4 VSPH 1703/2015-A-22
KSUL 79 INS 15451/2015 4 VSPH 1703/2015-A-22

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenčním řízení dlužníka Stanislava anonymizovano , anonymizovano , bytem Dolní Chřibská 325, IČO: 44575076, zahájeném na návrh navrhovatelky FINFIX, a.s., sídlem Praha 5-Malá Strana, Plaská 622/3, zast. Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem, sídlem Liberec, Barvířská 152/17, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2015, č.j. KSUL 79 INS 15451/2015-A-17

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2015, č.j. KSUL 79 INS 15451/2015-A-17, se v bodě I. výroku p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze uložil navrhovatelce FINFIX, a.s. (dále jen navrhovatelka) povinnost, aby ve lhůtě 3 dnů ode dne jeho právní moci zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč (bod I. výroku) a aby ve lhůtě 5 dnů ode dne jeho právní moci sdělila, zda souhlasí s tím, aby o jejím insolvenčním návrhu soud rozhodl bez nařízení jednání (bod II. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že dne 12.6.2015 bylo k návrhu navrhovatelky zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka Stanislava anonymizovano (dále jen dlužník). Citoval § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení. Vyšel ze zjištění, že se dlužník, ač řádně soudem vyzván, k návrhu navrhovatelky nevyjádřil, že nepředložil seznamy svého majetku a závazků, že předpokládaným způsobem řešení jeho úpadku tak bude konkurs a že je nutné zajistit prostředky na hotové výdaje insolvenčního správce a na jeho odměnu. Proto uložil navrhovatelce povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč. Povinnost k vyjádření uložil soud navrhovatelce podle § 113 odst. 1 IZ.

Jen proti bodu I. výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se navrhovatelka včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil co do výše zálohy . Namítala, že uložení zálohy téměř v plné výši je neadekvátní, že dlužník má několik nemovitých věcí-zajištěných pozemků (jak uvedla v návrhu), že hodnota těchto nemovitostí postačuje ke krytí nákladů insolvenčního řízení a že by je bylo možné zpeněžit také pro tyto účely. Dále uvedla, že Nejvyšší soud ČR ve shodě s nálezy Ústavního soudu opakovaně judikoval, že stát (soud) nesmí na účet účastníků řízení (insolvenčního navrhovatele) pro sebe získávat v rámci výkonu soudní moci materiální výhodu v podobě zálohy na náklady insolvenčního řízení, když není prokázané, že hodnoty zahrnuté do majetkové podstaty dlužníka by tuto funkci nesplnily potažmo zvláště pak v případech, kdy je zjevné, že majetková podstata obsahuje hodnoty postačující k pokrytí nároků věřitelů dlužníka. Toto pravidlo je opodstatněno i zvláštní pozicí pohledávek v podobě nákladů insolvenčního řízení, které mají přednostní postavení jakožto pohledávky za majetkovou podstatou.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal usnesení v napadeném rozsahu i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3). Nejde-li o dlužníka, může osoba, která zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, uplatnit její náhradu v insolvenčním řízení jako pohledávku za majetkovou podstatou (odst. 4).

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou ve větě druhé a třetí § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 2 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z obsahu spisu se podává, že se navrhovatelka insolvenčním návrhem ze dne 12.6.2015 (A-1) domáhala zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Tvrdila, že má za dlužníkem splatnou pohledávku v celkové výši 1.209.082,68 Kč, jež je zajištěna nemovitým majetkem dlužníka (pozemky v kat.ú. a obci Dolní Chřibská) a označila další věřitele, vůči nimž má dlužník závazky po lhůtě splatnosti, z čehož dovozovala jeho úpadek.

Na základě shora učiněných zjištění odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně shledal, že pro potřebu vyměření zálohy na náklady insolvenčního řízení lze přepokládat, že úpadek dlužníka bude zřejmě řešen konkursem. Mezi náklady insolvenčního řízení náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč (bez DPH) a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Složená záloha umožní insolvenčnímu správci výkon jeho funkce bezprostředně poté, kdy bude do ní ustanoven. Prostředky, které získá později např. zpeněžením majetkové podstaty (tedy zajištěných nemovitostí) v počáteční fázi řízení k dispozici nemá a použít je nemůže.

Soud I. stupně tedy správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení včetně určení její výše. Třeba zdůraznit, že při prodeji zajištěných nemovitostí dlužníka (bez znalosti jejich hodnoty) a při limitech, které IZ stanoví ohledně nákladů, které lze z výtěžku zpeněžení zajištění odečíst (§ 298 odst. 3 IZ), nelze důvodně očekávat, že by veškeré náklady insolvenčního řízení byly zcela zapraveny. I když dlužník není nemajetný, struktura jeho majetku při absenci jakéhokoliv zjištění ohledně jeho hotových prostředků neumožňuje správci výkon jeho funkce hned od rozhodnutí o úpadku a neskýtá žádnou jistotu zapravení veškerých nákladů insolvenčního řízení. Ostatně, jak sama navrhovatelka namítala, náhrada zálohy na náklady insolvenčního řízení je pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 1 písm. d/ IZ), kterou lze uspokojit v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (§ 168 odst. 3 IZ), nestanoví-li zákon jinak (srov. § 297 IZ). Jinými slovy řečeno, pokud bude v majetkové podstatě dostatek prostředků, jak se navrhovatelka domnívá, bude jí složená záloha jistě vrácena.

Pokud jde o odvolací argumentaci navrhovatelky s odkazem na blíže nespecifikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, že stát (soud) údajně nesmí na účet účastníků řízení (insolvenčního navrhovatele) pro sebe získávat v rámci výkonu soudní moci materiální výhodu v podobě zálohy na náklady insolvenčního řízení, odvolací soud ji v posuzované věci nesdílí z důvodů shora vyložených a dodává, že insolvenční návrh není standardním nástrojem k vymáhání pohledávek za dlužníkem (slouží ke zjištění úpadku dlužníka a nikoliv k realizaci jeho majetku); navrhovatelka proto není nucena (ochrana jejích práv to nevyžaduje), aby nad rámec svého práva pohledávku vymáhat, suplovala povinnosti dlužníka (hradila zálohu), který neřeší svůj úpadek sám. Tedy jestliže navrhovatelka (věřitelka) podala insolvenční návrh, pak byla srozuměna se všemi podmínkami insolvenčního řízení včetně případné povinnosti zaplatit zálohu na jeho náklady.

Odvolací soud proto usnesení v napadeném bodě I. výroku podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správné.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 9. prosince 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D. , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková