4 VSPH 1575/2015-A-15
MSPH 77 INS 10348/2015 4 VSPH 1575/2015-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužnice Martiny anonymizovano , anonymizovano , bytem 190 00 Praha 9, U Vysočanského pivovaru 416/4, IČO 40640205, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2015, č.j. MSPH 77 INS 10348/2015-A-8,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2015, č.j. MSPH 77 INS 10348/2015-A-8, se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil dlužnici Martině anonymizovano (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně citoval § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení. Citoval § 389 odst. 1 písm. b) a odst. 2 IZ a uvedl, že dlužnice je fyzickou osobou podnikající dle živnostenského zákona mající závazky vzniklé z její podnikatelské činnosti vůči 3 věřitelkám-Allianz pojišťovně, a.s., České pojišťovně, a.s., ČSSZ-v celkové výši 43.532,-Kč. Rozvedl, že dlužnici vyzval, aby v souladu s § 389 IZ doložila souhlasy uvedených věřitelek s jejím oddlužením, a že dlužnice doložila neudělení souhlasu Allianz pojišťovny, a.s., a vyjádření ČSSZ (A-7), která souhlasí s oddlužením, pokud lze předpokládát, že její pohledávka bude uspokojena v plné výši. Konstatoval, že z návrhu dlužnice a z doložených příloh (nemá významného majetku) nelze předpokládat, že by v rámci jejího oddlužení došlo ku 100 % uspokojení pohledávek jejích věřitelů. Vysvětloval, že úpadek dlužnice nelze řešit oddlužením, neboť nedoložila souhlasy dotčených věřitelek, ale jediným způsobem řešení jejího úpadku je konkurs. Z těchto důvodů uložil dlužnici povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala (A-9) a navrhovala, aby je odvolací soud zrušil. Namítala, že ji soud I. stupně neměl vyzývat k předložení souhlasu věřitelů majících za ní pohledávku z podnikatelské činnosti, neboť takový souhlas netvoří povinnou přílohu k insolvenčnímu návrhu (§ 392 odst. 1 IZ), a měl posečkat na výsledek schůze věřitelů. Zdůrazňovala, že nemá žádný majetek zpeněžitelný v konkursním řízení, které by tak bylo zrušeno, a že prohlášení konkursu na její majetek by pouze prodlužovalo její úpadkovou situaci, avšak schválení oddlužení povede k co nejvyššímu uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněné:

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit dlužníkovi (který není osobou uvedenou v druhé a třetí větě § 108 odst. 1 IZ), jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužnice ve svém insolvenčním návrhu spojeným s návrhem na povolení oddlužení ze dne 20.4.2015 (A-1) označila 5 věřitelů (v kolonce 7 a 17) se závazky v celkové výši 519.748,98 Kč. Soud I. stupně ji usnesením ze dne 21.4.2015 (A-6) vyzval, aby doložila souhlas s jejím oddlužením od věřitelů, jejichž pohledávka vznikla v souvislosti s jejím podnikáním. Dlužnice v podání ze dne 28.5.2015 (A-7) specifikovala 3 své věřitelky, vůči nimž má závazky z podnikání: Allianz pojišťovnu, a.s., ve výši 26.787,31 Kč (ohledně souhlasu s oddlužením dlužnice odkázala na vymáhací agenturu TARAKAN, a.s.,-viz dokument založený na B-7/12), Českou pojišťovnu, a.s., ve výši 24.312,-Kč (bez vyjádření), ČSSZ ve výši 8.598,-Kč (s oddlužením dlužnice souhlasí pouze za předpokladu, že její pohledávka bude uspokojena v plné výši-viz dokument založený na B-7/15). Soud I. stupně pak v napadeném usnesení vyšel ze zjištění, že vzhledem k nesouhlasu věřitelů, jejichž pohledávky vznikly z podnikání dlužnice, nelze úpadek dlužnice řešit oddlužením, ale jedině konkursem.

Vrchní soud v Praze již v usnesení ze dne 18.7.2014, č.j. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A-17, vyložil, že úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se tedy podle právní úpravy účinné od 1.1.2014 zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení až do konání schůze věřitelů, kdy teprve v tomto úseku mohou přihlášení věřitelé mající za dlužnicí závazky z její podnikatelské činnosti zaujmout své kvalifikované stanovisko k oddlužení. Nesouhlasné stanovisko je přitom relevantní pouze od věřitelů, kteří svou podnikatelskou (nezajištěnou) pohledávku již do insolvenčního řízení přihlásili, a kteří ho vyjádřili kategoricky (bezpodmínečně), jinak k němu nelze přihlížet. Takovým definitivním nesouhlasným stanoviskem nemůže být kupř. následující sdělení: ČSSZ nemá námitky, aby její pohledávka byla uspokojována v rámci oddlužení dlužníka, pokud lze předpokládat, že bude uspokojena v plné výši. Věřitelka zde sice vyjadřuje požadavek na úplnou úhradu jejích pohledávek, ale zjevně jej nelze kvalifikovat jako bezpodmínečný nesouhlas vylučující řešení úpadku oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ. Při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nelze vyloučit, že bude splněno předčasně ve 100 % výši (může se objevit nepředpokládaný mimořádný příjem). Nadto je třeba ve fázi po povolení oddlužení individuálně zkoumat, zda nesouhlasné relevantní stanovisko přihlášeného věřitele majícího za dlužnicí podnikatelskou pohledávku je vůči celkovému objemu přihlášených pohledávek významné, aby se předešlo situaci, v níž bagatelní pohledávka znemožní schválení oddlužení.

Odvolací soud zastává názor, že soud I. stupně usnesením ze dne 21.4.2015 (A-6) bezdůvodně vyzval dlužnici k doplnění insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení o souhlasy věřitelů, jejichž pohledávky vůči ní vznikly v souvislosti s jejím podnikáním. Dlužnice si správně povšimla, že souhlas takového věřitele (§ 389 odst. 2 písm. a) IZ) není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení a ani se nevyžaduje, aby byl dán (předem) písemnou formou. Zákonnou oporu postrádá taktéž výzva na dlužnici, aby uvedla, na jaké účely byly jednotlivé půjčené finanční prostředky použity, nebo aby doložila potvrzení příslušných úřadů (zejména finančního úřadu, zdravotní pojišťovny, ČSSZ) o své bezdlužnosti. Relevantní byl pouze požadavek na dodání seznamu majetku a závazků s náležitou identifikací podnikatelských dluhů.

V dané fázi insolvenčního řízení se měl soud I. stupně soustředit jen na zkoumání úplnosti insolvenčního návrhu podle § 103 a § 104 IZ (a případně postupovat ve smyslu § 128 odst. 1 a 2 IZ) a ekonomické nabídky dlužnice, a teprve v případě její nedostatečnosti (se závěrem, že úpadek bude řešen konkursem), mohl přikročit k uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Za situace, kdy se do insolvenčního řízení dosud nepřihlásil žádný nezajištěný věřitel, jehož pohledávky by vznikly (a to v nikoliv v nezanedbatelné výši) z dřívějšího podnikání dlužnice, a který by s oddlužením již nyní vyslovil kategorický (a ničím nepodmíněný) nesouhlas, je závěr soudu I. stupně o nepřípustnosti oddlužení věcně nesprávný a předčasný.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení pro nedostatek důvodů podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud I. stupně posoudí ekonomickou nabídku dlužnice ve vztahu k navrhovanému způsobu řešení jejího úpadku oddlužením. Shledá-li, že úpadek dlužnice bude lze řešit oddlužením, spojí své rozhodnutí o zjištění úpadku dlužnice s povolením oddlužení a rozhodne o záloze na náklady insolvenčního řízení podle § 136 odst. 4 IZ. Pouze v případě, že její úpadek nelze řešit jinak než konkursem, uloží dlužnici povinnost k úhradě zálohy podle § 108 IZ.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 25. srpna 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D. , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Berná