4 VSPH 162/2016-A-15
KSPH 71 INS 26967/2015 4 VSPH 162/2016-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky Ph.D. a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenčním řízení dlužníků-manželů a) Petra anonymizovano , anonymizovano , IČO: 74449354, bytem Dělnická 804, 280 02 Kolín a b) Pavlíny Sukdolákové, nar. 18.3.1966, bytem Sadová 337, 280 02 Veltruby, adresa pro doručení: Dělnická 804, 280 02 Kolín, zahájené na návrh dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 71 INS 26967/2015-A-10 ze dne 15. prosince 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 71 INS 26967/2015-A-10 ze dne 15. prosince 2015 se m ě n í tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se dlužníkům neukládá.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze uložil dlužníkům Petru Sudokolákovi a Pavlíně Sudokolákové (dále též dlužník, dlužnice), aby ve lhůtě do pěti dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

V odůvodnění napadeného usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužníci domáhali podáním doručeným soudu dne 29.10.2015 zjištění úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení s tím, že v seznamu závazků uvedli dlužníci celkem 17 nezajištěných závazků v celkové výši 798.808,30 Kč. Na výzvu soudu k označení případných podnikatelských závazků poté sdělili, že závazky vůči věřitelům VZP a OSSZ v souhrnné výši 151.139,-Kč jsou podnikatelskými dluhy. Svého práva k předložení souhlasů dotčených věřitelů s oddlužením nevyužili. Konstatoval, že právo udělit či neudělit souhlas s oddlužením je podle § 403 odst. 2 IZ v rukou věřitelů, nikoli soudu. Závěr, jenž by byl opřen o spekulaci, že se žádný z dotčených věřitelů na schůzi věřitelů nedostaví, či námitky neuplatní, není na místě. Dovozoval, že je třeba stanovit zálohu na náklady insolvenčního řízení pro případ, že bude rozhodnuto o řešení úpadku konkursem. Proto soud I. stupně vyměřil dlužníku zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podali dlužníci včasné odvolání a požadovali, aby je odvolací soud zrušil nebo aby výši vyměřené zálohy podstatným způsobem snížil, neboť by jim úhrada vyměřené zálohy značně zkomplikovala měsíční finanční režim. Zdůraznili, že nemají téměř žádný majetek a tudíž nepředpokládají tak vysoké výdaje správce v počáteční fázi insolvenčního řízení, oddlužení plněním splátkového je u dlužníků možné a odměna správce by tak měla být hrazena v pravidelných měsíčních splátkách. Namítali, že souhlas věřitelů s oddlužením není povinnou přílohou insolvenčního návrhu, v pochybnostech, zda byli dlužníci oprávněni podat návrh na povolení oddlužení, svěřuje zákon rozhodnutí do rukou schůze věřitelů.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) souhlasí s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle § 403 odst. 2 a 3 IZ mohou věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Včas podané námitky podle odstavce 2, uplatněné oprávněnými osobami, projedná insolvenční soud při jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, kteří podali námitky.

Vrchní soud v Praze se již opakovaně vyjadřoval k otázce subjektivní přípustnosti oddlužení dle úpravy v § 389 odst. 2 v účinném znění od 1.1.2014 (viz např. usnesení ze dne 18.7.2014, č.j. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A-14, nebo usnesení ze dne 26.8.2014, č.j. KSPH 71 INS 5840/2014, 3 VSPH 654/2014-A-15). V těchto rozhodnutích vysvětlil, do jaké míry jsou nadále použitelné závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 (R 79/2009) ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat. Ze znění účinného insolvenčního zákona je zřejmé, že samotná existence závazků z podnikání není překážkou pro rozhodnutí o povolení oddlužení. Nelze však ani ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ interpretovat tak, že předpokladem pro povolení oddlužení musí být doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením jeho úpadku oddlužením.

Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu současné právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle § 403 odst. 2 IZ, kde přítomní věřitelé mohou vyslovit své stanovisko k případnému oddlužení. Z této konstrukce vychází i § 397 odst. 1 IZ, který stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí . Pokud věřitelé podají na schůzi věřitelů námitky, že jsou zde skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud je projedná a následně může rozhodnout o neschválení oddlužení a o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem dle § 405 odst. 2 IZ.

Z výše uvedeného tedy plyne, že i v případě, pokud věřitelé, které dlužník v návrhu označil, neprojevili souhlas s jeho oddlužením, nelze dovozovat, že pro tuto okolnost bude muset být návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnut dle § 390 odst. 3 IZ, jak učinil soud I. stupně.

Z obsahu spisu bylo zjištěno, že se dlužníci insolvenčním návrhem ze dne 27.10.2015 (A-1), doplněným dne 29.12.2015 (A-9), domáhali zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Z návrhu a z jeho příloh (A-4) vyplývá, že dlužníci mají podle svého tvrzení minimálně 17 splatných nezajištěných závazků v celkové výši 798.808,30 Kč. Dlužník pobírá invalidní důchod ve výši 13.568,-Kč měsíčně, dlužnice pobírá mzdu ve výši 12.400,-Kč čistého měsíčně, mají vyživovací povinnost k sobě navzájem a k jednomu dítěti, mají zajištěn další příjem z darovací smlouvy ze dne 27.10.2015 ve výši 5.000,-Kč měsíčně (kterou k návrhu připojili) a jejich majetek tvoří vyjma věcí osobní potřeby osobní automobil s odhadní cenou 20.000,-Kč. Z uvedeného je zřejmé, že dlužníci naplňují zákonem požadovanou 30% hranici pro povolení oddlužení. Za popsané situace (pokud v dalším průběhu řízení nedozná rozhodné změny) tak lze mít návrh dlužníka na povolení oddlužení i návrh insolvenční za řádný a způsobilý projednání.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že se dlužníku povinnost k zaplacení této zálohy neukládá.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 26. ledna 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková