4 VSPH 1433/2014-A-19
KSUL 81 INS 3641/2014 4 VSPH 1433/2014-A-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenčním řízení dlužníků a) Pavla anonymizovano , anonymizovano , a b) Anny anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Karolíny Světlé 229/8, 408 01 Rumburk, zahájeném k návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 3641/2014-A-13 ze dne 21. května 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 81 INS 3641/2014-A-13 ze dne 21. května 2014 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem uložil Pavlu anonymizovano a Anně anonymizovano (dále jen dlužníci), aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatili společně a nerozdílně na uvedený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že mu byl dne 13.2.2014 doručen insolvenční návrh dlužníků a odkázal na § 108 insolvenčního zákona. V rámci posouzení, zda je třeba uložit dlužníkům povinnost zaplatit zálohu, a pokud ano, v jaké výši, insolvenční soud pouze konstatoval, že bude třeba insolvenční návrh dlužníků zamítnout a na jejich majetek prohlásit konkurs, když zde není reálný předpoklad, že by byli schopni uspokojit alespoň 30% pohledávek nezajištěných věřitelů, souhlas nezajištěných věřitelů s nižším plněním dlužníci nepředložili. Pokud je způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs, činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podali dlužníci včasné odvolání, v němž požadovali odpuštění zálohy, když k její úhradě nemají dostatek finančních prostředků.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 136 odst. 4 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) v rozhodnutí o úpadku rozhodne insolvenční soud také o žádosti dlužníka o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu (§ 316 odst. 5 a 6). V rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, uloží insolvenční soud dále dlužníku, aby platil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že lze-li bez zbytečného odkladu očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním takového rozhodnutí, ale až v takovém rozhodnutí samém, a to jen ve formě záloh.

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. V odůvodnění neuvedl ničeho o rozsahu předpokládaných (prvotních) nákladů insolvenčního řízení, o příjmech dlužníků ani o tom, na jakém skutkovém základě dospěl k závěru, že úpadek dlužníků není možno řešit oddlužením, jak předpokládá § 108 odst. 1 IZ. resp. pouze konstatoval, že úpadek dlužníků bude řešen konkursem, když zde není dán reálný předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů v rozsahu alespoň 30% jejich pohledávek a rovnou dospěl k nezdůvodněnému závěru, že je třeba po dlužnících požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč. Zálohy lze navíc užít (již v průběhu insolvenčního řízení) jen k placení těch výdajů (pohledávek za majetkovou podstatou), jež představují náklady insolvenčního řízení; k těm se ovšem soud nijak nevyslovil a patřičně nevysvětlil, na základě jakých konkrétních skutečností učinil nevyslovený závěr o nedostatečnosti majetku dlužníků či o výši jejich příjmů co zdroje průběžného placení nákladů insolvenčního řízení.

Pro úplnost považoval odvolací soud za vhodné dodat, že k příjmům dlužníků je třeba počítat i řádně doložené smlouvy o důchodu resp. darovací smlouvy podle § 392 odst. 3 IZ, příjmy třetích osob není soud prvního stupně při rozhodování o povolení oddlužení oprávněn přezkoumávat, je pouze věcí těchto třetích osob, z jakých zdrojů budou své závazky z darovací (důchodové) smlouvy hradit.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud napadené usnesení nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, proto je podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 9. října 2014

JUDr. Ladislav D e r k a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková