4 VSPH 1520/2015-B-24
KSLB 87 INS 3249/2013 4 VSPH 1520/2015-B-24

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužníků-manželů: a) Stanislava anonymizovano , anonymizovano , b) Ivany anonymizovano , anonymizovano , oba bytem 470 01 Česká Lípa, Antonína Sovy 1721/34, zahájené na návrh dlužníků, o odvolání insolvenční správkyně Mgr. Jany Luštíkové, sídlem 500 02 Hradec Králové, třída Karla IV. 634/25, IČO 72566787, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 10. července 2015, č.j. KSLB 87 INS 3249/2013-B-17,

takto:

Odvolání se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 10.7.2015, č.j. KSLB 87 INS 3249/2013-B-17, Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci zamítl žádost insolvenční správkyně Mgr. Jany Luštíkové (dále jen správkyně) o přiznání zálohy na náhradu cestovních výdajů.

V odůvodnění napadeného usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 18.7.2013 (A-12) zjistil úpadek dlužníků Stanislava anonymizovano a Ivany anonymizovano (dále jen dlužníci), povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil správkyni, že usnesením ze dne 11.10.2013 (B-5) schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře a že usnesením ze dne 24.4.2015 (B-14) zamítl žádost správkyně o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za její činnost v období před schválením oddlužení, vydal jí zálohu na náklady insolvenčního řízení a udělil jí souhlas s čerpáním zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 3.276,-Kč. Podáním ze dne 5.5.2015 (B-32) požádala správkyně o přiznání zálohy na náhradu cestovních výdajů ve výši 1.370,88 Kč za její cestu k přezkumnému jednání a zpět.

Soud I. stupně citoval § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) a § 38 odst. 4 insolvenčního zákona (dále jen IZ) se závěrem, že § 7 odst. 4 vyhlášky o náhradě hotových výdajů správkyně v paušální výši za každý měsíc od povolení oddlužení do konce splátkového kalendáře má přednost před aplikací § 7 odst. 1 vyhlášky upravující postup pro určení výše náhrady cestovních nákladů. Vyjádřil názor, že správkyni náleží odměna a náhrada hotových výdajů za každý započatý měsíc od ustanovení do funkce, což bylo zohledněno v novelizaci vyhlášky (provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb.) s účinností od 1.1.2014. Proto postupoval podle aktuálního znění vyhlášky, dle kterého jsou hotové výdaje správkyně kryty paušální částkou, a žádost správkyně o vyplacení zálohy zamítl a správkyni podal poučení o přípustnosti odvolání proti tomuto rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci se správkyně odvolala (B-19) a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Měla za to, že ustanovení § 7 odst. 4 vyhlášky nelze aplikovat na náhradu cestovních výdajů, neboť § 7 odst. 1 vyhlášky je speciálním ustanovením, podle něhož se jejich výše řídí zvláštními právními předpisy. Připomněla, že se přezkumné jednání konalo dne 10.9.2013, tedy v době, kdy platilo jiné znění vyhlášky (účinné do 31.12.2013) a kdy paušálními částkami byly kryté jen nároky insolvenčního správce na odměnu a náhradu hotových výdajů za činnost konanou až v období od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Na podporu svých názorů odkazovala na četné judikáty Vrchního soudu v Praze.

Vrchní soud v Praze se v prvé řadě zabýval tím, zda odvolání proti napadenému usnesení je přípustné, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 38 odst. 4 IZ insolvenční soud může v průběhu insolvenčního řízení rozhodnout o vyplacení zálohy odměny a hotových výdajů insolvenčnímu správci, a to i opětovně.

Podle § 10 písm. b) IZ insolvenční soud v insolvenčním řízení průběžně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících (dále jen dohlédací činnost ).

Podle § 11 odst. 1 IZ insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení.

Podle § 91 IZ proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, není odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak.

Z citovaných ustanovení lze dovodit, že usnesení, jímž insolvenční soud rozhodne o vyplacení zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčnímu správci podle § 38 odst. 4 IZ (což obdobně platí i pro rozhodnutí, jímž takový návrh zamítne), má povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 IZ) a nelze je napadnout odvoláním (§ 91 IZ).

Protože odvolání správkyně směřuje proti rozhodnutí, jež nelze napadnout odvoláním, postupoval odvolací soud podle § 218 písm. c) o.s.ř a její odvolání odmítl; na věci nemění ničeho nesprávné poučení podané soudem I. stupně o přípustnosti odvolání.

Nad rámec tohoto rozhodnutí považoval odvolací soud za vhodné upozornit soud I. stupně na jeho nesprávný postup, neboť nároky správkyně vzniklé do 31.12.2013 nelze poměřovat (pozdější) právní úpravou účinnou až od 1.1.2014 s ohledem na čl. II. bod 1. přechodných ustanovení vyhlášky č. 398/2013, dle něhož v insolvenčních řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky (tj. přede dnem 1.1.2014) se postupuje podle vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti této vyhlášky, jestliže do dne nabytí účinnosti této vyhlášky již bylo vydáno rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Uvedenou problematikou se Vrchní soud v Praze v minulosti opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutích, na něž správkyně správně poukazovala a dle nichž měl přede dnem 1.1.2014 insolvenční správce právo na odměnu a na náhradu svých hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s řádným výkonem funkce též za období od rozhodnutí o úpadku (a povolení oddlužení) do rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, neboť tyto nároky (tehdy) nebyly kryty paušálními částkami stanovenými v § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhlášky. O odměně insolvenčního správce za výkon jeho činnosti, jež nepředstavovala realizaci splátkového kalendáře, tj. za činnost vykonanou v období předcházejícím schválení oddlužení splátkovým kalendářem, přitom soud rozhodoval dle § 5 vyhlášky, tzn., že určoval tuto odměnu s přihlédnutím zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti správcem vykonané činnosti, a vyúčtovanou náhradu hotových výdajů spojených s touto činností pak soud přiznával insolvenčnímu správci toliko v prokázané (důvodně vynaložené) výši s limity dle § 7 odst. 1 až 3 vyhlášky ve znění účinném do 31.12.2013 (k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.5.2011, sp. zn. KSHK 45 INS 3216/2010, 3 VSPH 1239/2010-B). Od těchto závěrů není žádný důvod se odchylovat ani v posuzované věci, v níž bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku přede dnem 1.1.2014.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 13. srpna 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová