4 VSPH 1725/2014-B-31
MSPH 76 INS 17598/2013 4 VSPH 1725/2014-B-31

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Luboše Dörfla a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenční věci dlužníka: Confidence Human Capital, s.r.o., IČO 26702746, Táborská 619/46, 140 00 Praha 4, zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 17, 120 00 Praha 2, o návrhu na nařízení předběžného opatření navrhovatelů: a) Jana Brůžková, IČO 87396882, sídlem Střížkovská 717/30, Praha 8 a b) Spekofin, a.s., IČO 49241711, sídlem Podbabská 1014/20, 160 46 Praha 6-Bubeneč proti: 1) Ing. Jozefu anonymizovano , anonymizovano , bytem Žitná 221/75, 251 70 Dobřejovice, okres Praha-východ a 2) Ing. Marku anonymizovano , anonymizovano , bytem Palackého 298, 262 42 Rožmitál pod Třemšínem, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2014, č.j. MSPH 76 INS 17598/2013-B-23,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2014, č.j. MSPH 76 INS 17598/2013-B-23, se potvrzuje.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze zamítnul v bodu I. výroku návrh Jany Brůžkové a Spekofin, a.s. (dále jen navrhovatelé) na vydání předběžného opatření, kterým by soud uložil Ing. Jozefu anonymizovano a Ing. Marku anonymizovano , jednatelům dlužníka Confidence Human Capital, s.r.o. (dále jen dlužník), aby složili do úschovy soudu každý částku 576.188,-Kč (celkem 1.152.376,-Kč) a v dalších bodech výroku rozhodl o vrácení zálohy složené navrhovateli, o nákladech řízení a o jejich poplatkové povinnosti.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že navrhovatelé podali dne 11.8.2014 návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by měl soud uložit jednatelům dlužníka povinnost složit do úschovy soudu každý částku 576.188,-Kč, tj. celkem 1.152.376,-Kč, neboť porušili svou povinnost dle ust. § 98 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) podat včas insolvenční návrh, čímž způsobili věřitelům újmu a škodu. Výše celkové částky, kterou navrhovatelé požadují složit do úschovy soudu, odpovídá výši zjištěných pohledávek navrhovatelů (tj. 771.577,31 Kč a 380.826,40 Kč). Podle tvrzení navrhovatelů byl již k 31.12.2011 dlužník v úpadku ve formě insolvence, dlužník o svém úpadku už v této době věděl, proto postupně úmyslně a vědomě v období od 22.5.2012-28.5.2012 vyvedl majetek dlužníka a své klienty na jím nově založenou společnost Stanton Chase Praha, s.r.o., IČO 28511654 se stejným předmětem podnikání, kde jsou oba jednatelé dlužníka též jednateli a vlastníky obchodních podílů.

Soud I. stupně vyslovil názor, že návrhu na nařízení předběžného opatření podle ust. § 100 insolvenčního zákona lze vyhovět pouze za situace, kdy skutkové okolnosti případu umožňují bez dalšího přijmout závěr o naplnění podmínek tam uvedených, tj. že již v dosavadním průběhu insolvenčního řízení vyšlo najevo, že navrhovateli vznikla škoda v důsledku porušení povinnosti povinného podat insolvenční návrh. Proto k nařízení předběžného opatření nepřistoupil, neboť neshledal zjevné selhání povinných, o němž by nebylo možno mít vzhledem k okolnostem žádných pochyb. Dále vyložil § 100 odst. 1 IZ tak, že předběžné opatření lze dle tohoto ustanovení vydat jen v průběhu insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku dlužníka s ohledem na jeho zajišťující charakter, neboť po rozhodnutí o úpadku již insolvenčnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby i bez výzvy insolvenčního soudu podle § 100 odst. 2 IZ podal u příslušného soudu návrh na nařízení zcela shodného předběžného opatření podle § 74 o.s.ř. nebo žalobu o náhradu škody nebo jiné újmy a spojil ji s návrhem na nařízení téhož předběžného opatření podle § 102 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení podali navrhovatelé včas odvolání, ve kterém opětovně shrnuli své argumenty v podaném návrhu na vydání předběžného opatření, tedy existenci úpadku dlužníka ke dni 31.12.2011, vyvedení majetku a obchodní činnosti dlužníkem v průběhu roku 2012 (prostřednictvím úkonů obou jednatelů dlužníka Ing. Pappa a Ing. Humla) a výši svých zjištěných pohledávek, které zřejmě v insolvenčním řízení dlužníka nebudou uspokojeny. Dále oponovali názoru soudu I. stupně, že nelze po rozhodnutí o úpadku dlužníka již předběžné opatření dle § 100 odst. 1 IZ vydat a poukázali na skutečnost, že právě v důsledku zjištění učiněných v insolvenčním řízení, k nimž jinak věřitelé nemají přístup, lze dovodit odpovědnost jednatelů dlužníka. Proto by limitování možnosti podat tento typ předběžného opatření vydáním rozhodnutí o úpadku dlužníka postrádalo smysl.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení po jeho věcné stránce, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 100 odst. 1 je-li již v průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že věřiteli vznikla škoda porušením povinnosti podat insolvenční návrh, může soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody složila do úschovy soudu přiměřenou peněžitou částku. Učiní tak jen na návrh oprávněného věřitele. Nařízení předběžného opatření nebrání, že celkovou výši škody nebo jiné újmy dosud nelze vyčíslit.

Podle § 98 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik (1). Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka (2). Povinnost podat insolvenční návrh podle odstavců 1 a 2 není splněna, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno nebo byl-li jeho insolvenční návrh odmítnut (3).

Podle § 99 IZ osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti (1). Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel (2). Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat (3).

Ze spisu plyne, že insolvenčním návrhem dlužníka bylo dne 21.6.2013 zahájeno insolvenční řízení. Usnesením ze dne 25.7.2013, č.j. MSPH 76 INS 17598/2013-A-10, byl zjištěn úpadek a prohlášen na majetek dlužníka konkurs, současně byl soudem ustanoven insolvenční správce. Na přezkumném jednání dne 21.10.2013 byly zjištěny přihlášky nezajištěných věřitelů v celkovém objemu za 2.379.558,-Kč, a to včetně pohledávek obou navrhovatelů ve výši 771.577,31 Kč (navrhovatel a) a 380.826,40 Kč (navrhovatelka b). V soupisu majetkové podstaty jsou zahrnuty finanční prostředky dlužníka v celkové výši přibližně 62.000,-Kč, dále internetová doména, osobní vozidlo Nissan X-Trail 2.0 l a motocykl Yamaha, jejichž vydání se domáhají incidenční žalobou jejich evidovaní vlastníci, zatímco insolvenční správce vede incidenční spory o neúčinnosti převodů uvedených věcí z majetkové podstaty dlužníka. K uvedeným převodům mělo dojít v květnu 2012, jedná se o majetkové převody, na něž upozorňují též navrhovatelé ve svém podaném návrhu na vydání předběžného opatření. Dále z podaných přihlášek věřitelů v insolvenčním řízení dlužníka plyne, že pohledávky navrhovatelky b) nabývaly postupně splatnosti od srpna do listopadu 2011, pohledávky navrhovatele a) nabývaly splatnosti od června 2012 a věřitele Táborská 619, a.s., sídlem Táborská 619/46, Praha 4 postupně od 21.7.2012.

Z těchto zjištěných skutečností plyne, že dlužník se v úpadkové situaci dle § 3 odst. 1 a 2 písm. b) IZ ocitl již v průběhu roku 2012 (nejpozději k měsíci září 2012), kdy neplnil pohledávky splatné déle než 90 dnů po lhůtě splatnosti navrhovatelce b), navrhovatele a) i věřitele Táborská 619, a.s. Oproti tomu z insolvenčního spisu nevyplývá, že by dlužník byl v úpadku z důvodu své insolvence ke dni 31.12.2011, jak navrhovatelé tvrdí. Povinností jednatelů dlužníka bylo proto podat insolvenční návrh (dle § 98 odst. 1 a § 99 odst. 1 IZ) bez zbytečného odkladu, nepochybně ještě v roce 2012.

Dále je z § 99 odst. 2 IZ zřejmé, že vznik škody a její výše se v případě odpovědnosti dlužníka a členů jeho statutárního orgánu za nepodání insolvenčního návrhu dle § 99 odst. 1 IZ odvozuje od rozdílu výše přihlášených pohledávek a jejího uspokojení v insolvenčním řízení dlužníka.

Odpovědnost dlužníka a členů statutárního orgánu dlužníka za porušení právní povinnosti podat insolvenční návrh je pojímána v § 99 odst. 1 IZ jako odpovědnost objektivní s liberačními důvody uvedenými v § 99 odst. 3 IZ. O této odpovědnosti dlužníka a člena jeho statutárního orgánu rozhodují obecné soudy na základě žaloby podané věřitelem, řízení o této žalobě není incidenčním sporem (§ 100 odst. 2 IZ).

Vydání předběžného opatření dle § 100 odst. 1 IZ v rámci probíhajícího insolvenčního řízení (když současně není vyloučeno vydání předběžného opatření též v rámci řízení o žalobě podané věřitelem před obecným soudem-srov. § 74 o.s.ř. a § 102 o.s.ř.) vyžaduje jako předpoklad pro jeho vydání zjištění porušení povinnosti dlužníka či člena jeho statutárního orgánu, vznik škody (vymezené v § 99 odst. 2 IZ) a příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody (zavinění se s ohledem na konstrukci objektivní odpovědnosti nevyžaduje, může být pouze posuzováno v rámci škůdcem tvrzených liberačních důvodů).

Jak již bylo vyloženo v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.5.2009 č.j. KSUL 69 INS 2058/2008, 1 VSPH 190/2009-B-62, či v usnesení ze dne 24.2.2011 č.j. MSPH 93 INS 3195/2009, 3 VSPH 1247/2010-B-44, příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti podat insolvenční návrh a vznikem škody dle § 99 odst. 2 IZ lze dovozovat v kontextu vyžadovaném zněním § 100 odst. 1 IZ pouze tehdy, že její existenci lze dovozovat z toho, že příčinou vzniku tvrzené škody je jen (právě jen) okolnost, že dlužník nepodal včas insolvenční návrh a že kdyby tak včas učinil, ke škodě by nedošlo.

V projednávaném případě je zřejmé, že majetek společnosti byl v době závěru roku 2012 (tedy v době úpadku dlužníka) minimální a její podnikatelská činnost zásadně omezena. Faktický rozdíl mezi podáním insolvenčního návrhu v tomto období a ke dni 21.6.2013 ze spisu tak nevyplývá. Kromě toho z insolvenčního spisu je zřejmé, že majetek, jenž byl dlužníkem převeden v květnu 2012, byl insolvenčním správcem do majetkové podstaty zahrnut a v případě neúspěchu excindačních žalob bude také zpeněžen a výtěžek z jeho zpeněžení rozdělen mezi nezajištěné věřitele. Pouze z podkladů doložených navrhovateli (dopis ČD-Telematika, a.s. ze dne 5.3.2014 a sdělení BANG a OLUFSEN ze dne 25.2.2014) rovněž nelze dospět k závěru o záměrném převodu smluvních vztahů mezi klienty dlužníka a společností Stanton Chase Praha, s.r.o.).

Příčinná souvislost mezi vznikem škody spočívající v plném neuspokojení navrhovatelů a jednáním Ing. Pappa a Ing. Humla v insolvenčním řízení v rozhodné době, kdy lze datovat úpadek dlužníka, tak z dostupných údajů v insolvenčním spise (tedy bez dalšího dokazování) není zřejmá. Předpoklady pro uložení povinnosti jednatelům dlužníka složit jistotu dle § 100 odst. 1 IZ tak v projednávaném případě dány nejsou.

Znění § 100 odst. 1 umožňující uložit povinnost dlužníku a členům jeho statutárního orgánu složit jistotu k náhradě škody je včleněno do prvé části insolvenčního zákona. Z jeho znění nevyplývá, že by účinnost tohoto ustanovení byla ohraničena rozhodnutím ve věci samé-zjištěním úpadku dlužníka (jako je tomu např. u předběžného opatření dle § 113 odst. 1 IZ). Další z argumentů soudu I. stupně o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření pro jeho opožděnost proto dle názoru odvolacího soudu neobstojí.

Závěry soudu I. stupně o tom, že návrh na vydání předběžného opatření není důvodný, však odvolací soud shledal z výše popsaných důvodů věcně správnými a podle § 219 o.s.ř. napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 4. září 2014

Mgr. Luboš Dörfl, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová