4 VSPH 1819/2016-B-29
MSPH 78 INS 13923/2016 4 VSPH 1819/2016-B-29

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužníka Ing. Sergeje anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 5, Fabiánova 321/11, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2016, č.j. MSPH 78 INS 13923/2016-B-12

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2016, č.j. MSPH 78 INS 13923/2016-B-12 se v bodech I., II. výroku p o t v r z u j e ; odvolání proti bodu III. výroku se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ve výroku označeným usnesením Městský soud v Praze neschválil oddlužení dlužníka Ing. Sergeje anonymizovano (dále jen dlužník; bod I. výroku), na majetek dlužníka prohlásil konkurs (bod II. výroku), jenž bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 28.6.2016 (A-7) zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením a že současně nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů na den 30.8.2016. Soud I. stupně konstatoval, že dlužník nikde nepracuje a nemá žádný příjem, přičemž jeho měsíční životní náklady představují částku 9.000,-Kč, což dlužník potvrdil na schůzi věřitelů. Podle soudu I. stupně tak jediný pro insolvenční řízení použitelný majetek dlužníka představují pozemky zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ, obec Jesenice, k.ú. Zdiměřice u Prahy, na LV 1380, jejichž obvyklá tržní cena byla stanovena pro potřeby soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty znaleckým posudkem č. 2074-119-2016, ke dni 4.4.2016 ve výši 7,380.000,-Kč. Ačkoliv dlužník v insolvenčním návrhu ze dne 9.6.2016 (A-1) označil pouze 8 svých věřitelů, vůči nimž má závazky ve výši 3,663.994,65 Kč, do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 11 věřitelů s pohledávkami za dlužníkem ve výši 22,657.645,67 Kč. Podle soudu I. stupně se tedy dlužník pokusil zamlčet existenci pohledávek věřitelů ve výši téměř 19,000.000,-Kč, jelikož již dne 29.7.2011 byl vydán rozsudek v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 54/2009, jímž byla dlužníkovi uložena povinnost zaplatit společnosti Technostar Plus, s.r.o. (dále jen věřitel č. 10) částky 4,510.533,-Kč a 233.691,60 isir.justi ce.cz spolu s příslušenstvím. Další dlužníkem zamlčenou pohledávkou je potom pohledávka věřitele Sládek & Partners, advokátní kancelář v.o.s. (dále jen věřitel č. 7) ve výši 516.594,01 Kč. Podle soudu I. stupně na skutečnosti, že dlužník uvedené závazky zamlčel, nic nemění tvrzení dlužníka, že se jedná o pohledávky neoprávněné, když o pohledávce věřitele č. 10 bylo rozhodnuto pouze nepravomocně. Soud I. stupně dále uvedl, že dlužník v insolvenčním návrhu rovněž zamlčel, že je jednatelem ve společnostech AVS EURO, s.r.o. a T.V.S. EURO, s.r.o., k čemuž dlužník na schůzi věřitelů dodal, že společnosti nevyvíjejí žádnou činnost a dlužník za funkci jednatele nepobírá žádnou odměnu. Soud I. stupně dále uvedl, že na schůzi věřitelů přítomní věřitelé (věřitel č. 5 a věřitel č. 6) vznesli námitku neschopnosti dlužníka uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu minimálně 30 % výše jejich pohledávek, jelikož dlužník vlastní pouze nemovitý majetek oceněný na částku 7,380.000,-Kč, který navíc zajišťuje pohledávku věřitele č. 7 (správně mělo být uvedeno věřitele č. 9) ve výši 3,000.000,-Kč. Z toho důvodu věřitelé nesouhlasili s oddlužením dlužníka a přijali usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem.

Soud I. stupně poté s odkazem na § 395 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona (dále jen IZ) shledal, že přístup dlužníka nelze označit za realizaci poctivého záměru a že hodnota plnění, které by obdrželi nezajištění věřitelé dlužníka, by byla nižší než zákonem stanovená hodnota 30 %. K poctivosti záměru dlužníka soud I. stupně uvedl, že dlužník v insolvenčním návrhu a v seznamu majetku a závazků, na základě kterých byl zjištěn jeho úpadek a povoleno jeho řešení oddlužením, uvedl pouze ty skutečnosti, které svědčily ve prospěch jeho zamýšlenému oddlužení se, přičemž bez jakéhokoli důvodu zamlčel skutečnosti, které tu v době podávání insolvenčního návrhu objektivně byly, a tedy existenci pohledávek, které jsou proti němu uplatňovány, např. pohledávky věřitelů č. 7 a č. 10. Přitom o míře poctivosti jeho úmyslů v insolvenčním řízení svědčí také skutečnost, že jediná obrana dlužníka uváděná v insolvenčním řízení proti pohledávce věřitele č. 10 spočívala pouze v tom, že rozhodnutí Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 73 Cm 54/2009 dosud nenabylo právní moci, ačkoliv důvody toho spočívají výhradně na straně dlužníka. Soud I. stupně tedy s ohledem na zamlčené skutečnosti a skutečnost, že dlužník již delší dobu nepracuje a nezabezpečil si ani žádný jiný relevantní příjem ke své obživě, příp. k vyrovnání se se svými věřiteli, dospěl k závěru o nepoctivém záměru dlužníka. K hodnotě plnění, které by obdrželi nezajištění věřitelé dlužníka, soud I. stupně uvedl, že k neexistenci pohledávky věřitele č. 10 dlužník nepředložil žádné relevantní podklady, naopak existuje mnohem závažnější indicie, že je pohledávka věřitele č. 10 po právu, neboť je tato pohledávky přiznána prozatím nepravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze. Existence byť nepravomocného rozhodnutí je přitom závažným argumentem pro závěr, že nelze bez dalšího označit pohledávku věřitele č. 10 za dlužníkem za neexistující. Soud I. stupně tedy dospěl k závěru, že proti majetku dlužníka v hodnotě 7,380.000,-Kč stojí pohledávky věřitelů v celkové výši 22,657.645,67 Kč, přičemž hodnota zpeněžení nemovitostí je nejistá, avšak jisté je, že z dosažené ceny bude nutné uhradit nejprve pohledávku zajištěného věřitele ve výši 3,000.000,-Kč a náklady insolvenčního řízení, a tedy zbylá část výtěžku nepostačí k úhradě pohledávek nezajištěných věřitelů ve výši minimálně 30 %. Z uvedených důvodů rozhodl soud I. stupně s odkazem na § 405 odst. 2 IZ a usnesení schůze věřitelů o řešení úpadku dlužníka konkursem, který bude řešen jako konkurs nepatrný (§ 314 IZ).

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal (B-15, B-20) a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Vysvětloval, že skutečnost, že je jednatelem ve společnostech AVS EURO, s.r.o. a T.V.S. EURO, s.r.o., nezamlčel úmyslně, neboť se jedná pouze o formální výkon jednatelství, jelikož společnosti nevykonávají žádnou činnost a dlužník nemá žádný příjem. Dále dlužník uvedl, že se nepokusil zamlčet existenci za ním uplatňovaných pohledávek ve výši téměř 19,000.000,-Kč, když k insolvenčnímu návrhu připojil žádost ohledně úhrady soudního poplatku za odvolání ve věci pod sp. zn. 73 Cm 54/2009, která je vedena u téhož soudu, z hyperochy, čímž osvědčil existenci probíhajícího řízení i vykonstruované a neexistentní pohledávky věřitele č. 10. Pohledávku věřitele č. 10 dlužník výslovně neuvedl v návrhu, neboť tuto pohledávku neuznává. Dlužník konstatoval, že nezamlčel žádné skutečné způsobilé závazky a že vzhledem k tomu, že pohledávky věřitele č. 7 i věřitele č. 10 byly v plném rozsahu popřeny jak dlužníkem, tak insolvenční správkyní, navrhoval, aby soud I. stupně projednal pohledávky na přezkumném jednání, následně řízení přerušil, vyčkal na zahájení incidenčních sporů a následně rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka. Dlužník zopakoval, že existenci sporu o pohledávku věřitele č. 10 nezamlčel, když v insolvenčním návrhu požádal o úhradu soudního poplatku za odvolání z hyperochy . Jelikož se dle názoru dlužníka jedná o vykonstruovanou pohledávku, dlužník ji v seznamu neuvedl, protože neexistuje. K pohledávce věřitele č. 7 dlužník uvedl, že dlužníkovi nebylo náležitým způsobem vyfakturováno vyúčtování a dlužník tak nevěděl, že má cokoliv tomuto věřiteli hradit, a proto jej neuvedl. Navíc dlužník podotkl, že pohledávka byla přihlášena neoprávněnou osobou. Ke skutečnosti, že je nezaměstnaný, dlužník uvedl, že se ocitl na pokraji svých fyzických sil a není schopen pracovat, neboť se neustále věnuje bez právního zastoupení řešení svých kauz. K nedostatečné hodnotě plnění, které by obdrželi nezajištění věřitelé, dlužník konstatoval, že hodnota zajištěné pohledávky věřitele č. 9 ve výši 3,000.000,-Kč je značně nadhodnocená a v případě, že budou pohledávky věřitelů č. 7 a č. 10 účinně popřeny a pohledávka zajištěného věřitele č. 9 bude určena v její správné výši, nastane zcela jiná situace a celková výše pohledávek a nákladů insolvenčního řízení bude zcela jistě uhrazena ze zpeněžení majetkové podstaty.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal podle § 212 a 212a o.s.ř. usnesení v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2).

Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Přípustnost oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ a jeho přípustnost z hlediska splnění podmínek vymezených v § 395 IZ insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení); k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 6/2008 ze dne 29.9.2010 uveřejněné pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Zjištění o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 odst. 1 IZ, stejně jako zjištění o nesplnění podmínek přípustnosti oddlužení dle § 395 IZ, učiněné až po rozhodnutí o povolení oddlužení, naplňuje důvod k rozhodnutí o neschválení oddlužení spojenému s rozhodnutím o řešení úpadku dlužníka konkursem dle § 405 IZ (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněné pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/2012).

Insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností. Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze dle odvolacího soudu usuzovat též v situaci, kdy dlužník v návrhu na povolení oddlužení neuvede (zatají) většinu svých věřitelů nebo závazků.

Odvolací soud je přesvědčen o tom, že dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, tedy dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení (srov. § 5 písm. a/ IZ). Pokud dlužník takový úmysl nesleduje, nelze oddlužení povolit ani schválit. Jinými slovy řečeno, i kdyby dlužník jinak splňoval minimální kvantitativní kritéria oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ), nemá na oddlužení automaticky nárok, lze-li s přihlédnutím ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr.

V posuzované věci shledal soud I. stupně nepoctivý záměr dlužníka v tom, že v návrhu na povolení oddlužení a v obligatorním seznamu závazků dlužník uvedl méně svých závazků s jejich celkovou podstatně nižší hodnotou, než kolik jich vyšlo v insolvenčním řízení posléze najevo.

Odvolací soud z insolvenčního spisu ověřil, že dlužník v návrhu na povolení oddlužení (A-1) ve shodě se seznamem svých závazků (A-3), jenž podepsal a opatřil prohlášením o jeho správnosti a úplnosti, uvedl, že má 8 nezajištěných závazků vůči 7 věřitelům v celkové výši 1,364.379,01 Kč a 1 zajištěný závazek vůči 1 věřiteli v celkové výši 2,299.615,64 Kč, vše tedy v celkové výši 3,663.994,65 Kč, avšak do insolvenčního řízení se přihlásilo 11 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 22,657.645,67 Kč (tedy 6x více), jež byly ve výši 5,144.907,92 Kč zjištěny a ve výši 17,512.737,75 Kč (pohledávka věřitele č. 7 ve výši 516.594,01 Kč + pohledávka věřitele č. 10 ve výši 16,996.143,74 Kč) insolvenční správkyní i dlužníkem popřeny. Jelikož věřitel č. 7 podal žalobu na určení pravosti a výše pohledávky ze dne 27.9.2016 (C2) a věřitel č. 10 podal žalobu na určení pravosti pohledávky ze dne 23.9.2016 (C1) nenastaly účinky popření a pohledávky zůstávají-prozatím-nezjištěny do skončení incidenčních sporů. Z odvolací argumentace dlužníka odvolací soud zjistil, že dlužník vysvětluje tuto disproporci toliko tím, že neuvedené závazky považuje za neexistentní a v insolvenčním návrhu i seznamu závazků uvedl pouze skutečné způsobilé závazky . Odvolací soud proto ve shodě se soudem I. stupně zastává názor, že takovou disproporci v počtu věřitelů a především výši závazků dlužníka nelze hodnotit jinak, než že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, když chtěl dosáhnout oddlužení na základě nepravdivých údajů (zatajením svých věřitelů a s tím souvisejícím podhodnocením výše svých závazků; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.4.2013, sen. zn. 29 NSCR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dle něhož mj. z toho, že dlužník v seznamu závazků zamlčel své zahraniční věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil majetek tvořený podíly v zahraničních společnostech, lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka při oddlužení).

Lze tedy uzavřít, že soud I. stupně skutkový stav zjistil správně a úplně a po právní stránce věc rovněž správně posoudil v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 23.2.2015, sp. zn. 2 VSPH 2159/2013, ze dne 23.7.2015, sp. zn. 4 VSPH 546/2015, ze dne 31.8.2015, sp. zn. 4 VSPH 1444/2015, ze dne 18.6.2016, sp. zn. 4 VSPH 751/2016, jež jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách insolvenčního rejstříku.

Pokud jde o odvolací argumentaci dlužníka spočívající v tvrzení, že v insolvenčním návrhu a obligatorním seznamu závazků uvedl pouze skutečné způsobilé závazky , odvolací soud podotýká, že bylo povinností dlužníka uvést v insolvenčním návrhu (kolonka 17-20 formuláře) všechny své věřitele a závazky, které vůči nim dlužník má. Dlužníkovo hodnocení oprávněnosti těchto závazků nemůže být důvodem toho, aby dlužník nějaký ze svých závazků vyhodnotil jako vykonstruovaný a neexistentní a z tohoto důvodu závazek vůbec neuvedl, a tedy zamlčel. Totéž platí pro obligatorní seznam závazků, v němž je povinností dlužníka uvést všechny své závazky, které vůči věřitelům má. Pokud se dlužník domnívá, že některý jeho závazek není oprávněný, nezbavuje jej tato skutečnost povinnosti takový závazek v seznamu závazků uvést. Naopak dlužník má právo toto své hodnocení závazku v seznamu závazků vyjádřit v souladu s ustanovením § 104 odst. 3 IZ, a tedy k takovému uvést, že jej popírá co do důvodu nebo co do výše a proč. Ostatně předložený seznam závazků dlužník podepsal a opatřil prohlášením o jeho správnosti a úplnosti, ačkoliv si musel být dobře vědom toho, že seznam úplný není právě proto, že do něj neuvedl závazky, které podle jeho názoru nejsou oprávněné.

Povinnost uvést své věřitele a závazky nelze mít za splněnou tím, že dlužník odkáže na dané soudní řízení s žádostí o úhradu soudního poplatku obsaženou v kolonce 7 formuláře, případně samostatnou listinou připojenou jako příloha k insolvenčnímu návrhu.

Ustanovení § 104 odst. 3 IZ upravující náležitosti seznamu závazků dlužníka nepovažuje odvolací soud za natolik komplikované nebo nesrozumitelné, aby podle něho nemohl dlužník sestavit správný a úplný seznam všech svých věřitelů, tedy včetně těch, jejichž pohledávky zpochybňuje (neuznává je, neboť je nepovažuje za oprávněné). Jinými slovy řečeno, pokud dlužník přistupoval k sestavení seznamu svých závazků natolik nezodpovědně, že v něm neuvedl své věřitele s pohledávkami podstatné výše, nelze to důvodně omlouvat výhradami uvedenými v odvolání. To platí tím spíše, že návrh na povolení oddlužení lze podat jen na formuláři, jehož podobu včetně předvyplněného vzoru a pokynů k jeho vyplnění má dlužník bezplatně k dispozici na webových stránkách ministerstva spravedlnosti. Pokud se dlužník s uvedenými poklady dostatečně neseznámil, jde tato okolnost toliko k jeho tíži.

K dlužníkově uváděné odvolací argumentaci vztahující se k popření pravosti pohledávek věřitelů č. 7 a č. 10 se odvolací soud ztotožňuje s judikaturou prezentovanou např. usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.2012 sp. zn. KSCB 27 INS 13044/2010, 29 NSČR 22/2012-B, která dospěla k závěru, že při řešení otázky, jaký význam má popření pohledávky při rozhodování o schválení (povolení) oddlužení, pokud dlužník splňuje předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v § 395 odst. 1 písm. b) IZ jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak oddlužení schválí s tím, že pokud posléze vyjde najevo, že popření pohledávky nebylo úspěšné a že s přihlédnutím k výši pohledávky není splněn předpoklad obsažený v § 395 odst. 1 písm. b) IZ, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení postupem podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ. V daném případě odvolací soud sdílí závěry soudu I. stupně ohledně pohledávky věřitele č. 10, která vzhledem ke své výši 16,996.143,74 Kč hraje významnou roli pro posouzení schopnosti dlužníka za dobu trvání oddlužení uspokojit nezajištěné pohledávky svých věřitelů alespoň z 30 % jejich zjištěné výše. Předmětná pohledávka byla věřiteli č. 10 již přiznána rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29.7.2011, č.j. 73 Cm 54/2009-252, jenž dosud nenabyl právní moci, jelikož se dlužník proti němu odvolal. Poněvadž dlužník ani poté, co byl částečně osvobozen od placení soudního poplatku, nezaplatil soudní poplatek za podané odvolání ve výši 397.400,-Kč, v níž od zaplacení osvobozen nebyl, bylo odvolací řízení zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21.6.2016, č.j. 73 Cm 54/2009-565, jež nenabylo právní moci jen proto, že dlužník, který nesplnil poplatkovou povinnost, i toto usnesení napadl odvoláním a řízení o tomto jeho odvolání bylo v důsledku insolvenčního řízení přerušeno. Vzhledem ke skutečnosti, že o pohledávce věřitele č. 10 již proběhlo pravidelné nalézací řízení, v němž byl vydán rozsudek, jehož nabytí právní moci zamezil jen účinek spojený s rozhodnutím o zjištění úpadku dlužníka, lze mít s vysokou mírou pravděpodobnosti popření pohledávky za účelové. Jelikož dlužník nedisponuje žádným zdrojem příjmu a jeho jediným majetkem jsou nemovitosti, které zajišťují pohledávku ve výši 3,000.000,-Kč, není předpoklad, že by plnění, které obdrží nezajištění věřitelé, dosáhlo 30 % výše jejich zjištěných pohledávek.

K dlužníkově návrhu na přerušení řízení do doby skončení incidenčních sporů odvolací soud konstatuje, že podle § 84 odst. 1 IZ není přerušení insolvenčního řízení přípustné.

Za situace, kdy stav věci zůstal nezměněn i za odvolacího řízení a důvody pro neschválení oddlužení shledané soudem I. stupně (§ 395 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) byly v odvolacím řízení potvrzeny, když je dlužník ani v odvolacím řízení ničím hodnověrně nevyvrátil, lze uzavřít, že soud I. stupně správně postupoval podle § 405 IZ, když oddlužení dlužníka neschválil a na jeho majetek prohlásil konkurs.

Proto odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a usnesení v napadených bodech I., II. výroku jako věcně správné potvrdil.

Jelikož dlužník výslovně napadl odvoláním i výrok III. napadeného usnesení, jímž soud I. stupně rozhodl o tom, že konkurs bude veden jako konkurs nepatrný, odvolací soud podané odvolání v této části odmítl jako nepřípustné podle § 218 písm. c) o.s.ř., jelikož proti této části napadeného usnesení, není odvolání přípustné (§ 314 odst. 4 IZ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 8. listopadu 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková