4 VSPH 1562/2014-A-36
KSPH 42 INS 22524/2013 4 VSPH 1562/2014-A-36

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Alexandry Jiříčkové ve věci dlužníka Petra Jurčovského, bytem Štechova 130/23, Libiš, zahájené na návrh J-MONEY, s.r.o., sídlem Ke Křížku 978/17, Kladno, zast. advokátem Mgr. Janem Stínkou, sídlem Průchodní 346, Kladno, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 42 INS 22524/2013-A-24 ze dne 13. června 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 42 INS 22524/2013-A-24 ze dne 13. června 2014 se vyjma bodu XIV. výroku zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze shora označeným usnesením v bodě I. výroku rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Petra Jurčovského (dále jen dlužník), na jeho majetek prohlásil konkurs a rozhodl o tom, že bude projednán jako nepatrný (body II. a IV. výroku), insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Michala Mareše (bod III. výroku), rozhodl, že účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku), věřitele vyzval, aby do 30 dnů od rozhodnutí o úpadku přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení a aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní (body VI. a VII. výroku), osoby, jež mají závazky vůči dlužníkovi, vyzval, aby napříště plnění neposkytovaly jemu, ale insolvenčnímu správci, a osoby, jež mají povědomí o majetku dlužníka, který není uveden v seznamu majetku či nebude uveden v soupisu majetkové podstaty, vyzval, aby veškeré informace týkající se takového majetku sdělily správci (bod VIII. výroku), na den 5.9.2014 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program (bod IX. výroku), insolvenčnímu správci uložil, aby mu do 20.8.2014 sdělil kontaktní údaje, předložil zpracovaný seznam přihlášených pohledávek a přezkumné listy v tabulkovém formátu a zprávu o činnosti a aby jeho i věřitelský orgán pravidelně informoval o své činnosti a stavu insolvenčního řízení (body XI. a XII. výroku), rozhodl, že insolvenčnímu správci bude po právní moci usnesení vyplacena složená záloha na náklady insolvenčního řízení (bod XIII. výroku), J-MONEY, s.r.o. (dále jen navrhovatel) uložil, aby do 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila soudní poplatek 2.000,-Kč (bod XIV. výroku), a rozhodl, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (bod XV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že v insolvenčním návrhu navrhovatel tvrdil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 4.455.871,53 Kč, jež mu byla postoupena původním věřitelem Vladimírem Sýkorou a vznikla na základě smlouvy o půjčce. Dlužník se společně s manželkou Monikou Jurčovskou a svým otcem Josefem Jurčovským a jeho manželkou Jaroslavou Jurčovskou (dále též jen spoludlužníci) zavázal, že částku 2.600.000,-Kč, kterou si půjčili, vrátí do 17.6.2009. Současně byl sjednán úrok ve výši 6 % ročně, smluvní pokuta ve výši 4 % pro případ, že závazek nebude splněn včas, a strany ujednaly, že případné spory budou řešeny jediným rozhodcem. K zajištění závazku byla dne 17.4.2009 uzavřena zástavní smlouva k nemovitostem. V důsledku nesplnění povinností ze strany dlužníka a spoludlužníků byl rozhodnutím Okresního soudu v Mělníku č.j. 8 C 47/2010-32 ze dne 1.12.2010 nařízen prodej nemovitostí a v souvislosti s tímto rozhodnutím byl Exekutorskému úřadu Plzeň podán návrh na nařízení exekuce prodejem zástavy. Dne 15.6.2010 podal navrhovatel žalobu k rozhodci Karlu Havelkovi, který rozhodl, že je mu dlužník spolu se svými spoludlužníky povinen zaplatit 3.770.498,-Kč s příslušenstvím, přičemž se tato částka skládá z jistiny a sjednaných úroků, úroku z prodlení a smluvní pokuty. Rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 17 Co 215/2013-156 ze dne 25.6.2013, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně č.j. 8 C 48/2012-129 ze dne 26.3.2013, jímž byl zamítnut návrh dlužníka a jeho spoludlužníků na zrušení rozhodčího nálezu. V návrhu tvrzenou pohledávku ve výši 4.455.871,53 Kč tvoří vypůjčená částka 2.600.000,-Kč, její příslušenství ve formě úroků, smluvní pokuty, náklady soudních řízení a náklady rozhodčího řízení.

Jako další věřitele dlužníka označil navrhovatel Vladimíra Sýkoru, Karla Havelku, obec Měšice a Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.

Dlužník namítal, že u Krajského soudu v Praze byl podán stejným věřitelem insolvenční návrh na jeho otce Josefa Jurčovského (řízení je vedeno pod sp. zn. KSPH 60 INS 22523/2013) a považuje za nesprávné, že navrhovatel požaduje plnění své pohledávky jak na něm, tak na spoludlužníkovi. Tvrdil, že finanční prostředky z uzavřené půjčky vůbec neobdržel, resp. že z jeho bankovního účtu, kam byly zaslány, byly okamžitě vybrány a předány původnímu věřiteli a třetí osobě, která dokonce dluh vůči dlužníkovi písemně uznala. Podle svého tvrzení má dlužník pouze 7 věřitelů, kterým dluží přibližně 85.000,-Kč, avšak většinu jejich pohledávek dlužník splácí nebo jedná o povolení splácet je podle splátkového kalendáře. K vyčerpání finančních prostředků dlužníka došlo právě v souvislosti s řešením údajné pohledávky navrhovatele. Spory u obecných soudů nepovažuje za pravomocně ukončené a svůj neúspěch v řízeních u obecných soudů přičítá své zástupkyni.

Po skutkové stránce soud uzavřel na tom, že ze sdělení věřitelů a přihlášek má za osvědčené závazky dlužníka vůči navrhovateli v celkové výši 4.455.871,53 Kč vzniklý z důvodu uvedeného výše, který je zajištěný, vůči Vladimíru Sýkorovi v celkové výši 5.445,-Kč vzniklý z nezaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení u Krajského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 215/2013, vůči Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví závazek v celkové výši 170.724,-Kč vzniklý z důvodu neodváděného pojistného na veřejné zdravotní pojištění, vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Mělník v celkové výši 308.493,-Kč z neodvedených dávek a vůči Karlu Havelkovi v celkové výši 92.320,-Kč z titulu nezaplacené části rozhodčího poplatku s tím, že jsou více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti a byly osvědčeny přihláškami těchto věřitelů.

Dále soud citoval mimo jiné ust. § 136 odst. 1 a § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a konstatoval, že na základě dosud došlých přihlášek pohledávek a skutečností zjištěných při jednání konaném dne 28.4.2014 byl osvědčen úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti, když bylo osvědčeno, že má více věřitelů, vůči nimž má závazky po dobu delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit. Dlužník sice uvedl, že má se svými věřiteli sjednaný splátkový kalendář, ale žádný z nich tuto skutečnost nepotvrdil, ač na ni byl soudem dotazován. Rozhodnutí o úpadku spojil soud s rozhodnutím o způsobu jeho řešení a odkázal přitom na ust. § 314 odst. 1 IZ.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a insolvenční návrh zamítl. Namítal neplatnost a neexistenci závazkového vztahu s navrhovatelem. Tvrdil, že závazek vůči navrhovateli měl vzniknout z jednání, jež je v rozporu s dobrými mravy, ba jednání navrhovatele a s ním spřízněné osoby je dokonce motivováno zlou vírou a snahou vylákat z dlužníka majetkový prospěch. Celou půjčenou částku bezprostředně po tom, co mu byla poskytnuta, předal zpět věřiteli a s ním spřízněné třetí osobě, a prokazatelně nesloužila potřebám dlužníka a jeho spoludlužníků. Žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně se proto domáhá vydání rozhodnutí o neplatnosti smlouvy o půjčce. Závazky vůči České správě sociálního zabezpečení a Oborové zdravotní pojišťovně splácí, závazky vůči Vladimíru Sýkorovi a Karlu Havelkovi neuznává, neboť vznikly v souvislosti s uplatňováním pohledávky navrhovatele, a rozhodčí řízení považuje za neplatné.

Navrhovatel se k odvolání nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle ust. § 5 téhož zákona spočívá insolvenční řízení zejména na zásadě, že a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, b) věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Podle ust. § 133 IZ lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o němž lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka. Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

V souvislosti s ustanoveními citovanými shora považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že vztah IZ a o.s.ř. je vztahem zákona speciálního k zákonu obecnému. Jinými slovy, úprava obsažená v o.s.ř. se v insolvenčním řízení použije přiměřeně v případech, kdy IZ odlišnou úpravu neobsahuje, přičemž jeho aplikace nesmí odporovat zásadám, na nichž spočívá insolvenční řízení.

Jak plyne z toho, co uvedeno výše, postavil soud prvního stupně svůj závěr o zjištění úpadku dlužníka ve formě insolvence na tom, že ze sdělení a přihlášek věřitelů, jak jsou shora uvedeni, byla osvědčena existence více věřitelů s pohledávkami déle než tři měsíce po splatnosti. Při jediném jednání, jež vydání napadeného rozhodnutí předcházelo a jež se konalo dne 28.4.2014, však insolvenční soud žádné dokazování neprovedl. Z protokolu o jednání plyne, že po zahájení jednání sdělil soud podstatný obsah insolvenčního návrhu a dlužník setrval na svých dosavadních vyjádřeních s tím, že navrhovatelem tvrzená pohledávka neexistuje, finanční prostředky byly ihned vybrány a smlouva o půjčce je neplatná. Dále soud přednesl vyjádření věřitelů na č.d. A-12, A-13 a A-19 (České správy sociálního zabezpečení, Karla Havelky a Oborové zdravotní pojišťovny) a konstatoval, že mu byly doručeny přihlášky navrhovatele a Vladimíra Sýkory. Po přednesu závěrečných návrhů vyhlásil usnesení, jímž jednání skončil. Při jednání neprovedl soud žádné dokazování, jinými slovy, neprovedl tedy žádný z navrhovatelem či dlužníkem předložených listinných či jiných důkazů, jejichž provedení by se ve smyslu ust. § 86 IZ jevilo k osvědčení dlužníkova úpadku nezbytným. Předmětem dokazování přitom nebyly nejen listiny, z nichž navrhovatel dovozoval existenci tvrzené pohledávky, a dlužníkem nabízené důkazy ohledně její neexistence, ale ani důkazy, z nichž by bylo lze dovodit platební neschopnost dlužníka. Rozhodné skutkové závěry, na nichž osvědčení úpadku dlužníka ve formě insolvence postavil, tedy insolvenční soud ve skutečnosti vůbec přijmout nemohl, neboť k tomu neměl potřebný procesní podklad spočívající v konkrétních zjištěních vzešlých z provedeného dokazování. Jinými slovy, soud prvního stupně ve věci rozhodl, aniž by zákonem předvídaným způsobem řádně zjistil skutkový stav a učinil z něj odpovídající právní závěry.

Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že i v insolvenčním řízení je třeba aplikovat úpravu obsaženou v ust. § 129 odst. 1 o.s.ř., dle níž se důkaz listinou provádí (pouze) tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah, případně předloží účastníkům k nahlédnutí, je-li to postačující. Jestliže není důkaz listinou proveden nebo je proveden jiným než zákonem předvídaným způsobem, nelze než konstatovat, že dokazování nebylo provedeno řádně a že zjištění, jež soud jako zásadně významná pro právní posouzení věci z takto vadně provedených důkazů učinil, nelze při rozhodování využít.

Napadené usnesení však neobstojí ani z dalších důvodů. Soudní judikatura je ustálena v tom, že rozhodnutí o úpadku dlužníka vydané k insolvenčnímu návrhu jeho věřitele musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí vždy odůvodněno, a dle ust. § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v ust. § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce, a jak se vypořádal s právně významnými námitkami dlužníka. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení zjevně nedostál, když se omezil toliko na reprodukci obsahu insolvenčního návrhu, aniž by se jakkoli vypořádal s argumentací dlužníka ohledně neexistence pohledávky navrhovatele a dalších, navrhovatelem označených věřitelů (Vladimíra Sýkory a Karla Havelky). Nesdělil nic o obsahu listin předložených navrhovatelem, dlužníkem a dalšími věřiteli, o obsahu přihlášek a jejich příloh a o tom, jak tyto listiny (jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti) hodnotil a jaká z toho plynoucí skutková zjištění učinil. Závěr soudu o splatnosti pohledávky navrhovatele se podává toliko z toho, že soud odkázal na jím reprodukovaný obsah insolvenčního návrhu, ale např. kdy se staly splatnými pohledávky dalších údajných věřitelů dlužníka, se z napadeného rozhodnutí nepodává vůbec. Soud tedy neozřejmil podklad, na jehož základě shledal, že navrhovatel a další věřitelé osvědčili, že vůči dlužníkovi mají splatné pohledávky, přičemž ani nevyslovil, které z nich má za zjištěné a odkdy jsou splatné.

Soud se nijak nevypořádal ani s tím, jaký je stav majetkových aktiv dlužníka, jenž není rozhodný jen z hlediska úpadku ve formě předlužení, ale může být právně významný i z hlediska naplnění podmínek úpadku ve formě insolvence (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 113/2013 ze dne 12.12.2013).

Dle obsahu spisu navíc nebyl dlužník dosud řádně poučen o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, neboť z obsahu poučení ze dne 26.9.2014 (č.d. A-10 spisu) podaného insolvenčním soudem nevyplývá, že takový návrh je nutno podat na předepsaném formuláři, který je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti. Dlužníkovi tedy dosud nezačala běžet lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení, a rozhodnutí soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka-navíc neodůvodněné-je tedy předčasné. Soudu prvního stupně je přitom třeba též vytknout, že náležitě neodůvodnil ani rozhodnutí o tom, že konkurs prohlášený na majetek dlužníka bude projednán jako nepatrný, ačkoliv ust. § 314 odst. 4 IZ výslovně požaduje, aby takové rozhodnutí bylo vždy odůvodněno; konečně z odůvodnění napadeného usnesení není zřejmé ani to, z čeho soud dovodil závěr ohledně počtu věřitelů a výši obratu dlužníka, jenž je podnikatelem.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) a b) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadené usnesení o zjištění úpadku a prohlášení konkursu včetně souvisejících výroků-vyjma bodu XIV. výroku, jenž nemohl být odvoláním dlužníka napaden-zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Praze k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 6. listopadu 2014

JUDr. Ladislav Derka, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová