4 VSPH 1534/2016-A-15
MSPH 60 INS 7976/2016 4 VSPH 1534/2016-A-15

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila ve věci dlužnice Radmily anonymizovano , anonymizovano , IČO 43649807, bytem Prašná 190, 149 00 Praha 4, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 7976/2016-A-8 ze dne 28. června 2016

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 7976/2016-A-8 ze dne 28. června 2016 se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil dlužnici Radmile anonymizovano (dále jen dlužnice) zaplatit do 10 dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně především uvedl, že se dlužnice insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením. Z insolvenčního návrhu dlužnice zjistil, že má závazky vůči třem věřitelům v celkové výši 705.201,-Kč, a že závazek dlužnice vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR (dále jen VZP) vznikl v souvislosti s podnikáním. Usnesením ze dne 12.4.2016 (A-6) insolvenční soud vyzval dlužnici, aby doplnila insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení o souhlas věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR s oddlužením dlužnice. Podáním doručeným soudu dne 25.4.2016 (A-7) věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR soudu sdělil, že souhlas s oddlužením dlužnice nebude udělovat, ledaže by jeho pohledávka byla uspokojena v plné výši.

Soud I. stupně citoval § 108 a § 389 insolvenčního zákona (dále jen IZ), dle nichž věc posuzoval, vyšel zároveň z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, č.j. KSBR 29 INS 15846/2015, 1 VSOL 918/2015-A-18, se závěrem, že jelikož má dlužnice závazek z podnikání, byla povinna tvrdit existenci některé z výjimek ze zákonem stanovené překážky bránící schválení jejího oddlužení již v insolvenčním návrhu, avšak takové skutečnosti v návrhu netvrdila, ani nedoložila, isir.justi ce.cz a je tedy osobou, u které bude na místě návrh na povolení oddlužení odmítnout a řešením úpadku dlužnice bude konkurs. Soud vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení s tím, že minimální odměna insolvenčního správce činí podle § 1 odst. 5 a § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,-Kč + DPH, a že v případě, že by insolvenční správce nezpeněžil žádný majetek dlužnice, je zapotřebí pro tyto účely uložit dlužnici povinnost zaplatit zálohu ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužnice včas odvolala (A-9), odvolání doplnila dne 3.8.2016 (A-10), navrhovala usnesení insolvenčního soudu změnit a rozhodnout, že se záloha ve výši 50.000,-Kč dlužnici neukládá, popřípadě je zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Měla za to, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť věřitelé, mající pohledávky z podnikatelské činnosti dlužnice, s oddlužením dlužnice souhlasí, jak je zřejmé z insolvenčního návrhu. Uvedla, že insolvenční zákon stanoví taxativní výčet náležitostí a obsahu návrhu na povolení oddlužení, že písemný souhlas věřitelů majících pohledávky za dlužnicí z podnikatelské činnosti není zákonem předepsán a není pro něj příslušná kolonka ve formuláři návrhu na povolení oddlužení, proto nesouhlasila s výkladem soudu I. stupně, že je zapotřebí doložit k insolvenčnímu návrhu písemný souhlas těchto věřitelů, a že podle § 397 odst. 1 IZ umožňuje zákon odložit přezkoumávání podmínek pro povolení oddlužení až na schůzi věřitelů, že text § 403 odst. 2 IZ připisuje pasivitě (apatii) věřitelů jejich souhlas s oddlužením dlužníka, jenž má dluhy z podnikání, a tento výklad odpovídá úmyslu zákonodárce, jak vyplývá z důvodové zprávy k novelizovanému znění § 403 IZ. Dlužnice citovala z dosavadní judikatury soudů k otázce přípustnosti oddlužení dlužníků majících dluhy z podnikání a dovolávala se, že v případě pochybností má být ponecháno posouzení povolení oddlužení do rozhodnutí schůze věřitelů, a nelze proto dlužnici vyměřit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze dle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně (odst. 2).

Vrchní soud v Praze již mnohokrát zdůraznil, že byť usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, či o jiné usnesení dle § 169 odst. 2 o.s.ř., ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit jedině insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 IZ, a pokud není tímto navrhovatelem ani sám dlužník, o jehož insolvenčním návrhu může insolvenční soud bezodkladně rozhodnout vydáním rozhodnutí o jeho úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 108 odst. 1 poslední věta IZ). Ostatním navrhovatelům (v ostatních případech) je možno povinnost k zaplacení zálohy uložit pouze pokud nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je pak požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, tj. zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty IZ, kdy po dlužníku-navrhovateli nelze zaplacení zálohy žádat, a nejde-li o tento případ, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si insolvenční řízení pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku, ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je soudní judikatura ustálena v závěru, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo ve smyslu výše uvedeného patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud I. stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když především nepředestřel fakticky žádné skutkové a právní závěry ke svému primárnímu úsudku, že nelze uvažovat o povolení řešení úpadku dlužnice oddlužením, neboť tomu brání její dluhy z podnikání, a že proto soud její návrh na povolení oddlužení odmítne a její úpadek tak podle § 396 IZ bude řešen konkursem. Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Z uvedeného přitom plyne, že při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již nelze aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ohledně dalších kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat.

Předmětnou současnou právní úpravu vyložil dále Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 23.9.2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015, uveřejněném pod č. 49/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 49/2016) s právní větou:

I. Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. II. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne. Totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Ze závěrů vyjádřených v této publikované právní větě (viz dikci dlužník, který má dluh z podnikání ) předně vyplývá, že v rámci zkoumání, zda je dlužník dle § 389 IZ oprávněn k podání návrhu na povolení oddlužení, insolvenční soud posuzuje, zda některý z dlužníkových závazků, které v tomto návrhu (připojeném seznamu závazků) uvedl, nepředstavuje dluh z podnikání, který má na mysli § 389 IZ (dluh, který vznikl v době, kdy dlužník podle norem hmotného práva měl postavení podnikatele, a vzešel z výkonu jeho podnikatelské činnosti), a to bez ohledu na to, jak v tom směru případně kvalifikoval své závazky sám dlužník. Pokud by snad posouzení toho, zda se u určitého dlužníkova závazku vskutku jedná o rozhodný dluh z podnikání, vyžadovalo náročnější zkoumání, ke kterému první fáze řízení (i s ohledem na krátké zákonné lhůty pro rozhodnutí o dlužnickém návrhu-viz § 128, § 134 a § 393 IZ) zjevně není určena, a pro které je naopak dán náležitý prostor ve fázi po zjištění úpadku a povolení oddlužení, je podle názoru odvolacího soudu namístě postup podle § 397 odst. 1 věty druhé IZ s tím, že ve vztahu k danému věřiteli, u něhož zatím není definitivně identifikován dluh z podnikání, je dána pochybnost o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení , tj. tehdy oddlužení lze povolit a jeho přípustnost se definitivně dořeší v další fázi řízení, nejpozději na schůzi věřitelů konané dle § 403 IZ.

Při posouzení, které dluhy lze považovat za rozhodné dluhy z podnikání ve smyslu § 389 IZ, se i v režimu stávající právní úpravy uplatní závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněného pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž dluhy vzešlými z podnikání dlužníka mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Takto vytčené východisko pro identifikaci veřejnoprávních dluhů, které nutno považovat za rozhodné dluhy z podnikání , nelze podle názoru odvolacího soudu interpretovat jinak, než že jde o ty dluhy, které by nevznikly, nebýt dlužníkova podnikání (v něm mají svůj původ-důvod). Pokud jde o nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, jejich vznik není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy (dřívější nebo současné). Není tu rozhodné, zda příjem (vyměřovací základ) pochází z podnikání dlužníka nebo z jeho závislé činnosti, tj. daný zákonný odvod nemá původ v dlužníkově podnikání potud, že nebýt dlužníkova podnikání, povinnost takového zákonného odvodu by dlužníku nevznikla. Zdravotní pojišťovny i orgány správy sociálního zabezpečení přitom postupují při zařazení osoby do kategorie osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) zcela formálně, v zásadě pouze dle toho, zda dotyčný má platné (trvající) živnostenské oprávnění (či jiné oprávnění k podnikatelské činnosti), aniž by dále zkoumaly, zda skutečně podnikatelskou činnost vykonává. Kategorii OSVČ dle veřejnoprávních předpisů tak nelze bez dalšího ztotožňovat s podnikatelem ve smyslu občanského zákoníku (viz podmínku soustavnosti výkonu výdělečné činnosti obsaženou v § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dřívější úpravu účinnou do 31.12.2013 zakotvenou v § 2 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku). Povahu dluhů z podnikání je však nepochybně třeba přiznat nedoplatkům na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance (tj. kdy dlužník jako zaměstnavatel měl povinnost odvádět pojistné za své zaměstnance). Nedoplatky na daních je pak třeba posuzovat jednotlivě podle toho, zda předmětná daň skutečně měla (výhradně nebo také) původ v dlužníkově podnikání, jak je tomu typicky například u daně z přidané hodnoty.

V napadeném usnesení soud I. stupně shledal, že řešení úpadku dlužnice oddlužením, jehož se domáhá, brání ve smyslu § 389 IZ její dluhy z podnikání vůči VZP, když tento věřitel (bezpodmínečný) souhlas s jejím oddlužením nevyslovil. Nejenže soud ponechal stranou otázku, zda nejsou dány skutečnosti, pro které tyto dluhy nepředstavují překážku řešení úpadku oddlužením dle § 389 odst. 2 písm. b) a c) IZ, ale především nenabídnul vůbec žádné odůvodnění ke svému závěru, že se (vskutku) jedná o dluhy, jež z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení má na mysli ustanovení § 389 IZ, tedy že jde o dluhy, které mají původ v podnikání dlužnice (z něj vzešly). Soud I. stupně tak náležitě neobjasnil opodstatněnost svého předpokladu, že návrhu dlužnice na povolení oddlužení nebude vyhověno a její úpadek tudíž bude řešen konkursem, a že tak hlediska § 108 odst. 1 poslední věty IZ je možno po dlužnici zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat. Nijak se nevyslovil dokonce ani k tomu, zda lze očekávat rozhodnutí o úpadku dlužnice, jehož zjištění se svým insolvenčním návrhem domáhá, přestože i v tom insolvenčním řízení, ve které nepřichází v úvahu jiné řešení úpadku dlužnice, než konkursem, může být požadavek zaplacení zálohy dle § 108 IZ opodstatněn jen pokud lze očekávat, že insolvenčnímu návrhu bude-rozhodnutím o úpadku dlužnice-vyhověno.

Z těchto důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí dovolání n e n í přípustné.

V Praze dne 11. října 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková