4 VSPH 1660/2016-A
MSPH 60 INS 5305/2016 4 VSPH 1660/2016-A-

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila, v insolvenční věci dlužníků-manželů Petra anonymizovano , anonymizovano , IČO 66280583 a Markéty anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Praha 1, Rybná 716, o odvolání dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2016, č.j. MSPH 60 INS 5305/2016-A-16,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2016, č.j. MSPH 60 INS 5305/2016-A-16, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil dlužníkům-manželům Petru anonymizovano (dále též dlužník) a Markétě anonymizovano (dále též dlužnice), aby do 10 dnů od právní moci usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč.

V odůvodnění napadeného usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že dne 4.3.2016 bylo zahájeno insolvenční řízení k návrhu dlužníků, v němž žádali o zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Usnesením ze dne 8.6.2016 (A-14) uložil dlužníkům povinnost předložit listiny prokazující, že věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníky pocházejí z jejich podnikatelské činnosti, souhlasí s řešením úpadku oddlužením, na což dlužníci reagovali podáním ze dne 16.6.2016 (A-15) tak, že souhlas věřitelů není povinnou přílohou insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení. Soud I. stupně citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ), vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a vyšel ze zjištění, že dlužníci mají závazky, které jim vznikly v souvislosti s podnikáním, a byli tedy povinni tvrdit již v návrhu na povolení oddlužení všechny významné skutečnosti, tj. že mají dluhy z podnikání. Soud I. stupně uzavřel, že po posouzení insolvenčního návrhu je zřejmé, že na majetek dlužníků bude prohlášen konkurs, neboť dlužníci v řízení neprokázali, že jsou osobami oprávněnými k podání návrhu na povolení oddlužení. Pro shora uvedené soud I. stupně uložil dlužníkům povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši 50 000 Kč. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužníci včas odvolali (A-17) a požadovali, aby odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Citovali napadené rozhodnutí a namítali, že podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení chtěli v souladu s § 98 odst. 1 IZ zabránit hrozící škodě, která by mohla vzniknout jejich věřitelům. Odkázali na rozhodnutí Vrchního soudu isir.justi ce.cz VSPH v Olomouci spis. zn. 1 VSOL 297/2014-A-9 a spis. zn. 1 VSOL 1197/2013-A-18, dle kterých nejsou povinni dokládat soudu souhlasy věřitelů s jejich oddlužením. Uvedli, že nepopírají, že část závazků pochází z podnikání a nebrání se skutečnosti, že namísto řešení úpadku oddlužením bude jejich úpadek řešen konkursem a v tomto směru považují i rozhodnutí insolvenčního soudu za správné, avšak jejich současná majetková situace jim neumožňuje jednorázové uhrazení zálohy ve výši 50 000 Kč.

Vrchní soud v Praze dle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ) nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům: Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně. Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Pro rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu je podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat. Odvolací soud je se soudem I. stupně zajedno v tom, že v situaci, kdy dlužníci na základě jeho výzvy ze dne 8.6.2016 (A-14 ) nedotvrdili a nedoložili skutečnosti spočívající v tom, že závazky z podnikání nebrání jejich oddlužení ve smyslu § 389 IZ, když z obsahu jejich insolvenčního návrhu (A-1) a ze seznamu jejich závazků (A-3) je zřejmé, že závazek vůči České pojišťovně a.s. Praha, vzešlý ze smlouvy o obchodním zastoupení č. 151242-R02 ze dne 1.1.2014, ve výši 7 000 Kč, vznikl z podnikání dlužníka. Dlužníci rovněž v seznamu závazků uvedli, že dalšími závazky vzniklými z podnikání jsou závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 82 811 Kč a závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Ústí nad Orlicí ve výši 39 418 Kč. Odvolací soud v části, ve které dlužníci odkazují např. na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.4.2014 spis. zn. KSOS 39 INS 3145/2014, 1 VSOL 297/2014 a ze dne 29.1.2014, spis. zn. KSBR 37 INS 20247/2013, 1 VSOL 1197/2013, se závěrem, že není jejich povinností dokládat soudu souhlasy věřitelů s jejich oddlužením konstatuje, že citovaná rozhodnutí jsou překonaná a v dané věci proto nepoužitelná. Je tomu tak především proto, že právní úprava přípustnosti oddlužení doznala v důsledku revizní novely IZ účinné od 1.1.2014 výrazných změn, jež vyústily v aktuální judikatorní závěry prezentované např. v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, sp. zn. 1 VSOL 918/2015 (jež bylo NS ČR schváleno a navrženo k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 49/16, poř. č. 19), dle něhož má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v VSPH návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen. V posuzované věci dlužníci uvedli v seznamu svých závazků (A-3), že nejméně 3 z jejich závazků jsou závazky vzniklé z podnikání, aniž by však současně tvrdili, že mají souhlas věřitelů, o jejichž pohledávky jde, s řešením svého úpadku oddlužením; lze ve světle shora reprodukovaných závěrů obsažených v R 49/2016 očekávat odmítnutí jejich návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na jejich majetek. Odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku konkursem je koncipována jako odměna sestávající ze dvou složek, a to z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele a z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek (srov. § 38 odst. 1 věty první IZ). Ustanovení § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) pak v návaznosti na IZ stanoví, že pokud je způsobem dlužníkova úpadku konkurs, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek věřitelů, která činí 1 000 Kč za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele, s tím, že pokud je způsobem dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně ve výši 45 000 Kč. Odvolací soud je proto stejně jako soud I. stupně přesvědčen o tom, že ke krytí předpokládaných výdajů insolvenčního řízení je nezbytné, aby dlužníci zaplatili zálohu v předepsané výši 50 000 Kč s ohledem na své majetkové poměry (dle seznamu majetku nevlastní dlužníci žádný nemovitý majetek a ani žádný movitý majetek s výjimkou věcí osobní potřeby). Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným, napadené usnesení shledal věcně správným a podle § 219 o.s.ř. je proto potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 30. září 2016

Mgr. Markéta Hudečková předsedkyně senátu VSPH