4 VSPH 1605/2015-A-63
KSLB 86 INS 17305/2014 4 VSPH 1605/2015-A-63

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenčním řízení dlužníka STYLE BOHEMIA, s. r. o., IČO 27260879, sídlem Zásada 207, 468 25 Zásada, zast. JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem, sídlem Lípová 7, Jablonec nad Nisou, zahájeném k návrhu věřitele Detesk, s. r. o., IČO 25485121, sídlem Příkrá 401, 468 22 Železný Brod, zast. Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem, sídlem 8. března 21/13, Liberec V-Kristiánov, o insolvenčním návrhu, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. KSLB 86 INS 17305/2014-A-45 ze dne 15. května 2015

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. KSLB 86 INS 17305/2014-A-45 ze dne 15. května 2015 se potvrzuje.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Beldy částku 10.388 Kč.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci insolvenční návrh navrhovatele Detesk, s. r. o. (dále jen navrhovatel; bod I. výroku), navrhovateli uložil povinnost zaplatit dlužníku STYLE BOHEMIA, s. r. o. (dále jen dlužník) na náhradu nákladů řízení částku 25.402 Kč (bod II. výroku) a uložil mu povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (bod III. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se insolvenčním návrhem (A-1) ze dne 13.6.2014 navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek s tím, že má za dlužníkem splatné pohledávky vzniklé z dlouhodobé spolupráce s ním. Uvedl, že na základě objednávek dodával dlužníku zboží, dne 21.11.2007 uzavřel s dlužníkem dohodu o uznání dluhu, dlužník uznal dluh vůči navrhovateli v celkové výši 4.464.113,90 Kč a zavázal se jej zaplatit ve splátkách, a to částku 1.000.000 Kč do 31.12.2007, částku 700.000 Kč do 31.3.2008, částku 700.000 Kč do 30.6.2008, částku 700.000 Kč do 30.9.2008, částku 700.000 Kč do 31.12.2008, zbylou dlužnou částku jistiny do 31.3.2009 a úroky z prodlení do 30.6.2009, avšak ke dni podání insolvenčního návrhu dlužil dlužník navrhovateli částku 2.140.061,20 Kč.

Za další věřitele dlužníka s pohledávkami více jak 30 dnů po splatnosti navrhovatel označil Českou spořitelnu, a.s., Finanční úřad v Železném Brodě, Celní úřad v Liberci a Okresní správu sociálního zabezpečení Jablonec nad Nisou.

Dlužník se v řízení bránil tím, že navrhovatel nemá aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, neboť jeho pohledávka ve výši 2.140.061,20 Kč zanikla jednostranným písemným započtením pohledávek, učiněným dlužníkem proti pohledávkám navrhovatele dne 21.3.2008. Uvedl, že získal započitatelnou pohledávku vůči navrhovateli Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30.6.2007, navrhovateli řádně oznámenou postupitelem GORDIMEX, s. r. o. (dále jen postupitel), jenž evidoval za navrhovatelem pohledávku z titulu nároku na provizi ve výši 9 % až 15 % ze základních cen zboží, a to dle písemné mandátní smlouvy ze dne 10.2.2000, uzavřené s mandantem Ivanem Kalouskem, podnikajícím ve sdružení pod označením Detesk-dekorační a technické sklo, IČO 12047341 (jako jedním z budoucích zakladatelů navrhovatele, založeného v březnu 2004, jenž se stal právním nástupcem Ivana Kalouska, Detesk-dekorační a technické sklo) a na základě později uzavřené ústní smlouvy s navrhovatelem. Skutečnost, že měl postupitel vůči společnosti Detesk, s.r.o. pohledávky v celkové výši 2.140.061,20 Kč, vyplývala z písemné žádosti navrhovatele ze dne 20.2.2006 o potvrzení zůstatků účtů k 31.12.2005.

Soud I. stupně uvedl, že jeho předchozí usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu bylo odvolacím soudem zrušeno a věc mu byla vrácena z důvodu, aby se zabýval existencí pohledávky dlužníka způsobilé k započtení. Po doplnění dokazování měl soud I. stupně za prokázané, že postupitel zprostředkovával pro navrhovatele prodej zboží na základě ústní smlouvy blížící se svým obsahem smlouvě mandátní podle § 566 zák. č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), jež nevyžaduje ke svému uzavření písemnou formu a navrhovatel se zavázal hradit postupiteli za tuto činnost úplatu. Pro posouzení existence pohledávky postupitele nepovažoval soud I. stupně za rozhodné, zda se navrhovatel stal právním nástupcem Ivana Kalouska, popř. sdružení, v němž vykonával podnikatelskou činnost, protože pohledávky postupitele vznikly teprve po vzniku navrhovatele v souvislosti s činností vykonanou po březnu 2004, a to na základě jiného závazkového vztahu, nežli byla písemná smlouva ze dne 10.2.2000. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že postupitel předkládal navrhovateli v období od května 2005 do ledna 2006 přehledy jím vystavených faktur a že v předchozím období od října 2004 do dubna 2005 probíhala spolupráce bezproblémově a postupiteli byly navrhovatelem proplaceny faktury za zprostředkování prodeje v celkové výši 2.415.697,40 Kč. Navrhovatel dne 20.2.2006 požádal postupitele o odsouhlasení salda se specifikací neproplacených faktur postupiteli a na základě těchto skutečností dospěl soud k závěru, že existence pohledávky postupitele byla v řízení doložena, byla řádně postoupena dlužníku smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30.6.2007 a toto postoupení bylo navrhovateli oznámeno. Jednostranným právním úkonem dlužníka vůči navrhovateli učiněným písemně dne 25.3.2008 došlo k zániku pohledávek navrhovatele vůči dlužníku nejpozději ke dni 31.12.2008, kdy se setkaly splatné pohledávky dlužníka proti nesplatným pohledávkám navrhovatele, jehož poslední pohledávka byla splatná ke dni 31.12.2008, a to před navrhovatelem namítaným promlčením pohledávek dlužníka. Na základě těchto zjištění soud I. stupně shledal, že navrhovatel není věcně aktivně legitimován k podání insolvenčního návrhu, proto jej zamítl, aniž by se dále zabýval tím, zda je dlužník v platební neschopnosti.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci podal navrhovatel včasné odvolání, v němž vyjádřil nesouhlas se skutkovými a právními závěry a navrhl je změnit, popřípadě zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že existenci pohledávky ve výši 2.140.061,20 Kč vůči dlužníkovi prokázal a představuje dlužnou kupní cenu za dodané zboží. Tento nárok dlužník nesporně uznal co do důvodu i výše v dohodě o narovnání ze dne 21.11.2007. K dlužníkem tvrzenému zániku pohledávky navrhovatele v důsledku právního úkonu dlužníka spočívajícího v jednostranném započtení namítal, že postupované pohledávky, jež dlužník nabyl smlouvou o postoupení ze dne 30.6.2007, nikdy neexistovaly, protože nebylo postupitelem plněno ve prospěch navrhovatele. Odkázal na obsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jenž uložil soudu I. stupně zabývat se existencí pohledávky dlužníka způsobilé k započtení a podle jeho názoru soud, byť doplnil v tomto směru dokazování, dospěl k nesprávnému závěru o existenci pohledávky, která z provedeného dokazování nevyplývá. Měl za to, že dlužník v řízení neprokázal, že postupitel skutečně poskytl navrhovateli plnění, jež by ho opravňovalo požadovat odměnu ve výši 9% až 15% z ceny zboží, když svůj nárok dovozoval z vystavených faktur. Namítal, že se soud nezabýval tím, zda plnění vyúčtovaná zahraničními zákazníky byla skutečně realizována postupitelem, zda postupitel postupoval v souladu s uzavřenou smlouvou, zda smlouva vůbec existovala a byla platně sjednána, neboť údajná obchodní spolupráce postupitele a navrhovatele byla v řízení popsána jen zcela obecně. Zopakoval, že faktura není důkazem o smluvním vztahu, že obrana dlužníka není důvodná a vzhledem k dalším věřitelům dlužníka s pohledávkami splatnými více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti je tedy nepochybné, že je dlužník v úpadku. Nesouhlasil rovněž se závěrem soudu I. stupně, jak se vypořádal s namítaným promlčením pohledávek nabytých dlužníkem za předpokladu, že by existovaly a měl za to, že v době jejich namítaného zániku byly promlčeny a nebyly proto způsobilé k započtení. Měl rovněž za nesprávný závěr soudu o platnosti smlouvy o postoupení z důvodu její neurčitosti.

Dlužník ve vyjádření k odvolání navrhovatele měl za to, že soud I. stupně respektoval závazný právní názor odvolacího soudu, že důkazní břemeno ohledně existence postupovaných pohledávek unesl, zrekapituloval důkazy provedené v řízení na podporu jeho tvrzení o existenci pohledávek a navrhoval usnesení potvrdit. Nesouhlasil s promlčením započítávaných pohledávek dlužníkem a s namítanou neplatností postupní smlouvy.

Odvolací soud podle § 211 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení a jeho řízení předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 97 odst. 5 insolvenčního zákona (dále jen IZ) insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle § 103 odst. 2 IZ v insolvenčním návrhu musí být mj. dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 105 IZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku; jde-li o pohledávku, která se jinak do insolvenčního řízení nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.

Podle § 131 IZ skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje, musí být v rámci projednání insolvenčního návrhu osvědčeny.

Podle § 143 IZ insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku (odst. 1). Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení (odst. 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost).

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 4 IZ).

O úpadek předlužením dle § 3 odst. 3 IZ se může jednat jen v případě dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem.

K doložení věcné legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu se vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 30/2009, publikovaném pod číslem 14/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že při projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o tomto návrhu se dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku řídí vyšetřovací zásadou (na rozdíl od doložení věcné legitimace, jež se řídí zásadou projednací). Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem I. stupně je rovněž, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, znaleckými posudku, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce; to však neznamená, že insolvenční soud rezignuje na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by sporné řízení nahrazovalo a na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak muselo ve sporném řízení stát.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění a z právních závěrů soudu I. stupně, s nimiž se ztotožnil. Tedy, že se závazkové vztahy vzniklé mezi navrhovatelem a dlužníkem a mezi navrhovatelem a postupitelem řídí právní úpravou obchodního zákoníku, že navrhovatel sice v minulosti disponoval splatnou pohledávkou vůči dlužníku ve výši 2.140.061,20 Kč, avšak nikoliv v době podání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm z důvodu, že dlužník jednostranným právním úkonem započtení ze dne 21.3.2008 podle § 358 a násl. obch. zák. započetl své pohledávky ve výši 2.140.061,20 Kč proti pohledávkám navrhovatele ve výši 2.140.061,20 Kč. Dlužník získal započitatelné pohledávky platnou smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou s postupitelem dne 30.6.2007 podle § 524 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), neboť její nedílnou součástí je listina obsahující specifikaci postupovaných pohledávek z postupitele na dlužníka, jež určitým způsobem vymezovala postupované pohledávky.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.2012, sp.zn. 29 Cdo 221/2011, které je aplikovatelné i v poměrech insolvenčního řízení vyplývá, že Jestliže dlužník založil procesní obranu proti návrhu na prohlášení konkursu na tvrzení, že pohledávka navrhujícího věřitele sice vznikla (a on ji neuhradil), že však následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil k započtení vlastní pohledávku vůči navrhujícímu věřiteli, pak k tomu, aby konkursní soud mohl navrhujícímu věřiteli upřít aktivní legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky započtením za doložený).

Dlužník k existenci započitatelné pohledávky způsobilé přivodit zánik pohledávky navrhovatele jednostranným právním úkonem započtení ze strany dlužníka v řízení uvedl, že po založení a vzniku navrhovatele uzavřel s postupitelem ústní smlouvu, jež navázala na předchozí praxi, založenou písemnou mandátní smlouvou uzavřenou postupitelem s Ivanem Kalouskem podnikajícím ve sdružení Detesk-dekorační a technické sklo, IČO 12047341, kterého navrhovatel označil za svého právního předchůdce, postupitel poskytoval navrhovateli zprostředkovatelské služby. Existenci ústně uzavřené smlouvy, její obsah a poskytnutí plnění ve prospěch navrhovatele prokázal dlužník výslechem jednatele postupitele a zároveň žádostí navrhovatele ze dne 20.2.2006 o odsouhlasení salda v podobě účetně evidovaných závazků navrhovatele vzniklých za postupitelem na základě zprostředkovatelské činnosti postupitele ve prospěch navrhovatele, ve které sám navrhovatel učinil specifikaci neproplacených faktur postupiteli a připojil k ní přílohy v podobě přehledů uhrazených zahraničních faktur, včetně vyúčtování provize provedené postupitelem.

K navrhovatelem namítanému promlčení pohledávek a právní nemožnosti započíst je proti pohledávkám navrhovatele bylo nutno vyjít z § 358 obch. zák., tj. že k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit u soudu. Započtení však nebrání, jestliže pohledávka je promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení.

Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že promlčecí doba činila vzhledem k obchodnímu závazkovému vztahu navrhovatele a postupitele podle § 397 obch. zák. čtyři roky, nároky postupitele byly, jak vyplynulo mimo jiné ze žádosti navrhovatele ze dne 20.2.2006 o odsouhlasení salda, splatné v období od 15.6.2005 do 30.1.2006 a jejich promlčení mohlo nastat nejdřívě 15.6.2009. Jednostranný právní úkon započtení pohledávek byl dlužníkem doručen navrhovateli do jeho vlastních rukou dne 25.3.2008. Vzhledem k obsahu dohody o uznání dluhu ze dne 21.11.2007, uzavřené mezi navrhovatelem a dlužníkem a zahrnující mimo jiné dohodu o splatnosti závazků dlužníka vůči navrhovateli, lze shledat, že by se pohledávky setkaly a došlo k jejich zániku započtením nejpozději ke dni 31.12.2008, kdy nastala splatnost poslední dohodnuté splátky, jež se stala předmětem započtení. Jak správně uvedl soud I. stupně, k tomuto datu nebyla žádná pohledávka promlčena. To by ovšem platilo, pokud by se nenaplnila rozvazovací podmínka týkající se sjednané splatnosti závazků dlužníka vůči navrhovateli a nedošlo by ke ztrátě výhody splátek, jak bylo v dohodě o uznání dluhu ze dne 21.11.2007 dohodnuto tak, že nebude-li nově dohodnutý splátkový kalendář splněn dlužníkem řádně a včas, platí původně dané splatnosti faktur, a to se splatností, jež nastala v průběhu roku 2006. Pak by totiž splatnost závazků dlužníka vůči navrhovateli nastala dříve a k zániku pohledávek v důsledku započtení by došlo v okamžiku doručení právního úkonu započtení navrhovateli již dne 25.3.2008.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004 lze v občanskoprávních závazkových vztazích i v obchodních závazkových vztazích jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě není splatná. Zánik pohledávek v takovém případě nastane okamžikem, kdy projev vůle směřující k započtení dojde věřiteli pohledávky, která ještě není splatná. Další podmínkou je, že kompenzační projev musí být určitý a způsobilý přivodit zánik pohledávek. To znamená, že údaje o pohledávkách musí být co do svého předmětu natolik určité, aby bylo možno dovodit zamýšlené účinky.

Odvolací soud shledal, že kompenzační projev dlužníka dostál všem zákonným podmínkám, byl učiněn v době před zahájením insolvenčního řízení a dlužník tím prokázal opodstatněnost svojí obrany, že před zahájením insolvenčního řízení způsobil zánik pohledávky navrhovatele za dlužníkem v celkové výši 2.140.061,20 Kč, pro niž byl podán insolvenční návrh. Odvolací soud se proto zcela ztotožňuje se zjištěními a závěry soudu I. stupně a pro stručnost na ně odkazuje, neboť je pro poměry insolvenčního řízení považuje za dostatečné pro závěr, že navrhovatel nedoložil, že má vůči dlužníku splatnou pohledávku a neosvědčil tak svoji věcnou aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu. Pokud jde o event. prokazování dalších navrhovatelem namítaných sporných skutečností, týkajících se dlužníkem nabyté pohledávky, jež se stala předmětem kompenzačního projevu dlužníka proti pohledávce navrhovatele, zastává odvolací soud názor, že takovým dalším (novým) dokazováním by již insolvenční soud zcela nahrazoval sporné řízení, což by nepřípustně vybočovalo z rámce insolvenčního řízení, jehož předmětem je především zjištění a řešení úpadku dlužníka, a nikoliv nalézání práva ohledně navrhovatelovy pohledávky, jež má být doložena toliko za účelem ověření jeho aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu.

Soud I. stupně proto nepochybil, pokud insolvenční návrh podle § 143 odst. 2 IZ zamítl, a odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správné, včetně závislých výroků o nákladech účastníků a povinnosti navrhovatele zaplatit soudní poplatek za podaný insolvenční návrh.

Výrok o nákladech odvolacího řízení se řídí podle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 7 IZ a odvolací soud uložil navrhovateli povinnost zaplatit dlužníku k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení za právní zastoupení podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. c), § 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve výši 3.100,-Kč/úkon, režijní paušál 300,-Kč/úkon, za dva úkony spočívající ve vyjádření k odvolání a účasti na jednání celkem 6.800 Kč, na náhradu cestovného os. vozem Škoda Fabia za cestu z Jablonce nad Nisou-Praha a zpět k jednání odvolacího soudu, za 200 km, při základní náhradě 3,70 Kč/km, ceně Natural 95 35,90 Kč/l, prům. spotřebě 6,2 l/100 km, celkem 1.185 Kč, za náhradu za proměškaný čas 6x 100 Kč, celkem 600 Kč, DPH 21% z částky 8.585 ve výši 1.803 Kč, celkem 10.388 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 30. listopadu 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová