4 VSPH 1911/2016-B-14
KSCB 41 INS 8837/2016 4 VSPH 1911/2016-B-14

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužníka Ing. Radana anonymizovano , anonymizovano , IČO 10277374, bytem Rudolfov, Zahradní 275/1, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září 2016, č.j. KSCB 41 INS 8837/2016-B-7,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září 2016, č.j. KSCB 41 INS 8837/2016-B-7 se v bodech I., II. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Ve výroku označeným usnesením Krajský v Českých Budějovicích neschválil oddlužení dlužníka Ing. Radana anonymizovano (dále jen dlužník; bod I. výroku), na majetek dlužníka prohlásil konkurs (bod II. výroku), jenž bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku), a insolvenčnímu správci AS ZIZLAVSKY, v.o.s. (dále jen správce) uložil, aby mu ve lhůtě do 1 měsíce předložil zprávu o hospodářské situaci dlužníka (bod IV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že dne 29.4.2016 (A-10) zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením, že dne 14.7.2016 proběhlo přezkumné jednání, na němž správce nepopřel žádnou z přihlášených pohledávek a dlužník popřel co do pravosti jen dvě pohledávky (P8 a P16), avšak podáním ze dne 21.7.2016 vzal své popření zpět. Všechny přihlášené pohledávky tak byly zjištěny v celkové výši 3,123.009,63 Kč, z nichž zajištěné pohledávky činí 2,207.943,47 Kč; pohledávka na dlužném výživném ve výši 36.355,60 Kč (P4) se bude uspokojovat přednostně před ostatními pohledávkami. Soud I. stupně konstatoval, že na schůzi věřitelů konané téhož dne přednesl správce svoji zprávu ze dne 27.6.2016 (B-2), z níž shledal, že dlužník je rozvedený, má vyživovací povinnost ve výši 4.000,-Kč k jednomu dítěti a podniká jako OSVČ s čistým měsíčním příjmem 15.514,-Kč, z něhož by bylo lze na oddlužení plněním splátkového kalendáře uhradit jen 3,6 % pohledávek nezajištěných věřitelů; pokud by bylo schváleno oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, pak by zřejmě došlo k úplnému uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, přičemž dlužník očekával, že všechny jeho zajištěné i nezajištěné závazky zaplatí PELKO real, a.s., a proto navrhl, aby soud I. stupně posečkal s rozhodnutím o 60 dnů. isir.justi ce.cz Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že se do insolvenčního řízení přihlásilo 15 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 3,123.009,63 Kč, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení uvedl jen 4 věřitele s pohledávkami v celkové výši 2,079.991,-Kč, z nichž se jeden dlužníkem uvedený věřitel do insolvenčního řízení nepřihlásil, a že dlužníkem neuvedené závazky z celkové výše přihlášených pohledávek představují 36,44 % (neuvedeno bylo 7 věřitelů z 15 přihlášených věřitelů-počítáno bez exekutorů), k čemuž dlužník pouze uvedl, že proto nemá žádné vysvětlení a šlo o jeho chybu.

Soud I. stupně citoval § 405 odst. 1 a § 395 insolvenčního zákona (dále jen IZ), jakož i judikaturu odvolacího soudu, dle níž věc posuzoval se závěrem, že návrhem na povolení oddlužení sledoval dlužník nepoctivý záměr, když v něm neuvedl podstatnou část svých závazků. Z toho usoudil, že je dlužník buď nedbalý a lehkomyslný, když nemá povědomost o všech svých závazcích, nebo že jejich zatajením sledoval nepoctivý záměr. Proto soud I. stupně postupoval podle § 405 odst. 1 IZ, neschválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty ani neakceptoval neurčitou žádost dlužníka s posečkáním rozhodnutí a na majetek dlužníka prohlásil nepatrný konkurs (§ 405 odst. 2 a § 314 odst. 1 písm. b) IZ).

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal (B-8, B-9) a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. Vysvětloval, že byl pod tlakem a stresem ze strany věřitelů a že mu návrh vypracovala společnost, které předal veškeré podklady, a naivně věřil, že vše je v pořádku. Společnost, která měla vyplatit jeho dluhy, však od svého záměru odstoupila. Proto požádal podáním ze dne 14.7.2016 o lhůtu 60 dnů, aby mohl své dluhy vyřešit. Uvedl, že pohledávka P8 byla uhrazena třetí osobou a že pohledávku P16 považuje za neexistentní. Proto také podal trestní oznámení na neznámého pachatele pro trestný čin podvodu nebo pokusu o pletichu při insolvenci. Dodal, že vzal své popření pohledávek P8 a P16 zpět na základě rady Pražského investora , který mu přislíbil uhradit jeho celkový dluh, což se posléze ukázalo, že to bylo namířeno proti němu a jeho zájmům.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal podle § 212 a 212a o.s.ř. usnesení v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2).

Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Přípustnost oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ a jeho přípustnost z hlediska splnění podmínek vymezených v § 395 IZ insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení); tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 6/2008 ze dne 29.9.2010 uveřejněné pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Zjištění o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 odst. 1 IZ, stejně jako zjištění o nesplnění podmínek přípustnosti oddlužení dle § 395 IZ, učiněné až po rozhodnutí o povolení oddlužení, naplňuje důvod k rozhodnutí o neschválení oddlužení spojenému s rozhodnutím o řešení úpadku dlužníka konkursem dle § 405 IZ (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněné pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení § 397 odst. 1 IZ určuje, že nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku přezkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

V posuzované věci shledal soud I. stupně nepoctivý záměr dlužníka v tom, že v návrhu na povolení oddlužení uvedl dlužník podstatně méně svých závazků, než kolik jich vyšlo v insolvenčním řízení posléze najevo.

Odvolací soud z insolvenčního spisu ověřil, že dlužník v návrhu na povolení oddlužení (A-1) ve shodě se seznamem svých závazků, jenž podepsal a opatřil prohlášením o jeho správnosti a úplnosti (A-2), uvedl, že má jen 2 zajištěné závazky vůči 1 věřiteli (České spořitelně, a.s.) v celkové výši 1,420.781,-Kč a 3 nezajištěné závazky vůči 3 věřitelům v celkové výši 659.210,-Kč, vše tedy v celkové výši 2,079.991,-Kč, avšak do insolvenčního řízení se přihlásilo 16 věřitelů (tedy 4x více) s pohledávkami v celkové výši 3,123.009,63 Kč (tedy 1,5x více), jež byly též zjištěny, když dlužník vzal posléze zpět popření 2 přihlášených pohledávek (P8-2, P16-2). Z protokolu o schůzi věřitelů (B-4) odvolací soud zjistil, že dlužník vysvětloval tuto disproporci toliko tím, že nemá žádné vysvětlení, uvádí pouze, že je to jeho chyba . Odvolací soud proto ve shodě se soudem I. stupně zastává názor, že takovou disproporci v počtu věřitelů a výše závazků dlužníka nelze hodnotit jinak, než že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, když chtěl dosáhnout oddlužení na základě nepravdivých údajů (zatajením svých věřitelů a podhodnocením výše svých závazků; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.4.2013, sen. zn. 29 NSCR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dle něhož mj. z toho, že dlužník v seznamu závazků zamlčel své zahraniční věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil majetek tvořený podíly v zahraničních společnostech, lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka při oddlužení).

Lze tedy uzavřít, že soud I. stupně skutkový stav zjistil správně a úplně a po právní stránce věc rovněž správně posoudil v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 23.2.2015, sp. zn. 2 VSPH 2159/2013, ze dne 23.7.2015, sp. zn. 4 VSPH 546/2015, ze dne 31.8.2015, sp. zn. 4 VSPH 1444/2015, ze dne 18.6.2016, sp. zn. 4 VSPH 751/2016, jež jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách insolvenčního rejstříku.

Pokud jde o odvolací argumentaci dlužníka spočívající v tvrzení, že byl pod tlakem a stresem ze strany věřitelů, že mu návrh vypracovala společnost, které předal veškeré podklady, a naivně věřil, že vše je v pořádku, konstatuje odvolací soud, že odpovědnost za obsah insolvenčního návrhu, jakož i návrhu na povolení oddlužení, nese primárně dlužník a nemůže se jí zprostit tím, že ji přenese na třetí osobu (na zpracovatele návrhu). Pokud jde o další nedoložená tvrzení dlužníka, že mu blíže nespecifikovaná společnost měla pomoci vyplatit jeho dluhy, což se doposavad nestalo ani přes uplynutí lhůty 60 dnů, kterou k tomu dlužník požadoval, přičemž vyplacení všech dluhů dlužníka třetí osobou nebrání ani prohlášení konkursu na majetek dlužníka, jsou pro posouzení věci bezcenná stejně jako dlužníkovo vysvětlení k pohledávkám P8 a P16 nebo podání trestního oznámení na neznámého pachatele.

Za situace, kdy stav věci zůstal nezměněn i za odvolacího řízení a důvody pro neschválení oddlužení shledané soudem I. stupně (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ) byly v odvolacím řízení potvrzeny, když je dlužník ani v odvolacím řízení ničím hodnověrně nevyvrátil, lze uzavřít, že soud I. stupně správně postupoval podle § 405 IZ, když oddlužení dlužníka neschválil a na jeho majetek prohlásil konkurs.

Proto odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a usnesení v napadených bodech I., II. výroku jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání odvolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 13. října 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková