4 VSPH 1578/2016-A-24
KSUL 46 INS 2395/2016 4 VSPH 1578/2016-A-24

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenční věci dlužníků-manželů Petra anonymizovano , anonymizovano , IČO 41296117, a Dagmary anonymizovano , anonymizovano , IČO 60273925, oba bytem V Zahradách 2206, 438 01 Žatec, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2016, č.j. KSUL 46 INS 2395/2016-A-19,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2016, č.j. KSUL 46 INS 2395/2016-A-19, se m ě n í tak, že se dlužníkům ukládá zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč, do deseti dnů od právní moci tohoto usnesení v hotovosti do pokladny nebo na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem uložil dlužníkům-manželům Petru anonymizovano (dále též dlužník) a Dagmaře anonymizovano (dále též dlužnice), aby do 3 dnů od právní moci usnesení uhradili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že mu byl dne 3.2.2016 doručen insolvenční návrh dlužníků spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z insolvenčního návrhu zjistil, že dlužníci mají 59 nezajištěných závazků v celkové výši 3.480.178,-Kč, a že závazky vznikly v souvislosti s jejich podnikáním. Proto usnesením ze dne 24.5.2016 vyzval dlužníky k předložení souhlasů věřitelů, jejichž pohledávka vznikla z podnikání, s řešením úpadku oddlužením. Podotkl přitom, že dlužníci nemají zajištěné závazky z podnikání. Dne 8.7.2016 předložili dlužníci vyjádření věřitelů, z nichž nejméně 5 nesouhlasí s řešením jejich úpadku formou oddlužení.

Soud I. stupně citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení se závěrem, že existují závazky dlužníků vzniklé v souvislosti s jejich podnikáním, a že nebylo prokázáno, že jsou dlužníci oprávněni podat návrh na povolení oddlužení. Proto uzavřel, že bude na místě návrh isir.justi ce.cz na povolení oddlužení odmítnout, a že řešením úpadku dlužníků bude konkurs, v němž odměna insolvenčního správce činí nejméně 45.000,-Kč + DPH. Uvedl, že dlužníci vlastní nemovitý majetek (rodinný dům, byt), nelze však předpokládat, že by výdaje na činnost insolvenčního správce bylo možné pokrýt z výtěžku jeho zpeněžení, přičemž dlužníci neuvedli žádná další likvidní aktiva, z nichž by bylo možno hradit prvotní náklady insolvenčního řízení. Proto uložil dlužníkům povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se dlužnici včas odvolali (A-20) a požadovali, aby je odvolací soud změnil tak, že se dlužníkům neukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Namítali, že závěr soudu je nesprávný, neboť souhlasy věřitelů s řešením úpadku oddlužením není nutné podat společně s návrhem, ale věřitel může namítat nesouhlas při jednání, které je ovšem konáno až po zjištění úpadku. Za situace, kdy je v řízení namítán nesouhlas pouze 4 věřitelů z 59 a je osvědčen úpadek, měl soud postupovat tak, že zjistí úpadek a s tímto rozhodnutím spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, jelikož namítaný minimální nesouhlas věřitele s oddlužením dlužníků není v této fázi řízení důvodem pro řešení úpadku konkursem. Dále uvedli, že jejich nemovitý majetek je zajištěn a jeho prodej neřeší požadovanou úhradu v případě konkursního řízení. Namítali, že pokud jsou splněny podmínky pro spojení rozhodnutí o povolení oddlužení s rozhodnutím o zjištění úpadku, nesmí soud dlužníku uložit povinnost zaplatit zálohu.

Vrchní soud v Praze podle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž nařizoval jednání (podle § 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu je podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat. Odvolací soud je se soudem I. stupně zajedno v tom, že v situaci, kdy věřitelé, jejichž pohledávka vznikla z podnikání dlužníků (byť toliko jejich menší část), sdělili (A-15, A-17), že nesouhlasí s oddlužením, je správný předběžný závěr o tom, že úpadek dlužníků bude zřejmě řešen konkursem a nikoliv oddlužením.

Je tomu tak především proto, že právní úprava přípustnosti oddlužení doznala v důsledku revizní novely IZ účinné od 1.1.2014 výrazných změn, jež vyústily v aktuální judikatorní závěry prezentované např. v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, sp. zn. 1 VSOL 918/2015 (ve znění právní věty publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2016), dle něhož má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

K povaze dluhů z podnikání pak odvolací soud v usnesení ze dne 25.8.2016, č.j. MSPH 91 INS 8511/2016, 2 VSPH 1471/2016-A-16, jež je v elektronické podobě dostupné prostřednictvím insolvenčního rejstříku, vysvětlil, že při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

V posuzované věci se z insolvenčního návrhu dlužníků (A-1) a ze seznamu závazků (A-2) podává, že vícero dluhů vzniklo z jejich podnikání, přičemž 6 věřitelů, jejichž pohledávka vznikla z podnikání dlužníků, vyslovilo nesouhlas s řešením jejich úpadku oddlužením, a to Zdeněk Pechánek (s pohledávkou z titulu neuhrazených faktur za dodané zboží), Karel Šrámek, Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky (s pohledávkou z titulu dlužného pojistného za zaměstnance dlužníka), Finanční úřad pro Ústecký kraj (s pohledávkou z titulu nedoplatku na dani z přidané hodnoty), Kooperativa pojišťovna, a.s. a LN Servis, s.r.o. (s pohledávkou z titulu neuhrazené faktury za dodané zboží; srov. A-2, A-15, A-17, P2, P3). Ve světle shora reprodukovaných závěrů obsažených v R 49/2016 tak lze očekávat odmítnutí jejich návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na jejich majetek.

Odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku konkursem je koncipována jako odměna sestávající ze dvou složek, a to z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele a z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek (srov. § 38 odst. 1 větu první IZ). Ustanovení § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) pak v návaznosti na IZ stanoví, že pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek věřitelů, která činí 1.000,-Kč za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele, s tím, že pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně ve výši 45.000,-Kč.

Protože prostředky nutné ke krytí počátečních nákladů insolvenčního řízení nelze v daném případě zajistit jinak, dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně nepochybil, když po dlužnících jako navrhovatelích požadoval zaplacení zálohy. Odvolací soud je však toho názoru, že je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti věci, jimiž jsou majetkové poměry dlužníků, z nichž vyplývá, že náklady řízení bude možné nejméně zčásti uhradit z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh (A-1, A-2) odvolací soud zjistil, že dlužníci vlastní zajištěný nemovitý majetek a též zpeněžitelný movitý majetek (zejm. automobil Ford Transit a vozidlo Avia). Proto ke krytí počátečních výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce bude dle názoru odvolacího soudu postačovat záloha ve výši 30.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání dlužníků částečně důvodným, a proto podle § 220 odst. 1 a § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil napadené usnesení tak, že dlužníkům uložil zaplatit zálohu ve výši 30.000,-Kč.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že pokud dlužníci nepodali svůj insolvenční návrh bez zbytečného odkladu, když splatnost některých jejich závazků (vůči Technické správě města Žatec, s.r.o. a MUDr. BENEŠ, s.r.o.) nastala již v roce 2014 (A-2), v důsledku čehož dnes nejsou s to složit ani zálohu na krytí nákladů insolvenčního řízení, jde taková okolnost toliko k jejich tíži, neboť nelze spravedlivě požadovat, aby stát nesl náklady insolvenčního řízení (§ 8 vyhlášky) za dlužníka, jenž primárně nesplnil svou základní povinnost. Ostatně dlužníci mohli podat insolvenční návrh též pro hrozící úpadek (§ 3 odst. 4 IZ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 15. září 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Mandáková