4 VSPH 1676/2016-A-25
KSUL 89 INS 5842/2016 4 VSPH 1676/2016-A-25

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužnice Pavlíny anonymizovano , anonymizovano , bytem Rumburk, Třída 9. května 1366/48, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. srpna 2016, č.j. KSUL 89 INS 5842/2016-A-19,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. srpna 2016, č.j. KSUL 89 INS 5842/2016-A-19, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem uložil dlužnici Pavlíně anonymizovano (dále jen dlužnice), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně především uvedl, že se dlužnice insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením. Z insolvenčního návrhu dlužnice přitom zjistil, že dlužnice je rozvedená a nemá žádnou vyživovací povinnost. Své příjmy uvedla ve výši 11-12.000,-Kč čistého z podnikání a pro potřeby oddlužení splátkovým kalendářem předložila darovací smlouvu na částku 6.000,-Kč měsíčně. V seznamu majetku uvedla dlužnice pouze běžné vybavení domácnosti a celkem 13 vykonatelných nezajištěných závazků. Soud I. stupně poukázal na skutečnost, že v předloženém návrhu ani v seznamu závazků není zapsán závazek vůči Ochrannému svazu autorskému (dále jen OSA) ve výši 1.592,-Kč a závazek vůči České správě sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ) ve výši 43.392,-Kč, které je možné vyčíst z listin přiložených k návrhu. Usnesením ze dne 3.6.2016 (A-16) uložil dlužnici povinnost předložit listiny prokazující, že věřitelé, jejichž pohledávky za dlužnicí pocházejí z její podnikatelské činnosti, souhlasí s řešením úpadku oddlužením, na což Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen VZP), jako věřitelka dlužnice, vyjádřila svůj nesouhlas (A-18).

Soud I. stupně citoval § 108 a § 389 insolvenčního zákona (dále jen IZ), dle nichž věc posuzoval, se závěrem, že věřitelka dlužnice VZP vyjádřila svůj výslovný nesouhlas s řešením úpadku dlužnice oddlužením. Proto uzavřel, že úpadek dlužnice bude muset být řešen konkursem, v němž minimální odměna insolvenčního správce činí nejméně 45.000,-Kč. S přihlédnutím k osobě dlužnice uložil soud I. stupně dlužnici povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši 50.000,-Kč, která umožní správci okamžitě po jeho ustanovení vykonávat jeho funkci. isir.justi ce.cz

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužnice včas odvolala (A-20) a požadovala, aby je odvolací soud zrušil. Uvedla, že nemá žádný nemovitý ani finanční majetek, přičemž její movitý majetek dosahuje pořizovací hodnoty 40.000,-Kč. V současné době není schopna uhradit soudem vyměřenou zálohu a z prostředků, které má, a s pomocí prostředků získaných z darovací smlouvy je schopna uhradit svým věřitelům v průběhu následujících 5 let minimálně 30 %, jakož i odměnu insolvenčnímu správci. Závěrem uvedla, že je přesvědčena, že vzhledem k absenci majetku schopného prodeje je prohlášení oddlužení výhodnější i pro její věřitele k uspokojení alespoň části jejich pohledávek.

Vrchní soud v Praze dle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu je podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat.

Odvolací soud je se soudem I. stupně zajedno v tom, že v situaci, kdy dlužnice na základě jeho výzvy ze dne 3.6.2016 (A-16) nedotvrdila a nedoložila skutečnosti spočívající v tom, že závazky z jejího podnikání nebrání oddlužení ve smyslu § 389 IZ-ba právě naopak: věřitelka VZP s oddlužením výslovně nesouhlasila, věřitelky OSA a ČSSZ se k oddlužení nevyjádřily-je správný předběžný závěr o tom, že úpadek dlužnice bude zřejmě řešen konkursem a nikoliv oddlužením.

Odvolací soud poukazuje na aktuální judikatorní závěry prezentované např. v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, sp. zn. 1 VSOL 918/2015, jež bylo NS ČR schváleno a publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 49/16, poř. č. 19 a dle něhož má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

V posuzované věci dlužnice nepředložila souhlasy těch svých věřitelů, jejichž pohledávky vznikly z podnikání, s řešením svého úpadku oddlužením; lze ve světle shora reprodukovaných závěrů obsažených v R 49/2016 očekávat odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na jeho majetek.

Odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku konkursem je koncipována jako odměna sestávající ze dvou složek, a to z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele a z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek (srov. § 38 odst. 1 věty první IZ). Ustanovení § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) pak v návaznosti na IZ stanoví, že pokud je způsobem dlužníkova úpadku konkurs, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek věřitelů, která činí 1.000,-Kč za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele, s tím, že pokud je způsobem dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně ve výši 45.000,-Kč.

Odvolací soud je proto stejně jako soud I. stupně přesvědčen o tom, že ke krytí předpokládaných výdajů insolvenčního řízení bude (je) nezbytné, aby dlužnice zaplatila zálohu v předepsané výši 50.000,-Kč s ohledem na své majetkové poměry (dle seznamu majetku vlastní dlužnice pouze gauč, pračku, dvojlůžkovou postel, TV, psací stůl, mikrovlnou troubu a jízdní kolo).

Pro úplnost odvolací soud dodává, že pokud dlužnice nepodala svůj insolvenční návrh bez zbytečného odkladu, když splatnost jejich závazků nastala již v letech 2014 až 2015 (A-17), v důsledku čehož dnes není s to složit ani zálohu na krytí minimálních nákladů insolvenčního řízení, jde taková okolnost toliko k její tíži, neboť nelze spravedlivě požadovat, aby stát nesl náklady insolvenčního řízení (§ 8 vyhlášky) za dlužnici, která primárně nesplnila svoji základní povinnost.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným, napadené usnesení shledal věcně správným a podle § 219 o.s.ř. je proto potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 7. září 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková