4 VSPH 1676/2014-A-18
KSUL 44 INS 16216/2014 4 VSPH 1676/2014-A-18

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Luboše Dörfla a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Ladislava Derky ve věci dlužnice: Květa anonymizovano , anonymizovano , bytem Glennova 2706/7, 400 11 Ústí nad Labem, zahájené na návrh: Deprint s.r.o., IČO 27718166, se sídlem Šimonova 1101/10, 163 00 Praha 6, zastoupeného Mgr. Renátou Pešlovou, advokátkou se sídlem Tomíčkova 2287/9, 148 00 Praha 4, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 16216/2014-A-13 ze dne 5. srpna 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 16216/2014-A-13 ze dne 5. srpna 2014 se mění tak, že se navrhovateli ukládá zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč do sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným usnesením uložil Deprint s.r.o. (dále navrhovatel), jež se insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 13.6.2014 domáhal vydání rozhodnutí o zjištění úpadku Květy anonymizovano (dále jen dlužnice), aby do pěti dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukazuje na ust. § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) konstatoval, že účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Bude-li zjištěn úpadek dlužnice, pak v úvahu připadajícím způsobem jeho řešení bude konkurs, když dlužnice v zákonné lhůtě nepodala návrh na povolení oddlužení. Náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce dosahující dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč. Za situace, kdy dlužnice nepředložila seznam majetku, vycházel soud z údajů obsažených v insolvenčním návrhu a jeho přílohách, dle nichž je jediným hodnotným majetkem dlužnice nemovitost, jež je předmětem zajišťovacích práv navrhovatele. Výše zálohy byla stanovena vzhledem k výši závazků a nejasným majetkovým poměrům dlužnice, i s ohledem na to, že věřitel na rozdíl od dlužníka nemá povinnost podat insolvenční návrh a při uspokojení své pohledávky v nalézacím řízení by byl povinen uhradit soudní poplatek.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal navrhovatel včasné odvolání, v němž namítal, že skutkový stav neodůvodňuje uložení povinnosti k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení. Usnesením č.j. KSUL 44 INS 16216/2014-A-6 ze dne 19.6.2014 bylo nařízeno předběžné opatření, jímž bylo soudnímu exekutorovi Mgr. Martině Havlové umožněno provést nařízenou exekuci prodejem nemovitostí dlužnice s tím, že výtěžek exekuce bude vydán insolvenčnímu správci. Nemovitosti byly dne 8.7.2014 vydraženy za částku 296.953,-Kč, je tedy nepochybné, že v majetkové podstatě bude dostatek finančních prostředků ve výši přesahující vyměřenou zálohu. Proto navrhovatel požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se navrhovateli povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze podle ust. § 108 odst. 1 věty in fine IZ uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 13.6.2014 byl soudu I. stupně doručen insolvenční návrh, dlužnice se k insolvenčnímu návrhu nevyjádřila, nesplnila ani povinnost předložit seznamy majetku, závazků a zaměstnanců, jež jí byla uložena usnesením soudu ze dne 15.7.2014 (č.d. A-10). Z příloh k insolvenčnímu návrhu plyne, že dlužnice byla vlastnicí nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště v Ústí nad Labem, pro obec a k.ú. Ústí nad Labem na LV 9132 a LV 3656. K návrhu soudní exekutorky Mgr. Martiny Havlové soud dne 19.6.2014 (č.d. A-6) rozhodl o vydání předběžného opatření, jímž umožnil provést již nařízenou exekuci s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením nemovitostí dlužnice byl, po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem, popř. předražitelem a po vydání rozhodnutí o vydání zbytku výtěžku, k dispozici insolvenčnímu správci v probíhajícím insolvenčním řízení. Z usnesení o příklepu ze dne 8.7.2014 pak plyne, že nemovitosti dlužnice byly vydraženy za částku 296.953,-Kč, což nedosahuje výši pohledávek věřitelů za dlužnicí, jež byly zajištěny nemovitostmi dlužnice.

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno v tom, že účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, že dlužnice měla reálně zpeněžitelný nemovitý majetek, výtěžek jeho zpeněžení může být, byť v dílčím rozsahu (po odpočtu nákladů exekuce dle § 46 odst. 7 zák.č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/), použit k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Jinými slovy lze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že mohou být získány finanční prostředky postačující k částečné úhradě nákladů spojených s jeho správou a zpeněžením včetně odměny správce určené z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěné věřitele (srovnej ust. § 298 odst. 2 a 3 IZ).

To ovšem neznamená, že by z výtěžku zpeněžení nemovitostí byly uspokojeny všechny zajištěné pohledávky a předpokládané náklady insolvenčního řízení (např. náklady spojené se správou a zpeněžením případně dodatečně zjištěného nezajištěného majetku dlužnice včetně odměny správce určené z výtěžku zpeněžení připadajícího k rozdělení mezi nezajištěné věřitele).

S ohledem na uvedené postupoval soud prvního stupně správně, když dlužnici povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního uložil, nicméně s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, především k majetku a počtu jejích věřitelů, jeví se odvolacímu soudu k zajištění úhrady budoucích nákladů insolvenčního řízení (očekávaného konkursu) postačující záloha ve výši 20.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ust. § 167 odst. 2 téhož zákona a napadené usnesení změnil způsobem ve výroku uvedeným.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 16. září 2014

Mgr. Luboš D ö r f l , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová