4 VSPH 1740/2014-A-22
MSPH 96 INS 19613/2013 4 VSPH 1740/2014-A-22

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Alexandry Jiříčkové ve věci dlužníka 3R BOHEMIA, a.s., sídlem Křenova 438/7, Praha 6, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 19613/2013-A-16 ze dne 11. srpna 2014

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 19613/2013-A-16 ze dne 11. srpna 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 96 INS 19613/2013-A-16 ze dne 11.8.2014 uložil 3R BOHEMIA, a.s. (dále jen dlužník), jež se insolvenčním návrhem ze dne 15.7.2013 domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, aby do 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) uvedl, že dle ust. § 144 IZ v platném znění nelze insolvenční návrh zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé, i v insolvenčních řízeních zahájených přede dnem 1.1.2014. Z obsahu insolvenčního návrhu a ze seznamu majetku předloženého dlužníkem je zřejmé, že eviduje pouze pohledávku ve výši 2.000,-Kč, jež bude zřejmě započtena, a jinak nemá žádný reálně zpeněžitelný majetek a nedisponuje finančními prostředky, z nichž by mohl uhradit zálohu na náklady konkursu. Soud zdůraznil, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Dále vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení s tím, že pro jeho průběh je nutno zajistit finanční prostředky nezbytné k výkonu funkce insolvenčního správce, jehož minimální odměna činí v případě konkursu nejméně 45.000,-Kč. S přihlédnutím k majetkovým poměrům dlužníka a k tomu, že jeho úpadek bude řešen konkursem, uložil soud dlužníkovi zaplatit zálohu ve výši 45.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a zálohu snížil. V odvolání opětovně zdůraznil, že vyjma pohledávky v nominální výši 2.000,-Kč nemá žádný majetek, jak je patrno i z rozvahy zpracované ke dni 31.5.2013, kterou k insolvenčnímu návrhu připojil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ust. § 108 odst. 2 IZ může insolvenční soud určit výši zálohy až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Soud prvního stupně vyšel správně z toho, že záloha slouží jako zdroj úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (viz ust. § 38 odst. 2 IZ). Záloha je tudíž opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá, anebo v případě, kdy tu sice jsou určité volné finanční prostředky, avšak toliko ve výši, jež nebude postačovat ani na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 15.7.2013 domáhal zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu. Z insolvenčního návrhu (č.d. A-1) a jeho doplnění (č.d. A-7) shodně vyplývá, že dlužník má závazky v celkové výši přesahující 1 milion Kč, jež byly dílem splatné již od roku 2010 a jako svůj majetek eviduje jen pohledávku v nominální hodnotě 2.000,-Kč.

Z dosavadních výsledků insolvenčního řízení tak vyplývá, že lze očekávat řešení úpadku dlužníka konkursem, resp. nepatrným konkursem podle ust. § 314, § 315 IZ. V něm náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která v konkursu (či nepatrném konkursu) dosahuje-v případě jejího určení dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-nejméně částky

45.000,-Kč (bez event. připočtení 21 % DPH), přičemž podle ust. § 2a vyhlášky náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek, jejíž minimální výše činí rovněž 45.000,-Kč v případě, kdy v konkursu k žádnému zpeněžení nedošlo. Je přitom zřejmé, že výkon funkce insolvenčního správce vyžaduje vyjma nároku na jeho odměnu i vynaložení určitých hotových výdajů spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužníka (včetně případných neúčinných právních úkonů), s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd. Soud prvního stupně proto nepochybil, když dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši.

Z toho, že závazky dlužníka byly splatné již před několika lety, vyplývá, že jeho úpadek nastal podstatně dříve a že dlužník podal insolvenční návrh opožděně. Pokud dlužník v rozporu s ust. § 98 IZ nepodal insolvenční návrh bez zbytečného odkladu, a proto není s to složit ani zálohu na krytí minimálních nákladů insolvenčního řízení, jde tato okolnost toliko k jeho tíži.

Dlužno dodat, že po 1.1.2014 již nelze insolvenční návrh zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé (srovnej ust. § 144 IZ).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 30. října 2014

JUDr. Jiří K a r e t a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková