4 VSPH 1806/2016-A-17
MSPH 88 INS 6862/2016 4 VSPH 1806/2016-A-17

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenční věci dlužníků-manželů Petra anonymizovano , anonymizovano , IČO 12644196, bytem Herlíkovická 1021/10, 197 00 Praha 9-Kbely, a Markéty anonymizovano , anonymizovano , IČO 49584251, bytem U Leskavy 764/20, 625 00 Brno, o odvolání dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2016, č.j. MSPH 88 INS 6862/2016-A-11,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2016, č.j. MSPH 88 INS 6862/2016-A-11, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil dlužníkům -manželům Petru anonymizovano (dále též dlužník) a Markétě anonymizovano (dále též dlužnice), aby do 15 dnů od jeho právní moci zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že mu byl dne 23.3.2016 doručen insolvenční návrh dlužníků, jímž se domáhali zjištění svého úpadku, spojený s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře, přičemž s ohledem na skladbu jejich závazků bylo lze předpokládat, že některé z nich vznikly v souvislosti s jejich podnikáním. Citoval mj. § 389 odst. 1, 2 a § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ), vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a konstatoval, že dlužníci v návrhu na povolení oddlužení netvrdili, že dluhy z podnikání nebrání řešení jejich úpadku oddlužením resp., že věřitel, jež má pohledávku z podnikání, souhlasí s jejich oddlužením, a že ani přes výzvu soudu nedoložili souhlas takového věřitele. Oproti tomu mu byl dne 25.5.2016 doručen výslovný nesouhlas Městské správy sociálního zabezpečení Brno s tím, aby její pohledávky vůči dlužníkům byly řešeny v rámci oddlužení, v němž zároveň uvedla, že se domnívá, že je návrhem na povolení oddlužení sledován nepoctivý záměr. Proto uzavřel, že je zřejmé, že úpadek dlužníků bude řešen konkursem, přičemž s ohledem na jejich majetkovou situaci (běžné vybavení domácnosti a IPHONE) nelze předpokládat, že by z případného zpeněžení byly získány dostatečné finanční prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení včetně odměny a hotových výdajů insolvenčního správce. Proto dlužníkům uložil povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužníci včas odvolali (A-12) a požadovali, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu isir.justi ce.cz

řízení. Uvedli, že v návrhu podrobně rozvedli skutečnosti osvědčující jejich úpadek, oddlužení považují za jediný způsob, jak se vypořádat se svými závazky, a proto žádají o přiměřené prodloužení lhůty k zaplacení vyměřené zálohy, popř. její uhrazení ze srážek ze mzdy, jež jim budou uloženy v případném konkursním řízení.

Vrchní soud v Praze podle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž nařizoval jednání (podle § 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu je podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat.

Odvolací soud je se soudem I. stupně zajedno v tom, že v situaci, kdy dlužníci na základě jeho výzvy ze dne 14.4.2016 (A-7) nedoplnili tvrzení rozhodujících skutečností a nedoložili, že závazky z podnikání nebrání jejich oddlužení ve smyslu § 389 IZ, je správný předběžný závěr o tom, že úpadek dlužníků bude zřejmě řešen konkursem a nikoli oddlužením.

Je tomu tak především proto, že právní úprava přípustnosti oddlužení doznala v důsledku revizní novely IZ účinné od 1.1.2014 výrazných změn, jež vyústily v aktuální judikatorní závěry prezentované např. v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, sp. zn. 1 VSOL 918/2015 (ve znění právní věty publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2016), jež citoval soud I. stupně v napadeném usnesení a podle něhož má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde

(§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

K povaze dluhů z podnikání pak odvolací soud v usnesení ze dne 25.8.2016, č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16, jež je v elektronické podobě dostupné prostřednictvím insolvenčního rejstříku, vysvětlil, že při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

V posuzované věci se z příloh návrhu dlužníků (A-3, A-8) podává, že některé jejich nezajištěné závazky vznikly z podnikání (a to např. vůči Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj mj. z titulu nedoplatků na dani z přidané hodnoty a za neuhrazené faktury vůči LET´S FLY, s.r.o. a vůči KREDIT, v.o.s.), aniž by však současně tvrdili, že mají souhlas těchto věřitelů s řešením jejich úpadku oddlužením. Ve světle shora reprodukovaných závěrů obsažených v R 49/2016 tak lze očekávat odmítnutí jejich návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na jejich majetek.

Ostatně tento závěr dlužníci v odvolání nezpochybňovali a odvoláním se domáhali toliko prodloužení lhůty k zaplacení vyměřené zálohy příp. její úhrady prostřednictvím srážek ze mzdy. Tato argumentace však není důvodná a odvolacímu návrhu nemůže být vyhověno, neboť zálohu na náklady insolvenčního řízení je třeba zaplatit ve lhůtě k tomu určené a vcelku. Placení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve splátkách (srážkami ze mzdy), jak dlužníci požadovali, by bylo v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a/ IZ). Jinak řečeno § 108 odst. 3 IZ zásadně vylučuje, aby záloha na náklady insolvenčního řízení mohla být hrazena ve splátkách a po lhůtě k tomu určené.

Odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku konkursem je koncipována jako odměna sestávající ze dvou složek, a to z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele a z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek (srov. § 38 odst. 1 větu první IZ). Ustanovení § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) pak v návaznosti na IZ stanoví, že pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek věřitelů, která činí 1.000,-Kč za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele, s tím, že pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně ve výši 45.000,-Kč.

Odvolací soud je proto stejně jako soud I. stupně přesvědčen o tom, že ke krytí předpokládaných výdajů insolvenčního řízení je nezbytné, aby dlužníci s ohledem na absenci jakýchkoli finančních prostředků či dostatečného likvidního majetku (viz seznam majetku A-3) zaplatili zálohu v předepsané výši 50.000,-Kč.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že pokud dlužníci nepodali svůj insolvenční návrh bez zbytečného odkladu, když (jak uváděli) splatnost některých jejich závazků nastala již v letech 2013 a 2014 (vůči LET´S FLY, s.r.o. a ČEZ Prodej, s.r.o.; A-3, A-8), v důsledku čehož dnes nejsou s to složit ani zálohu na krytí minimálních nákladů insolvenčního řízení, jde taková okolnost toliko k jejich tíži, neboť nelze spravedlivě požadovat, aby stát nesl náklady insolvenčního řízení (§ 8 vyhlášky) za dlužníka (dlužníky), jenž primárně nesplnil svou základní povinnost. Ostatně dlužníci mohli podat insolvenční návrh též pro hrozící úpadek (§ 3 odst. 4 IZ).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil napadené usnesení jako věcně správné.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 29. září 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková