bydlení vyčíslil na 500 Kč měsíčně. Insolvenční návrh spojil s návrhem na povolení oddlužení, v němž požádal o stanovení nižších než zákonem určených splátek podle § 391 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a měsíční splátky navrhl ve výši 4.071 Kč. Jako důvod svého úpadku uvedl druhotnou platební neschopnost a úvěry v rodině, návrh na nižší splátky odůvodnil náklady na výživné. Soud I. stupně podle § 402 odst. 5 IZ a podle § 406 IZ schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře a dlužníkovi uložil, aby po dobu následujících pěti let od právní moci usnesení platil nezajištěným věřitelům vždy ke každému 20. dni v měsíci z příjmů, které získá po schválení oddlužení, částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, a to podle poměru jejich pohledávek. Zároveň nevyhověl žádosti dlužníka o stanovení nižších splátek, neboť nelze očekávat minimálně 50% uspokojení nezajištěných věřitelů (viz usnesení Nevyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 53/2012) a výjimka z tohoto pravidla nepřichází v úvahu (viz usnesení Nevyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 53/2012). Uvedl, že je dlužník schopen ze svých příjmů uhradit nezajištěným věřitelům jen částku 293.010 Kč, tj. v 46,17% a nižší měsíční splátky na oddlužení jsou tak vyloučeny. Závěrem poukázal na zásady insolvenčního řízení, jehož cílem je co nejvyšší uspokojení pohledávek věřitelů a konstatoval, že i kdyby dlužník splňoval podmínku 50% uspokojení nezajištěných věřitelů, neprokázal v řízení, že jsou u něj dány takové mimořádné poměry, jež by odůvodňovaly nižší měsíční splátky. Návrhu dlužníka z těchto důvodů nevyhověl.

Jen proti bodu II. výroku usnesení Krajského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a navrhoval, aby mu bylo umožněno doplatit 30% z dlužné částky podle jeho zdravotního stavu tak, aby hradil jeho otec splátky pouze v případě, kdy nebude mít dlužník žádný příjem a nebude sám schopen splátky hradit . Nesouhlasil s postupem insolvenčního soudu, který mu nestanovil jiné výše splátek a přenesl tím dluh dlužníka na jeho otce . Uvedl dále, že se snaží třetím rokem dosáhnout oddlužení, avšak beznadějně a prohlásil mimo jiné, že bude na účet správkyně posílat měsíčně částku 5.000 Kč do doby, nežli se vzniklá situace nevyřeší .

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 398 odst. 4 IZ dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, může insolvenční soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50% jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkovu úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků, a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 14.4.2015 (A-1) podal dlužník insolvenční návrh, jenž spojil s návrhem na povolení oddlužení a jeho řešení plněním splátkového kalendáře. V kolonce 14 formuláře návrhu na povolení oddlužení požádal dlužník o určení měsíční splátky ve výši 4.071 Kč z důvodu vyživovací povinnosti ke dvěma nezletilým dcerám a k výši výživného, které dokládal čestným prohlášením.

Ze zprávy správkyně o hospodářské situaci dlužníka ze dne 29.7.2015 (B-2) a ze dne 13.8.2015 (B-9) vyplynulo, že měl dlužník v roce 2014 hrubý příjem z podnikání ve výši 159.450 Kč a tomu odpovídá hrubý měsíční příjem 13.287,50 Kč, měsíční srážka z tohoto příjmu činí 7.972,50 Kč, což za 60 měsíců představuje částku 478.350 Kč, k tomu správkyně připočítala splátku důchodu ve výši 4.000 Kč měsíčně dle darovací smlouvy ze dne 7.4.2015 s tím, že za 60 měsíců činí částku 240.000 Kč, odečetla výživné 60x6.000 Kč (2x3.000 Kč měsíčně na dvě nezletilé dcery) celkem ve výši 360.000 Kč a odměnu správkyně ve výši 65.340 Kč. Z toho vyplynulo, že pro nezajištěné věřitele připadá částka 293.010 Kč, což odpovídá jejich uspokojení ve výši 46,17% a uvedené příjmy dlužníka nestačí pro splnění minimálního uhrazovacího limitu 50%. Dále vyplynulo, že je dlužník vlastníkem osobního vozidla Opel Astra, je svobodný a má dvě vyživovací povinnosti, do insolvenčního řízení se přihlásilo 10 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 634.637,56 Kč, které byly při přezkumném jednání konaném dne 13.8.2015 zjištěny.

Při úvaze o povolení nižších než zákonem stanovených měsíčních splátek musí insolvenční soud vždy zohlednit, zda budou nezajištění věřitelé dlužníka uspokojeni v minimálním rozsahu 50%. Ze zprávy správkyně však vyplynulo, že příjmy dlužníka nepostačují k naplnění kritéria minimálního 50% uspokojení nezajištěných věřitelů, a proto nelze dlužníku přiznat nižší nežli vyměřené splátky, vycházející z jeho příjmů. Dlužníkem namítané náklady na výživném nemohou být způsobilým důvodem pro rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž by povolil nižší splátky. Již samo oddlužení představuje pro dlužníka výhodu možného osvobození od povinnosti platit zbývající část dluhů při minimálním uspokojení nezajištěných věřitelů v rozsahu 30%, resp. 50%, avšak zároveň je nutno pamatovat i na právo věřitelů na minimální uspokojení svých pohledávek.

Odvolací soud při své úvaze zohlednil okolnosti, pro které se dlužník do úpadku dostal, jeho celkové závazky a očekávané příjmy a dospěl k závěru, že nebyly dány žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby bylo možno návrhu dlužníka na určení nižších, nežli zákonem stanovených měsíčních splátek, vyhověno. Pokud se dlužník v podaném odvolání dovolával, že se marně snaží dosáhnout oddlužení, je třeba dlužníku připomenout, že mu dobrodiní oddlužení bylo odvoláním napadeným usnesením přiznáno, zároveň je však jen na něm, zda tohoto dobrodiní využije a bude insolvenčním soudem vyměřené splátky řádně platit a nemůže očekávat, že by se nezajištěným věřitelům mohlo dostat uspokojení jejich pohledávek v menší míře, nežli je stanovena zákonem.

Ze shora uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání dlužníka nebylo důvodné, a proto usnesení soudu I. stupně v rozsahu napadeném odvoláním podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 12. ledna 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D. , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková