4 VSPH 1926/2016-B-21
KSCB 44 INS 3973/2016 4 VSPH 1926/2016-B-21

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužnice Oleny anonymizovano , anonymizovano , bytem Hlincová Hora, Kodetka Klidná 73, zast. JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, sídlem České Budějovice, Kasárenská 4, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2016, č.j. KSCB 44 INS 3973/2016-B-11,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2016, č.j. KSCB 44 INS 3973/2016-B-11, se v bodech I., II. výroku p o t v r z u j e ; odvolání proti bodu III. výroku se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích neschválil oddlužení dlužnice Oleny anonymizovano (dále jen dlužnice; bod I. výroku), na majetek dlužnice prohlásil konkurs (bod II. výroku), jenž bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku) a uložil insolvenčnímu správci Kancelář správců, v.o.s. (dále jen správce) podat zprávu o hospodářské situaci dlužnice ke dni prohlášení konkurzu na její majetek (bod IV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 22.3.2016 (A-8) zjistil k návrhu dlužnice její úpadek a povolil jeho řešení oddlužením a že současně nařídil přezkumné jednání a svolal na něj navazující schůzi věřitelů na den 20.5.2016. Přezkumné jednání však bylo na žádost dlužnice z akutních osobních důvodů odročeno a proběhlo dne 30.5.2016. Soud I. stupně konstatoval, že se do insolvenčního řízení přihlásili dva věřitelé, a to Česká spořitelna, a.s. (dále jen věřitel č. 1) s pohledávkou ve výši 1.292.062,10 Kč a věřitel Bart Reality, s.r.o. (dále jen věřitel č. 2) s pohledávkou ve výši 312.756,04 Kč s tím, že správce ani jednu z přihlášených pohledávek nepopřel, avšak dlužnice obě dvě přihlášené pohledávky popřela, neboť závazek vůči věřiteli č. 1 byl převzat společností Eurosedia-plast, s.r.o. (dále jen společnost E) a manželem dlužnice Andreem Lvovem, pohledávku věřitele č. 2 dlužnice popřela co do pravosti z důvodu neplatného ujednání o rozhodčí doložce a neplatného rozhodčího nálezu. Dlužnice přitom v insolvenčním návrhu ze dne 17.2.2016 (A-1) jako své závazky uvedla nesplacený debet na účtu věřitele UniCredit Bank Czech Republic & Slovakia, a.s ve výši 211,-Kč, závazek vůči věřiteli č. 2 ve výši pouze 175.000,-Kč a náklady soudní exekutorky Mgr. Marcely Petrošové ve výši 7.864,-Kč, celkem tedy uvedla závazky isir.justi ce.cz ve výši pouze 183.075,-Kč, avšak přihlášeny a správcem uznány byly pohledávky v celkové výši 1.604.818,14 Kč.

Správce ve zprávě přednesené na schůzi věřitelů konané dne 30.5.2016 (B-10) uvedl, že oddlužení formou splátkového kalendáře není možné, neboť dlužnice nedoložila žádnou darovací smlouvu, s níž původně uvažovala, a z jejích příjmů, které činí 16.375,-Kč, není schopná uhradit 30 % hodnoty svých závazků, a proto navrhl zpeněžení majetkové podstaty jako způsob schválení jejího oddlužení, neboť zpeněžením movitého majetku, pohledávky za společností E ve výši 3.818.000,-Kč a obchodního podílu ve výši 50 % na společnosti E je předpoklad uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů ve výši 100 % jejich hodnoty i úhrady odměny a nákladů správce. Správce však podotkl, že tento rozhodující majetek, tedy podíl ve společnosti E a pohledávku za společností E dlužnice neuvedla při sepsání návrhu na povolení oddlužení, což nasvědčuje i jejímu nepoctivému záměru. Závěr o nepoctivém záměru dlužnice shledal i zástupce věřitelů, jímž byl na schůzi věřitelů zvolen věřitel č. 1.

Soud I. stupně po citaci § 405 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a § 395 odst. 1 písm. a) a odst. 2 IZ s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 14/2009 shledal, že dosavadní přístup dlužnice neskýtá záruky odpovědného plnění povinností v rámci realizace jejího oddlužení, neboť dlužnice v insolvenčním návrhu a v seznamu závazků zatajila téměř 90 % svých závazků, včetně zásadního závazku vůči věřiteli č. 1, když neobstojí argumentace dlužnice, která se domnívala, že se tohoto závazku zbavila notářským zápisem, jímž manžel dlužnice a společnost E uznali vůči věřiteli č. 1 dluh a svolili k přímé vykonatelnosti notářského zápisu, jelikož dlužnice nepřestala být zavázána z úvěrové smlouvy, kterou jako spoludlužník s věřitelem č. 1 uzavřela, a navíc notářský zápis v době sepsání insolvenčního návrhu ještě ani neexistoval. Dlužnice rovněž neuvedla pravdivě svůj majetek, když jako jediný svůj majetek označila peněžní prostředky ve výši životního minima. V zatajení svých závazků a majetku soud I. stupně shledal nepoctivý záměr dlužnice i její nedbalý a lehkomyslný přístup, a protože se dlužnice nesnažila poctivě vypořádat se svými věřiteli, neschválil její oddlužení a na její majetek prohlásil konkurs.

Proti bodům I., II., III. výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích se dlužnice včas odvolala (B-13) a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vysvětlovala, že měla za to, že když smluvní závazek zcela řádně splácí hlavní dlužník, jímž je společnost E, která uzavřela s věřitelem č. 1 dohodu o tom, že dluh bude nadále splácet společnost E spolu s manželem dlužnice, přičemž tato dohoda byla obsahem notářského zápisu pořízeného bez účasti dlužnice, dluh vůči její osobě neexistuje, a proto se nejedná o nepoctivý úmysl, ale o právní omyl, který není možné sankcionovat ztrátou výhody oddlužení. Podotkla, že notářský zápis je ve své podstatě řádnou změnou úvěrové smlouvy, resp. ustanovení této smlouvy o splátkách úvěru. Ani v neuvedení obchodního podílu ve společnosti E a pohledávky za touto společností nelze dle dlužnice sledovat nepoctivost jejího záměru, neboť obchodní podíl je s ohledem na závazky společnosti E vůči věřiteli č. 1 a vůči manželovi dlužnice zatím v nulové výši, přičemž se domnívala, že jako majetek se uvádí pouze to, co má nějakou hodnotu a co lze v případě potřeby zpeněžit. Závazek ve výši 3.818.000,-Kč nemá společnost E vůči dlužnici, ale vůči jejímu manželovi, který tuto částku ze svých výlučných prostředků, pocházejících ze zahraničí, z peněz, poskytnutých mu třetí osobou, poskytl společnosti E na zakoupení nemovitosti. Na závěr dlužnice podotkla, že její manžel i ona jsou občany Ukrajiny, kteří podnikají v České republice, avšak manželství uzavřeli na Ukrajině, a proto je třeba na jejich vzájemné majetkové vztahy uplatňovat ukrajinské právo a nelze tak bez dalšího uvažovat s českým institutem společného jmění manželů, a tedy s tím, že závazek třetí osoby vůči jednomu z manželů a naopak dluh jednoho z manželů vůči třetí osobě je bez dalšího společný.

K odvolání dlužnice se v podání ze dne 17.8.2016 (B-16) vyjádřil věřitel č. 2, který uvedl, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím i odůvodněním obsaženým v napadeném usnesení soudu I. stupně s tím, že nepoctivý záměr dlužnice byl skutečně dán a tvrzení obsažená v odvolání jsou ryze účelového charakteru. Věřitel č. 2 proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Správce ve svém vyjádření k odvolání ze dne 19.8.2016 (B-17) uvedl, že sepsání notářského zápisu nic nemění na tom, že dlužnice nepřestala být zavázanou z úvěrové smlouvy, kterou jako spoludlužník uzavřela s věřitelem č. 1, a byla tedy povinna tento závazek uvést v insolvenčním návrhu i v seznamu závazků. Pokud tak neučinila, je její prohlášení o správnosti a úplnosti seznamu nepravdivé. Stejnou povinnost potom měla i ohledně obchodního podílu ve společnosti E, kdy domněnka, že majetek nemá žádnou hodnotu, nezbavuje dlužnici povinnosti tento majetek v insolvenčním návrhu i v seznamu majetku uvést. Správce shrnul, že se ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, když nepoctivý záměr dlužnice byl skutečně dán, přičemž tvrzení dlužnice obsažená v odvolání jsou ryze účelového charakteru.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal podle § 212 a 212a o.s.ř. usnesení v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2).

Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Přípustnost oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ a jeho přípustnost z hlediska splnění podmínek vymezených v § 395 IZ insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení); k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 6/2008 ze dne 29.9.2010 uveřejněné pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Zjištění o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 odst. 1 IZ, stejně jako zjištění o nesplnění podmínek přípustnosti oddlužení dle § 395 IZ, učiněné až po rozhodnutí o povolení oddlužení, naplňuje důvod k rozhodnutí o neschválení oddlužení spojenému s rozhodnutím o řešení úpadku dlužníka konkursem dle § 405 IZ (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněné pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/2012).

Insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností. Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze dle odvolacího soudu usuzovat též v situaci, kdy dlužník v návrhu na povolení oddlužení neuvede (zatají) většinu svých věřitelů nebo závazků a rovněž i majetek.

Odvolací soud je přesvědčen o tom, že dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, tedy dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení (srov. § 5 písm. a/ IZ). Pokud dlužník takový úmysl nesleduje, nelze oddlužení povolit ani schválit. Jinými slovy řečeno, i kdyby dlužník jinak splňoval minimální kvantitativní kritéria oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ), nemá na oddlužení automaticky nárok, lze-li s přihlédnutím ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr.

V posuzované věci shledal soud I. stupně nepoctivý záměr dlužnice v tom, že v návrhu na povolení oddlužení a v obligatorních seznamech závazků a majetku dlužnice uvedla méně svých závazků s jejich celkovou podstatně nižší hodnotou, než kolik jich vyšlo v insolvenčním řízení posléze najevo, navíc dlužnice zatajila i svůj majetek.

Odvolací soud z insolvenčního spisu ověřil, že dlužnice v návrhu na povolení oddlužení (A-1) ve shodě se seznamem svých závazků (A-2), jejž podepsala a opatřila prohlášením o jeho správnosti a úplnosti, uvedla, že má 3 nezajištěné závazky vůči 3 věřitelům v celkové výši 183.075,-Kč, avšak do insolvenčního řízení se přihlásili 2 věřitelé s pohledávkami v celkové výši 1.604.818,14 Kč (tedy téměř 9x více), jež byly správcem uznány, dlužnicí co do pravosti a výše zcela popřeny. Věřitel č. 1, kterého dlužnice v seznamu závazků zcela opomenula, podal z důvodu popření své přihlášené pohledávky dlužnicí žalobu o určení nevykonatelné a nezajištěné pohledávky ze dne 8.6.2016 (C1), o níž bylo prozatím nepravomocně rozhodnuto rozsudkem pro uznání ze dne 5.10.2016, č.j. 43 ICm 2064/2016-21 tak, že bylo určeno, že věřitel č. 1 má za dlužnicí pohledávku ve výši 1.292.062,10 Kč. Pohledávku věřitele č. 2 dlužnice sice uvedla, avšak v podstatně nižší výši 175.000,-Kč, než v jaké byla tato pohledávka (P2) přihlášena, tedy ve výši 312.756,04 Kč. Dlužnice také v návrhu na povolení oddlužení (A-1) ve shodě se seznamem svého majetku (A-2), jejž rovněž podepsala a opatřila prohlášením o jeho správnosti a úplnosti, uvedla, že vlastní pouze věci osobní potřeby a peněžní prostředky do výše životního minima. Správce však do aktualizovaného soupisu majetkové podstaty dlužnice (B-8) zahrnul pod položkou m1 motorové vozidlo Mazda 3 a pod položkou po1 pohledávku za společností E. Dlužnice rovněž v seznamu svého majetku neuvedla obchodní podíl ve výši 50 % ve společnosti E, jehož je vlastnicí, jak vyplývá z obchodního rejstříku.

Z odvolací argumentace dlužnice je patrné, že dlužnice vysvětluje tuto disproporci toliko tím, že závazek vůči věřiteli č. 1 považuje vůči její osobě za neexistentní, obchodní podíl ve společnosti E, neuvedla pro to, že nemá žádnou hodnotu, a pohledávku za společností E neuvedla, protože není jejím věřitelem. Odvolací soud však ve shodě se soudem I. stupně zastává názor, že takovou disproporci ve výši závazků dlužnice a neuvedení majetku nelze hodnotit jinak, než že dlužnice návrhem na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr, když chtěla dosáhnout oddlužení na základě nepravdivých údajů (zatajením svých věřitelů a s tím souvisejícím podhodnocením výše svých závazků a zatajením majetku; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.4.2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dle něhož mj. z toho, že dlužník v seznamu závazků zamlčel své zahraniční věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil majetek tvořený podíly v zahraničních společnostech, lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka při oddlužení).

Lze tedy uzavřít, že soud I. stupně skutkový stav zjistil správně a úplně a po právní stránce věc rovněž správně posoudil v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 23.2.2015, sen. zn. 2 VSPH 2159/2013, ze dne 23.7.2015, sen. zn. 4 VSPH 546/2015, ze dne 31.8.2015, sen. zn. 4 VSPH 1444/2015, ze dne 18.4.2016, sen. zn. 4 VSPH 751/2016, jež jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách insolvenčního rejstříku.

Pokud jde o odvolací argumentaci dlužnice spočívající v tvrzení, že v insolvenčním návrhu a obligatorním seznamu závazků neuvedla závazek vůči věřiteli č. 1, který vůči její osobě neexistuje, odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně podotýká, že uzavřením notářského zápisu sepsaného jménem JUDr. Heleny Divišové, notářky se sídlem v Hradci Králové NZ 2039/2016, N 1797/2016 dlužnice nepřestala být osobou zavázanou z úvěrové smlouvy ze dne 14.1.2008, kterou jako spoludlužnice uzavřela. Navíc insolvenční návrh a seznam závazků byly vyhotoveny ke dni 17.2.2016 a výše uvedený notářský zápis byl sepsán až poté dne 11.5.2016. I kdyby se dlužnice nesprávně domnívala, že sepsáním notářského zápisu došlo k zániku jejího závazku, nezměnilo by to nic na skutečnosti, že v době vyhotovení insolvenčního návrhu žádný notářský zápis neexistoval a nebyl zde jediný důvod pochybovat o existenci závazku dlužnice vůči věřiteli č. 1. Bylo tedy povinností dlužnice uvést v insolvenčním návrhu (kolonka 17-20 formuláře) všechny své věřitele a závazky, které vůči nim má. Totéž platí pro obligatorní seznam závazků, v němž je povinností dlužnice uvést všechny své závazky, které má vůči věřitelům. Ostatně předložený seznam závazků dlužnice podepsala a opatřila prohlášením o jeho správnosti a úplnosti, ačkoliv si musela být dobře vědoma toho, že seznam úplný není právě proto, že do něj neuvedla závazek, který v době jeho vyhotovení bez ohledu na nesprávný právní názor dlužnice prokazatelně existoval. Skutečnost, že věřitel č. 1 vzal následně podáním ze dne 16.8.2016 (P1-3) svou přihlášku zcela zpět pro to, že jeho pohledávka byla uhrazena třetí osobou, nic nemění na zamlčení existující pohledávky věřitele č. 1 při vyhotovování insolvenčního návrhu i seznamu závazků.

Totéž platí ohledně neuvedení (zatajení) majetku dlužnice. Dlužnice v odvolání uvedla, že do seznamu majetku nezahrnula obchodní podíl ve společnosti E, neboť tento podíl nemá podle názoru dlužnice žádnou hodnotu. Avšak ohledně majetku platí totéž jako o závazcích, tedy že je dlužnice povinna do insolvenčního návrhu i seznamu majetku uvést všechen svůj majetek, který vlastní. Pokud se domnívá, že tento majetek nemá žádnou hodnotu, může tuto skutečnost v seznamu majetku uvést, avšak vzhledem k tomu, že takové ohodnocení majetku je pouze subjektivní, nezbavuje to dlužnici povinnosti tento majetek do seznamu majetku zahrnout. Přitom majetková účast na společnosti E, v níž dlužnice figuruje také v pozici jednatelky, musela být dlužnici zřejmá. Dlužnice rovněž opominula do seznamu majetku uvést vlastnictví osobního automobilu Mazda 3 sepsaného správcem do soupisu majetkové podstaty. Dlužnice, která v seznamu majetku uvedla, že vlastní pouze věci osobní potřeby a peněžní prostředky do výše životního minima, a opatřila seznam prohlášením o jeho správnosti a úplnosti, si opět musela být dobře vědoma toho, že takto vyhotovený seznam majetku správný a úplný není minimálně pro absenci osobního automobilu Mazda 3 a obchodního podílu ve společnosti E.

Ustanovení § 104 odst. 2 a 3 IZ upravující náležitosti seznamu závazků a seznamu majetku nepovažuje odvolací soud za natolik komplikované nebo nesrozumitelné, aby podle nich nemohla dlužnice sestavit správný a úplný seznam všech svých věřitelů, tedy včetně těch, jejichž pohledávky zpochybňuje (neuznává je, nebo je nepovažuje za oprávněné), a správný a úplný seznam svého majetku. Jinými slovy řečeno, pokud dlužnice přistupovala k sestavení seznamu svých závazků a seznamu svého majetku natolik nezodpovědně, že v něm neuvedla své věřitele s pohledávkami podstatné výše a také všechen svůj majetek, nelze to důvodně omlouvat výhradami uvedenými v odvolání. To platí tím spíše, že návrh na povolení oddlužení lze podat jen na formuláři, jehož podobu včetně předvyplněného vzoru a pokynů k jeho vyplnění má dlužnice bezplatně k dispozici na webových stránkách ministerstva spravedlnosti. Pokud se dlužnice s uvedenými poklady dostatečně neseznámila, jde tato okolnost toliko k její tíži. Dlužnice rovněž mohla využít služeb advokáta již při sepsání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení.

Pokud jde o odvolací výhrady spočívající v tom, že dlužnice a její manžel jsou občany Ukrajiny podnikající v ČR, že manželství uzavřeli na Ukrajině a že na jejich vzájemné majetkové vztahy je třeba uplatňovat ukrajinské právo a nelze uvažovat s českým institutem společného jmění manželů, jsou pro posouzení věcné správnosti napadeného usnesení bezcenné.

Za situace, kdy stav věci zůstal nezměněn i za odvolacího řízení a důvody pro neschválení oddlužení shledané soudem I. stupně (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ) byly v odvolacím řízení potvrzeny, když je dlužnice ani v odvolacím řízení ničím hodnověrně nevyvrátila, lze uzavřít, že soud I. stupně správně postupoval podle § 405 IZ, když oddlužení dlužnice neschválil a na její majetek prohlásil konkurs.

Proto odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a usnesení v napadených bodech I., II. výroku jako věcně správné potvrdil.

Jelikož dlužnice výslovně napadla odvoláním i výrok III. napadeného usnesení, jímž soud I. stupně rozhodl o tom, že konkurs bude veden jako konkurs nepatrný, odvolací soud podané odvolání v této části odmítl jako nepřípustné podle § 218 písm. c) o.s.ř., jelikož proti této části napadeného usnesení, není odvolání přípustné (§ 314 odst. 4 IZ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdybylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 22. listopadu 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Šárka Mandáková