4 VSPH 1835/2016-A-27
MSPH 76 INS 19573/2016 4 VSPH 1835/2016-A-27

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužnice Virtuse Energy, s.r.o., IČO: 31615716, sídlem Na strži 1702/65, 140 00 Praha 4, zast. Mgr. Ing. Janem Havlem, advokátem, sídlem Truhlářská 13-15, 110 00 Praha 1, zahájené na návrh navrhovatelky a) Považská cementáreň, a.s., IČO: 31615716, sídlem J. Kráľa, 018 63 Ladce, Slovenská republika, zast. Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem, sídlem Růžová 1416/17, 110 00 Praha 1, a navrhovatelky b) Pavlíny anonymizovano , anonymizovano , IČO: X7802850P, bytem Calle Eduardo Bosca 34, piso 7, pta 26, 460 23 Valencia, Španělsko, o odvolání navrhovatelky a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2016, č.j. MSPH 76 INS 19573/2016-A-12,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2016, č.j. MSPH 76 INS 19573/2016-A-12, se p o t v r z u j e .

II. Navrhovatelky a), b) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit dlužnici na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Havla částku 1.850 Kč.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl insolvenční návrh navrhovatelky a) Považská cementáreň, a.s. (dále jen navrhovatelka a/; bod I. výroku) a uložil navrhovatelce a) povinnost zaplatit dlužnici Virtuse Energy, s.r.o. (dále jen dlužnice) do 3 dnů od právní moci usnesení na náhradu nákladů řízení částku 6.800 Kč k rukám jejího právního zástupce (bod II. výroku). Po vydání tohoto rozhodnutí přistoupila k řízení též navrhovatelka b) Pavlína anonymizovano (dále jen navrhovatelka b/), jejíž návrh byl soudu doručen dne 21.10.2016.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně osvětlil požadavky na obsahové náležitosti insolvenčního návrhu podaného věřitelem vyplývající z insolvenčního zákona (dále jen IZ). Vyšel ze zjištění, že navrhovatelka a) v insolvenčním návrhu toliko tvrdila, že má za dlužnicí splatnou nepeněžitou pohledávku spočívající v nároku na vrácení 60 000 ks emisních povolenek, kterou vyčíslila v penězích. Dále navrhovatelka a) označila osoby, vůči nimž má mít dlužnice údajně splatné závazky, přičemž pouze u jedné uvedla, že se jedná o pohledávku peněžitou s konkrétní splatností, avšak již nedostatečně identifikovala vznik této pohledávky. Ozřejmil, že navrhovatelka a) dostatečně nevylíčila rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek isir.justi ce.cz dlužnice, když neprokázala, že má za dlužnicí splatnou peněžitou pohledávku a v návrhu nedostatečně označila jedinou peněžitou pohledávku dlužnice po splatnosti. Proto dovodil, že insolvenční návrh navrhovatelky a) nesplňuje požadované náležitosti a odmítl jej postupem podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Proti tomuto usnesení se odvolatelka včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, jak je navrhováno v insolvenčním návrhu ze dne 23.8.2016 nebo aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Namítala, že o odmítnutí návrhu bylo rozhodnuto až 15. den od jeho podání, přičemž v mezidobí soud vyzval dlužnici k vyjádření a k předložení podkladů za účelem zjištění její hospodářské situace a současně vyzval ostatní označené věřitele k vyjádření. Soud již tedy k odmítnutí návrhu nebyl oprávněn. Pokud by měl soud za to, že v řízení nelze pokračovat, návrh by obratem odmítl a nepostupoval by způsobem, který kopíruje postup soudu při zjišťování toho, zda je dlužník v úpadku. Vzájemné souvislosti nasvědčují tomu, že soud posoudil nejdříve návrh jako bezvadný a projednatelný, přitom však v rozporu s legitimním očekáváním rozhodl tak, že návrh odmítl, tj. postupoval zcela v rozporu se zásadou předvídatelnosti postupu orgánu veřejné moci. Navrhovatelka a) dále uvedla, že dle zákona je aktivně legitimována k podání věřitelského insolvenčního návrhu osoba, která doloží existenci splatné pohledávky, přičemž z IZ žádným způsobem nevyplývá podmínka, že by osoba podávající návrh měla prokazovat existenci splatné peněžité pohledávky za dlužníkem, naopak IZ s uplatněním nepeněžitých pohledávek v insolvenčním řízení počítá (§ 175 IZ). Navrhovatelka a) prokazovala existenci peněžitých pohledávek prostřednictvím dalších věřitelů, kteří evidují za dlužnicí peněžité pohledávky s tím, že ze strany věřitelů bude detailní existence pohledávek potvrzena jejich vlastním prohlášením a předložením listinných důkazů, kdy takový postup je zcela v souladu s rozhodovací praxí Vrchního soudu v Praze (rozhodnutí č.j. 2 VSPH 621/2009-A-50). Závěrem navrhovatelka a) dodala, že v e-mailové zprávě ze dne 8.8.2016 jí dlužnice sdělila, že je připravena splnit existující závazek pouze ve výši 10 % ve formě peněžního ekvivalentu dlužných emisních povolenek. Za situace, kdy dlužnice je schopna po opakovaných výzvách a urgencích trvajících déle než 6 měsíců navrhovatelce a) uhradit pouze 10 % hodnoty dluhu, stejně tak i ostatním věřitelům, je zřejmé, že dlužnice není schopna plnit své závazky, nachází se v úpadku a nejpozději ke dni 8.8.2016 byla sama dlužnice povinna na sebe podat insolvenční návrh v souladu s § 98 IZ.

Dlužnice ve svém vyjádření k odvolání navrhovatelky a) uvedla, že lhůta stanovená insolvenčnímu soudu k odmítnutí návrhu v § 128 odst. 1 IZ je lhůtou pořádkovou a s jejím zmeškáním se nepojí žádné důsledky pro probíhající insolvenční řízení, nýbrž tímto postupem může soud založit odpovědnost státu za škodu způsobenou případným prodlením s tímto odmítnutím dlužníku nebo jinému dlužníkovu věřiteli. Soud tak mohl svým chybným postupem poškodit toliko dlužnici, což však nemá žádný vliv na to, že navrhovatelka a) podala vadný insolvenční návrh a nemohla být v legitimním očekávání, že tento vadný návrh bude soudem projednán. Nadto lhůta pro předložení seznamů počala dlužnici běžet dne 6.9.2016 a uplynula by dne 15.9.2016, avšak dne 7.9.2016 bylo vydáno napadené usnesení, tedy dlužnice již nebyla vůbec povinna seznamy předkládat a nemohla ani nastat fikce její neschopnosti plnit své peněžité závazky. Dlužnice dále uvedla, že si je navrhovatelka a) vědoma toho, že její tvrzená pohledávka je toliko nepeněžitá a lze s ní souhlasit, že nebylo její povinností dokládat, že její tvrzená pohledávka vůči dlužnici je peněžitá, avšak to nic nemění na tom, že povinností navrhovatelky a) bylo doložit, že zde existují alespoň dva další věřitelé dlužnice, jejichž pohledávky peněžité jsou. Jedině poté by totiž mohla navrhovatelka a) splnit svou povinnost osvědčit údajný úpadek dlužnice, jehož zákonným znakem je mj. mnohost věřitelů se splatnými peněžitými pohledávkami. V návrhu pak byly označeny další 3 subjekty, které údajně mají vůči dlužnici splatné pohledávky, přičemž pouze u navrhovatelky b) bylo uvedeno, že její pohledávka je peněžitá. U společnosti VETROPACK NEMŠOVÁ, s.r.o., navrhovatelka a) označila nepeněžitou pohledávku a u společnosti Ostrovská teplárenská, a.s. pak neoznačila žádnou pohledávku. Nadto pokud jde o pohledávku navrhovatelky b), pak dlužnice tuto pohledávku neuhradila nikoli proto, že by nedisponovala dostatkem prostředků, nýbrž proto, že ji neuznává. Pokud jde o povinnost insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku (86 IZ), pak tato se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo a nenahrazuje povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. Tato zásada se však může uplatnit teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný návrh a může přistoupit k další fázi řízení. Závěrem dlužnice zdůraznila, že v žádném případě není v úpadku, že tak nemá povinnost dle § 98 IZ, že ji tedy nemohla ani porušit, a že dle smlouvy s navrhovatelkou a) není povinna vrátit navrhovatelce a) peněžní ekvivalent hodnoty uschovaných povolenek, nýbrž svou obchodní nabídkou (10 % peněžního ekvivalentu emisních povolenek) reagovala na snahu navrhovatelky a) o okamžité řešení situace. Dlužnice však již nebyla ochotna nahradit svůj závazek vrátit emisní povolenky závazkem vyplatit peněžní ekvivalent celých zbývajících 30 % uschovaných povolenek, přičemž tuto obchodní nabídku dlužnice nelze v žádném případě považovat za doklad o jejím údajném úpadku. Dlužnice proto navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil a uložil navrhovatelce a) povinnost nahradit dlužnici náklady odvolacího řízení.

Vrchní soud v Praze dle § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost).

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 4 IZ).

O úpadek předlužením dle § 3 odst. 3 IZ se může jednat jen v případě dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem.

Z ustanovení § 97 odst. 1 a 3 IZ plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh (tvrzení o existenci jeho splatné pohledávky za dlužníkem), není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Jak vyložil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A (R 91/2009), požadavek formulovaný v § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu § 4 odst. 2 věty první zákona o konkursu a vyrovnání, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17.6.1998 uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ). Tam Nejvyšší soud ČR na dané téma uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést též konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku. Přitom též zdůraznil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

Rovněž judikatura Vrchního soudu v Praze je již ustálena v tom, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To znamená, že není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování, musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Navrhovatel je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů dlužníka v návrhu tvrdit takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka pak musí být v návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu, výše a splatnosti náležitě identifikovány.

Jak plyne z napadeného usnesení, odmítl soud I. stupně insolvenční návrh, neboť navrhovatelka nedostatečně vylíčila rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužnice.

V insolvenčním návrhu ze dne 23.8.2016 (A-1) navrhovatelka a) tvrdila, že dne 16.9.2011 uzavřela s dlužnicí zmluvu o obstaraní predaja a nákupu povoleniek na emise skleníkových plynov a že dne 18.11.2015 byl uzavřen dodatek ke smlouvě týkající se úschovy emisních povolenek, na jehož základě převedla navrhovatelka a) do úschovy na účet dlužnice 200 000 ks emisních povolenek. Dne 25.2.2016 pak navrhovatelka a) vyzvala dlužnici k vrácení emisních povolenek, na což dlužnice reagovala sdělením, že nedisponuje celkovým počtem povolenek, že navrhovatelce a) převede ve stanovené lhůtě pouze 100 000 ks povolenek a zbylých 100 000 ks bude vráceno v náhradní lhůtě do 31.3.2016, avšak v náhradní lhůtě bylo dlužnicí vráceno pouze 20 000 ks povolenek. Proto navrhovatelka a) vyzvala dlužnici dne 21.4.2016 k vrácení zbylých povolenek v množství 80 000 ks do 31.5.2016, avšak na účet navrhovatelky a) bylo v měsíci květnu 2016 a červenci 2016 poukázáno celkem 20 000 ks povolenek. Hodnota zbylých 60 000 ks povolenek ke dni 31.5.2016 činila 367.200 EUR, tj. 9.921.744 Kč. Navrhovatelka a) pak v návrhu označila další 3 věřitele dlužnice, a to společnost VETROPACK NEMŠOVÁ, s.r.o., sídlem Nemšová, Železničná 207/9, IČO 35832517, s pohledávkou po splatnosti v podobě 60 000 ks nevrácených emisních povolenek (nepeněžitá pohledávka), dále označila navrhovatelku b) se 3 pohledávkami z titulu nesplacených faktur, a to faktury ze dne 4.4.2016 na částku 11.981,80 EUR se splatností 18.4.2016, ze dne 18.4.2016 na částku 11.981,80 EUR se splatností 29.4.2016 a faktury ze dne 2.5.2016 na částku 1.200 EUR se splatností 5.5.2016; jako další věřitelku dlužnice navrhovatelka a) označila společnost Ostrovskou teplárenskou, a.s., sídlem Ostrov, Mořičovská 1210, IČO 49790498, bez uvedení jakékoliv pohledávky.

Ze shora uvedených tvrzení navrhovatelky a) nelze dovodit, že dlužnice má ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) a c) IZ vůči více věřitelům (konkrétní) peněžité závazky po (konkrétní) dobu delší třiceti dnů a že by je nebyla schopna plnit. Návrh totiž postrádá též vylíčení takových rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek vymezených v § 3 odst. 2 IZ, podle nichž se má za to, že dlužnice není schopna plnit své peněžité závazky. Navrhovatelka a) neuvedla ani žádné konkrétní údaje, z nichž by vyplynulo, že dlužnice zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků (neuvedla celkovou výši závazků dlužnice ani jejich splatnost a ani dobu, kdy k zastavení plateb mělo dojít) nebo že je vůči více věřitelům neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Obecné konstatování, že dlužnice má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopna plnit, není uvedením konkrétních okolností, jež osvědčují úpadek. Navrhovatelka a) přitom nenabídla ani žádná konkrétní tvrzení vedoucí k závěru, že je dlužnice v úpadku ve formě předlužení. Odvolací soud proto-ve shodě se soudem I. stupně-dospěl ke stejnému závěru, totiž že v posuzované věci nelze bez dalších (v dané věci absentujících) tvrzení usuzovat na úpadek dlužnice.

Protože insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a protože § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje postup dle § 43 o.s.ř., soud I. stupně nepochybil, když insolvenční návrh napadeným usnesením bez dalšího odmítl, a to i přesto, že tak učinil až po uplynutí 7 denní lhůty stanovené v § 128 odst. 1 IZ, neboť tato lhůta je toliko lhůtou pořádkovou.

Odvolací soud při rozhodování o odvolání zohlednil skutečnost, že po vydání napadeného usnesení, podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 21.10.2016 (A-19) podala insolvenční návrh též navrhovatelka b). Pro tuto navrhovatelku, jejíž návrh je třeba považovat dle § 107 odst. 1 IZ za přistoupení k řízení, platí dle § 107 odst. 2 IZ stav řízení v době jejich přistoupení k řízení. Okamžikem podání návrhu se proto stala účastníkem insolvenčního řízení se všemi procesními právy a povinnostmi příslušejícími insolvenčním navrhovatelům. Pro poměry posuzované věci to znamená, že-byť nepodala odvolání proti napadenému usnesení-bylo při jeho přezkoumání nutno vzít v potaz i její účast v řízení.

Odvolací soud však uzavírá, že i za této situace jsou dány podmínky k odmítnutí insolvenčního návrhu, neboť po vydání rozhodnutí o jeho odmítnutí již nelze jeho vady zhojit ani v odvolacím řízení, když pro posouzení odvolání je rozhodující stav, který byl v době rozhodování soudu I. stupně. Je tomu tak proto, že ustanovení § 146 odst. 2 IZ neumožňuje, aby v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 písm. a) IZ (tedy proti napadenému usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu) odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu I. stupně, tedy ani k obsahu insolvenčního návrhu navrhovatelky b) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012 sen. zn. 29 NSČR 20/2012 publikované pod č. 98/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud dodává, že z tohoto důvodu by na výsledek odvolacího řízení nemělo žádný vliv, ani kdyby se navrhovatelka a) v odvolání pokusila insolvenční návrh opravit nebo doplnit.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným a napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Jelikož byl insolvenční návrh odmítnut, má dlužnice podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovatelkám a), b) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proto odvolací soud postupoval podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a úspěšné dlužnici přiznal jejich náhradu spočívající v odměně advokáta v poloviční sazbě 1.550 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání proti rozhodnutí nikoli ve věci samé), paušální náhradě hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 300 Kč, vše dle § 11 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c), § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., což činí celkem 1.850 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 10. listopadu 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v. r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Šárka Mandáková