4 VSPH 1576/2015-A-17
KSPH 62 INS 16316/2015 4 VSPH 1576/2015-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužníků-manželů: a) Aleš anonymizovano , anonymizovano , IČO 00764051, bytem 735 14 Orlová-Lutyně, Osvobození 796, adresa pro doručení: 273 08 Pchery, Karla Kouteckého 93, b) Petra anonymizovano , nar. 13.6.1973, IČO 61319520, bytem 273 08 Pchery, Karla Kouteckého 93, zahájené na návrh dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2015, č.j. KSPH 62 INS 16316/2015-A-12,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2015, č.j. KSPH 62 INS 16316/2015-A-12, se zr u š u j e a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze uložil dlužníku Aleši anonymizovano (dále též dlužník) a dlužnici Petře anonymizovano (dále též dlužnice), aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužníci domáhali insolvenčním návrhem ze dne 22.6.2015 (A-1) zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře. Citoval § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení. Vysvětloval, že uložení povinnosti složit zálohu v dané výši je nutné k tomu, aby insolvenční správce měl k dispozici finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po svém ustanovení do ní a k poskytnutí záruky úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty dlužníka. Předpokládal, že věřitelé dlužníků mající závazky z jejich podnikání nebudou souhlasit s řešením jejich úpadku oddlužením. Měl za prokázané, že výnos z případného prodeje nemovitostí ve vlastnictví dlužníka (LV 2749, k.ú. Kutná Hora-správně mělo být LV 630, k.ú. Pchery ) nebude dostačovat k alespoň částečnému pokrytí nákladů insolvenčního správce a jeho odměny, neboť zastavená nemovitost zajišťuje zaplacení pohledávky ve výši 28.336.505,-Kč. Proto uložil dlužníkům povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč. Vysvětloval, že nepředjímá výsledek řízení, ale počítá s variantou, podle které věřitelé vysloví nesouhlas s oddlužením dlužníků, a že neuložením zálohy by musel předjímat absenci vyjádření věřitelů. Měl za to, že zálohu na náklady řízení lze uložit pouze do zjištění úpadku, a pokud by věřitelé s oddlužením nesouhlasili, došlo by k jejich poškození a následně k poškození státu, který by musel hradit odměnu insolvenčního správce; přitom odkazoval na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 1819/2014-A-14 a č.j. 2 VSPH 961/2014. Dodal, že pokud by dlužník (správně mělo být dlužníci ) k návrhu předložili souhlas věřitelů závazků z podnikání s jejich oddlužením, pak by jim povinnost k zaplacení zálohy neukládal, ale pokud souhlas nepředložili, nezbylo mu, než zálohu uložit.

Proti tomuto usnesení se dlužníci včas odvolali (A-13) a navrhovali, aby je odvolací soud zrušil. Argumentovali zejména tím, že ani jeden z nich není vlastníkem nemovitosti (LV 2749, k.ú. Kutná Hora) specifikované v napadeném rozhodnutí, že jsou schopni uhradit 100 % všech svých závazků v časovém horizontu kratším 60 měsíců, jak je patrno z jejich insolvenčního návrhu, a že nezajištěné závazky z jejich podnikatelské činnosti činí částku 164.795,-Kč, tj. 15,55 % z všech jejich nezajištěných závazků.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněné:

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit dlužníkovi (který není osobou uvedenou v druhé a třetí větě § 108 odst. 1 IZ), jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova

úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužníci ve svém společném insolvenčním návrhu spojeným s návrhem na povolení oddlužení ze dne 22.6.2015 (A-1) uvedli 49 závazků u 29 věřitelů v celkové výši 1.140.102,-Kč, z toho jsou 3 závazky u 3 věřitelů ve výši 80.650,-Kč zajištěné zástavním právem k nemovitostem (LV 630, k.ú. Pchery) ve vlastnictví dlužnice. V kolonce 7 výslovně označili, které závazky mají z jejich podnikatelské činnosti, a vylíčili rozhodující skutečnosti vedoucí k jejich úpadku. Uvedli, že mají příjem v průměrné měsíční výši 23.411,-Kč (dlužník ze zaměstnání) a 28.000,-Kč (dlužnice z podnikatelské činnosti), a že mají vůči sobě vyživovací povinnost.

Ačkoliv soud I. stupně správně vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení, dospěl na základě zjištění, že dlužníci mají závazky z podnikání, a na základě spekulativního předpokladu, že věřitelé, jejichž pohledávky vznikly z podnikatelské činnosti dlužníků, jistě nebudou s jejich oddlužením souhlasit, k nesprávnému závěru o nejistotě ohledně způsobu řešení jejich úpadku, resp. o nepřípustnosti oddlužení dlužníků.

Vrchní soud v Praze již v usnesení ze dne 18.7.2014, č.j. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A-17, zdůraznil, že úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se tedy podle právní úpravy účinné od 1.1.2014 zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení až do konání schůze věřitelů, kdy teprve v tomto úseku mohou přihlášení věřitelé mající za dlužníky závazky z jejich podnikatelské činnosti zaujmout své kvalifikované stanovisko k oddlužení. Nesouhlasné stanovisko je přitom relevantní pouze od věřitelů, kteří svou podnikatelskou (nezajištěnou) pohledávku již do insolvenčního řízení přihlásili, a kteří ho vyjádřili kategoricky (bezpodmínečně), jinak k němu nelze přihlížet. Takovým definitivním nesouhlasným stanoviskem nemůže být kupř. následující sdělení: ČSSZ nemá námitky, aby její pohledávka byla uspokojována v rámci oddlužení dlužníka, pokud lze předpokládat, že bude uspokojena v plné výši. Věřitelka zde sice vyjadřuje požadavek na úplnou úhradu jejích pohledávek, ale zjevně jej nelze kvalifikovat jako bezpodmínečný nesouhlas vylučující řešení úpadku oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ. Při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nelze vyloučit, že bude splněno předčasně ve 100 % výši (v posuzované věci to dlužníci sami namítají, ale může se objevit i nepředpokládaný mimořádný příjem). Nadto je třeba ve fázi po povolení oddlužení individuálně zkoumat, zda nesouhlasné relevantní stanovisko přihlášeného věřitele majícího za dlužníky podnikatelskou pohledávku je vůči celkovému objemu přihlášených pohledávek významné, aby se předešlo situaci, v níž bagatelní pohledávka znemožní schválení oddlužení.

V posuzované věci soud I. stupně nesprávně vycházel toliko ze svých úvah, že věřitelé dlužníků nebudou souhlasit s povolením jejich oddlužení, což nemusí být v dalším průběhu řízení vůbec naplněno.

V dané fázi insolvenčního řízení se měl soud I. stupně soustředit jen na zkoumání úplnosti společného insolvenčního návrhu dlužníků podle § 103 a § 104 IZ (a případně postupovat ve smyslu § 128 odst. 1 a 2 IZ) a jejich ekonomické nabídky, a teprve v případě její nedostatečnosti (se závěrem, že úpadek bude řešen konkursem), mohl přikročit k uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Za situace, kdy se do insolvenčního řízení dosud nepřihlásil žádný nezajištěný věřitel, jehož pohledávky by vznikly (a to nikoliv v nezanedbatelné výši) z dřívějšího podnikání dlužníků, a který by s oddlužením již nyní vyslovil kategorický (a ničím nepodmíněný) nesouhlas, je spekulativní a ničím nepodložený závěr soudu I. stupně o nejistotě ohledně povolení oddlužení věcně nesprávný a předčasný.

Shora uvedené závěry odvolacího soudu nejsou v žádném rozporu ani s jeho dřívějšími rozhodnutími ze dne 9.1.2015, č.j. 1 VSPH 1819/2014-A-14 a ze dne 15.5.2014, 2 VSPH 961/2014, na které soud I. stupně odkazoval a s nimiž se ztotožňoval. V obou cit. usneseních totiž odvolací soud rozvedl, že ve smyslu § 397 odst. 1 IZ v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout, je třeba ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů, a dále vyloučil interpretovat § 389 odst. 2 IZ tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů (s pohledávkami z podnikání dlužníků) s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. Taktéž za předčasnou shledal úvahu soudu I. stupně o subjektivní nepřípustnosti dlužníků majících závazky z podnikání k podání návrhu na povolení oddlužení.

Odvolací soud se odchyluje od závěrů vyjádřených v usnesení ze dne 9.1.2015 č.j. 1 VSPH 1819/2014-A-14 toliko v tom, že nejistotu ve způsobu řešení jejich úpadku nelze klást k tíži dlužníků tím, že se jim uloží povinnost k zaplacení zálohy insolvenčního řízení, a to při plném vědomí všech negativních důsledků, jež z toho pro stát mohou posléze vyplynout (§ 8 vyhlášky č. 313/2007 Sb.).

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud I. stupně tedy posoudí ekonomickou nabídku dlužníků (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ) ve vztahu k navrhovanému způsobu řešení jejich úpadku oddlužením. Shledá-li, že úpadek dlužníků bude lze řešit oddlužením, spojí své rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníků s povolením oddlužení a rozhodne o záloze na náklady insolvenčního řízení podle § 136 odst. 4 IZ. Pouze v případě, že jejich úpadek nelze řešit jinak než konkursem, uloží dlužníkům povinnost k úhradě zálohy podle § 108 IZ.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 25. srpna 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková