4 VSPH 1550/2016-A-18
KSPH 71 INS 13881/2016 4 VSPH 1550/2016-A-18

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužníka Františka anonymizovano , anonymizovano , bytem 257 26 Divišov, Tyršovo náměstí 28, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2016, č.j. KSPH 71 INS 13881/2016-A-13,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2016, č.j. KSPH 71 INS 13881/2016-A-13, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze uložil dlužníku Františku Veselému (dále jen dlužník), aby do 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000 Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně především uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem doručeným mu dne 9.6.2016 domáhal zjištění svého úpadku a povolení oddlužení. Z insolvenčního návrhu dlužníka zjistil, že dlužník má závazky v celkové výši cca 1.357.638 Kč, že osm závazků ve výši 991.211 Kč vzniklo v souvislosti s jeho podnikáním, a že dlužník své věřitele (ústně nebo telefonicky) informoval o chystaném podání návrhu na povolení oddlužení a vyzval je k vyjádření se k řešení úpadku ve formě oddlužení s tím, že žádný z věřitelů prozatím ničeho nenamítal a v současné době ani není dlužníku známo, že by některý z těchto věřitelů s oddlužením nesouhlasil. Soud proto usnesením ze dne 20.6.2016 vyzval dlužníka k předložení souhlasů věřitelů, jejichž pohledávka vznikla z podnikání, s řešením úpadku oddlužením a k doložení aktuálního příjmu, na což dlužník reagoval podáním ze dne 8.7.2016 s tím, že soudu předložil návrhy pro jednotlivé věřitele k udělení souhlasu s oddlužením spolu s dodejkami, avšak udělení souhlasů či vyjádření věřitelů nebylo dosud předloženo, stejně tak nebyla doložena tvrzení o aktuálním příjmu dlužníka.

Soud I. stupně citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení se závěrem, že podle rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, č.j. KSBR 29 INS 15846/2015, 1 VSOL 918/2015- A-18, je dlužník osobou, u které bude nutné úpadek řešit pouze prohlášením konkursu na jeho majetek, kdy minimální odměna insolvenčního správce činí nejméně 45.000 Kč + DPH, přičemž není známo, zda dlužník disponuje dostatečnými isir.justi ce.cz finančními prostředky. Proto soud I. stupně uložil dlužníkovi povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši, která umožní správci okamžitě po jeho ustanovení vykonávat jeho funkci.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužník včas odvolal (A-14) a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. Namítal, že dluhy z podnikání obecně nebrání povolení oddlužení, že zákon umožňuje splnění podmínky souhlasů těchto věřitelů až na schůzi věřitelů, a proto přístup soudu není správný. Dále uvedl, že si od věřitelů, u kterých má závazky z podnikání, vyžádal jejich souhlasy s oddlužením, a že žádný z těchto věřitelů nepodal vůči oddlužení výslovný nesouhlas nebo námitky. Naopak Finanční úřad pro Středočeský kraj výslovně souhlasil s oddlužením a VZP ČR se vyjádřila tak, že ze zákona není oprávněna souhlasit s nižším uspokojením, obdobně tak učinil věřitel ČSSZ a pokud se ostatní věřitelé do přiměřené doby nijak nevyjádří, tak se dlužník domnívá, že proti oddlužení skutečně žádných námitek nemají a tudíž s oddlužením souhlasí. Navíc podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sen. zn. 1 VSPH 242/2015 se nemůže přihlédnout k nesouhlasu VZP ČR, protože nemůže ze zákona souhlasit s prominutím svých pohledávek, v podobném postavení je věřitel ČSSZ ČR nebo finanční úřad a proto takový závazek nemůže bránit povolení oddlužení. Mnozí věřitelé se nadto zdráhají projevit svůj souhlas dříve, než na schůzi věřitelů, kde si mohou vytvořit podrobnou představu o okolnostech, které jsou důležité pro jejich rozhodnutí, zda s oddlužením souhlasí, protože na základě zde získaných informací vyhodnotí tuto variantu za nejvýhodnější. Dlužník se rovněž domnívá, že by měl soud vzít v úvahu § 397 IZ, tedy že pokud insolvenční návrh neodmítne nebo nezamítne, tak oddlužení povolí a v takovém případě dle § 108 IZ není namístě zálohu ukládat. Dlužník má tak za to, že jeho závazky z podnikání v současné době nebrání povolení oddlužení a podmínky pro uložení zálohy nejsou naplněny. Tento přístup vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze (sen. zn. 2 VSPH 1294/2014, sen. zn. 1 VSPH 1081/2014, sen. zn. 4 VSPH 1386/2014, sen. zn. 3 VSPH 517/2014, sen. zn. 1 VSPH 1809/2014, sen. zn. 1 VSPH 1046/2014, 4 sen. zn. VSPH 1163/2014, sen. zn. 1 VSPH 1256/2014, sen. zn. 4 VSPH 1067/2014, sen. zn. 2 VSPH 750/2014, sen. zn. 3 VSPH 890/2015), jakož i z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 VSOL 313/2014.

Vrchní soud v Praze dle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ) nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Pro rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu je podstatné, jaký způsob řešení úpadku lze očekávat.

Odvolací soud je soudem I. stupně zajedno v tom, že v situaci, kdy dlužník na základě jeho výzvy ze dne 20.6.2016 (A-8) nedotvrdil a nedoložil skutečnosti spočívající v tom, že závazky z podnikání nebrání jeho oddlužení ve smyslu § 389 IZ, když z obsahu jeho insolvenčního návrhu (A-1) a ze seznamu jeho závazků z podnikání (A-4) je zřejmé, že podstatná část jeho závazků v celkové výši 991.211 Kč vznikla v souvislosti s jeho podnikáním, je správný předběžný závěr o tom, že úpadek dlužníka bude zřejmě řešen konkursem a nikoliv oddlužením, neboť podáním doručeným soudu dne 8.7.2016 (A-11) (učiněné v reakci na výzvu soudu I. stupně ze dne 20.6.2016 (A-8)) dlužník toliko předložil své žádosti o udělení souhlasu pro jednotlivé věřitele spolu s dokladem o jejich doručení.

Je tomu tak především proto, že právní úprava přípustnosti oddlužení doznala v důsledku revizní novely IZ účinné od 1.1.2014 výrazných změn, jež vyústily v aktuální judikatorní závěry prezentované např. v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, sp. zn. 1 VSOL 918/2015 (jež bylo NS ČR schváleno a navrženo k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 49/16, poř. č. 19), dle něhož má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž podle § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

V posuzované věci dlužník v insolvenčním návrhu (A-1) uvedl, že převážná část jeho dluhů vznikla z podnikání, aniž by současně tvrdil, že má souhlas těchto věřitelů s řešením svého úpadku oddlužením; lze ve světle shora reprodukovaných závěrů obsažených v R 49/2016 očekávat odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na jeho majetek.

Odměna insolvenčního v případě řešení úpadku konkursem je koncipována jako odměna sestávající ze dvou složek, a to z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele a z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek (srov. § 38 odst. 1 věty první IZ). Ustanovení § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) pak v návaznosti na IZ stanoví, že pokud je způsobem dlužníkova úpadku konkurs, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek věřitelů, která činí

1.000 Kč za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele, s tím, že pokud je způsobem dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně ve výši 45.000 Kč.

Odvolací soud je proto stejně jako soud I. stupně přesvědčen o tom, že ke krytí předpokládaných výdajů insolvenčního řízení bude (je) nezbytné, aby dlužník s ohledem na absenci jakýchkoli finančních prostředků či spěšně likvidního majetku (seznam majetku A-4) zaplatil zálohu v předepsané výši 45.000 Kč.

Pokud jde o odvolací argumentaci dlužníka odkazující např. na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7.4.2014, č.j. KSPA 59 INS 6042/2014, 2 VSPH 1294/2014-A-12 a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.4.2014, č.j. KSBR 45 INS 5018/20141, 1 VSOL 313/2014-A-14, se závěrem, že zákon umožňuje splnění podmínky udělení souhlasů až na schůzi věřitelů, a že tedy jeho závazky z podnikání tak v současné době nebrání povolení oddlužení, konstatuje odvolací soud, že citovaná rozhodnutí jsou jak uvedeno shora překonaná a v dané věci proto nepoužitelná.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že pokud dlužník nepodal svůj insolvenční návrh bez zbytečného odkladu, když splatnost jeho některých závazků nastala již v letech 2013 a 2014 (A-4) a v důsledku čehož dnes není s to složit ani zálohu na krytí minimálních nákladů insolvenčního řízení, jde taková okolnost toliko k jeho tíži, neboť nelze spravedlivě požadovat, aby stát nesl náklady insolvenčního řízení (§ 8 vyhlášky) za dlužníka, jenž primárně nesplnil svoji základní povinnost. Ostatně dlužník mohl podat insolvenční návrh též pro hrozící úpadek (§ 3 odst. 4 IZ).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání důvodným, napadené usnesení shledal věcně správným a podle § 219 o.s.ř. je proto potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 4. října 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková