4 VSPH 189/2016-A-16
MSPH 76 INS 24652/2015 4 VSPH 189/2016-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenčním řízení manželů-dlužníků Miroslava anonymizovano , anonymizovano , a Jany anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Praha 10, Raffaelova 1992/7, zahájeném k návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2016, č.j. MSPH 76 INS 24652/2015-A-11,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2016, č.j. MSPH 76 INS 24652/2015-A-11, se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil manželům -dlužníkům Miroslavu anonymizovano (dále též dlužník) a Janě anonymizovano (dále též dlužnice), aby ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužníci domáhali společným insolvenčním návrhem zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře. Citoval § 108 odst. 1, 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a rozvedl účel zálohy na náklady insolvenčního řízení. Vyšel ze zjištění, že dlužník má závazky z podnikání, že mu nepředložil souhlasy věřitelů, jejichž pohledávky vznikly z tohoto podnikání ani ve lhůtě stanovené mu usnesením ze dne 3.11.2015 (A-8), a že dlužník vlastní majetek tvořící obvyklé vybavení domácnosti a 1/4 nemovitosti zapsané na LV č. 1006, kat. území Topolná, na které vázne zástavní právo exekutorské. Z toho usoudil, že úpadek dlužníka bude řešen pravděpodobně konkursem, v němž minimální odměna insolvenčního správce činí 45.000,-Kč + 21 % DPH ve výši 9.450,-Kč a ve kterém správci jistě vzniknou další hotové výdaje spojené se šetřením majetku dlužníka, a že je nutné, aby správce měl k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku. Proto dlužníkům uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši. isir.justi ce.cz

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal. Vysvětloval, že se s manželkou nachází ve svízelné finanční tísni, že vychovávají dvě nezletilé děti, a že nejsou s to jednorázově uhradit 45.000,-Kč. Schopni jsou zaplatit jen určitou částku v hotovosti, zbytek pak ve splátkách v rámci oddlužení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Podle § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud I. stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když v jeho odůvodnění neuvedl ničeho o rozsahu podnikatelských závazků dlužníků (o které konkrétní věřitele jde a o jakou výši a právní důvod jejich pohledávek) a rovnou dospěl k předčasnému a nezdůvodněnému závěru, že úpadek dlužníků bude řešen konkursem, a že je třeba po dlužnících požadovat zálohu na náklady řízení ve výši 45.000,-Kč blížící se hornímu zákonnému limitu (50.000,-Kč), přestože dlužníci disponují zastavenými movitými věcmi a 1/4 podílem na pozemku (celkem 20 položek dle seznamu založenému na A-4) a na penzijním spoření mají již nyní oba dohromady našetřeno 67 tisíc Kč. Postup soudu I. stupně byl zcela nepředvídatelný v situaci, kdy dlužníci v návrhu na povolení oddlužení ani v kolonce č. 7 obsahující insolvenční návrh (A-1) netvrdili, že by měli závazky z podnikání, a taková skutečnost se nepodávala ani z povinných příloh-ze seznamu závazků (A-4); ostatně povinnost takového tvrzení insolvenční zákon ani formulář návrhu na povolení oddlužení, jehož prostřednictvím lze jedině podat takový návrh, dlužníkům neukládá. Pokud jde o paušální výzvu soudu ze dne 3.11.2015 (A-8) k předložení souhlasu věřitelů s oddlužením v případě závazků z podnikání, neobsahovala ani ta dostatečnou konkretizaci takových závazků, co do jejich důvodu a výše, aby bylo lze v odvolacím řízení ověřit, zda skutečně jde, či nejde o závazky vzešlé z podnikání dlužníků. Ostatně žádný z přihlášených věřitelů dosud nevyslovil výslovný nesouhlas s oddlužením dlužníků, ačkoliv insolvenční řízení probíhá již od 1.10.2015, a takový nesouhlas nelze dovozovat ani z podmínečného vyjádření VZP ČR ze dne 25.11.2015 (A-10), jež se účastníkem insolvenčního řízení dosud nestala a jež si své stanovisko k oddlužení vyhrazuje až na schůzi věřitelů. Třeba dodat, že § 403 odst. 2 IZ naopak výslovně předpokládá, že platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 6. června 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Mandáková