4 VSPH 1401/2015-B-16
MSPH 78 INS 33393/2014 4 VSPH 1401/2015-B-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužníka Štefana anonymizovano , anonymizovano , bytem 198 00 Praha 9, Kpt. Stránského 984/25, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2015, č.j. MSPH 78 INS 33393/2014-B-8,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2015, č.j. MSPH 78 INS 33393/2014-B-8, se zr uš uje a věc se vr ací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze neschválil oddlužení dlužníka Štefana anonymizovano (dále jen dlužník; bod I. výroku), na jeho majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku), jenž bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 3.6.2015 (A-13) zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a svolal na den 23.6.2015 přezkumné jednání a schůzi věřitelů. Konstatoval, že podáním ze dne 27.5.2015 (A-14) vznesla proti oddlužení dlužníka námitku věřitelka č. 6-Richter + Frenzel, s.r.o. (nyní její právní nástupkyně zabriskie, s.r.o.; dále jen věřitelka), neboť dlužník má vůči ní závazek z podnikatelského vztahu, a že na věřitelka na své námitce setrvala i po jejím projednání na jednání konaném dne 23.6.2015. S odkazem na § 389 insolvenčního zákona (dále jen IZ) proto konstatoval, že dlužník není věcně legitimován k podání návrhu na oddlužení a že dalším důvodem pro neschválení oddlužení je absence zpeněžitelného majetku a dostatečných příjmů dlužníka. Citoval § 405 odst. 1 a 2 IZ a dospěl k závěru, že je tu zákonná překážka bránící pokračování v povoleném oddlužení. Proto postupoval podle § 405 odst. 2 ve spojení s § 395 odst. 1 písm. a) IZ oddlužení neschválil a na majetek dlužníka prohlásil konkurs, který bude dle § 314 odst. 1 písm. b) IZ projednáván jako nepatrný.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužník včas odvolal (B-10 a B-14) a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že oddlužení schválí, nebo je zrušil a věc vrátil soudu I. stupně. Argumentoval zejména tím, že opakovaně popíral oprávněnost a výši pohledávky věřitelky přihlášené ve výši 5.830.057,76 Kč, z níž částka 4.863.304,-Kč je jistinou ze směnky vlastní vystavené TECH-POINT, s.r.o., na níž je uveden jako avalista. Upozorňoval, že tyto námitky uplatnil i v nalézacím řízení, v němž Městský soud v Praze vydal směnečný platební rozkaz ze dne 3.12.2014, č.j. 50 Cm 287/2014-23 a rozsudek ze dne 28.1.2015, č.j. 50 Cm 287/2014-33, proti kterému se odvolal a o jeho odvolání dosud nebylo rozhodnuto. Podotýkal, že směnku musel za zvláštních okolností avalovat jako fyzická osoba, nikoliv jako podnikatel. Nesouhlasil s tvrzením věřitelky ohledně svého nepoctivého přístupu, neboť závazek z hypotečního úvěru ve výši 2,5 mil. Kč vůči věřitelce č. 1, Komerční bance, a.s., byl vždy znám a dlužník jej řádně hradil, a proto jej opomněl uvést ve svém prvotním přehledu. Domníval se, že věřitelka uplatnila svou pohledávku z předmětné směnky dvakrát, vůči dlužníkovi a taktéž v insolvenčním řízení vůči směnečnému dlužníkovi PIALIO, s.r.o., jakožto věřitelka č. 98, přičemž se jedná o tutéž pohledávku ze závazku, v němž měl vystupovat jako avalista. Tvrdil, že věřitelka vůči němu postupuje bezdůvodně šikanózně a že svoji pohledávku za ním postoupila dne 5.6.2015 věřiteli zabriskie, s.r.o., přičemž ji mohla postoupit na další subjekty, aniž by mu to řádně sdělila.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. d/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno:

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li a) o právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, b) nebo že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Závěr o tom, že oddlužení není přípustné podle § 395 IZ, má ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení za následek rozhodnutí o zamítnutí tohoto návrhu, je-li však takové zjištění učiněno soudem až po rozhodnutí o povolení oddlužení (jako v tomto případě), má za následek rozhodnutí o neschválení oddlužení podle § 405 odst. 1 IZ.

Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2).

Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální 30 % míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou (při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení-osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.8.2010, sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010).

Třeba zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ musí usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení vždy odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) s tím, že všechna rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení, s nimiž se pojí rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem, tedy jak rozhodnutí uvedená v § 396 IZ, tak i rozhodnutí o neschválení oddlužení uvedená v § 405 odst. 2 IZ, musí být s ohledem na jejich povahu odůvodněna způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o.s.ř. Proto soud v odůvodnění usnesení o neschválení oddlužení musí kromě jiného vždy uvést, jaká pro rozhodnutí podstatná skutková zjištění učinil a na jakém podkladě, jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby bylo odůvodnění rozhodnutí přesvědčivé. Těmto požadavkům však soud I. stupně v písemném vyhotovení napadeného usnesení zcela nedostál.

V posuzované věci soud I. stupně neschválil oddlužení dlužníka, neboť měl za to, že dlužník není věcně legitimován k podání návrhu na své oddlužení, protože má závazek z podnikání vůči věřitelce, která podáním ze dne 26.5.2015 (A-14) vyslovila kategorický nesouhlas s oddlužením a na své názoru setrvala i po jednání konaném dne 23.6.2015 (B-4).

Odvolací soud zjistil, že důvodem vzniku podnikatelské pohledávky věřitelky bylo toliko to, že dlužník je směnečným rukojmím (avalistou) ze směnky vlastní vystavené směnečným dlužníkem TECH-POINT, s.r.o., na řad věřitelky.

Již v usnesení ze dne 23.2.2011, sen. zn. 29 NSČR 9/2009, vyložil Nejvyšší soud ČR, že podmínka, že dlužník nemá dluhy z podnikání, je pro účely posouzení, zda návrh na povolení oddlužení podala k tomu oprávněná osoba (ve smyslu § 389 odst. 1 a § 390 odst. 3 insolvenčního zákona), splněna i tehdy, jestliže návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který nebyl a není podnikatelem a který svým majetkem pouze zajistil (např. jako směnečný rukojmí) dluh jiné osoby z jejího podnikání.

Od shora prezentovaných závěrů Nejvyššího soudu ČR, jež plně dopadají na posuzovanou věc, není žádný důvod se jakkoliv odchylovat, a to i přes to, že dlužník byl jednatelem dlužníka TECH-POINT, s.r.o., neboť výkon funkce jednatele (člena statutárního orgánu) není podnikatelskou činností. Závěr soudu I. stupně o subjektivní nepřípustnosti dlužníka podat návrh na povolení oddlužení proto nemůže obstát.

Pokud jde o závěr soudu I. stupně týkající se absence majetku dlužníka a nedostatečnosti jeho příjmů, není napadené usnesení přezkoumatelné, neboť v jeho odůvodnění soud I. stupně nevyložil, jak těmto závěrům dospěl, přestože dlužník má spolu s manželkou ve společném jmění manželů zastavenou nemovitost, jež zajišťuje zaplacení pohledávky věřitelky č. 1 Komerční banky, a.s. Z obsahu insolvenčního spisu plyne, že se do insolvenčního řízení přihlásilo celkem 6 věřitelů s celkovými nároky ve výši 8.738.500,14 Kč, z toho částka 2.478.147,79 Kč je přihlášena jako zajištěná pohledávka a částka 290.989,57 Kč jako podmíněná pohledávka. Pro posouzení dostatečnosti ekonomické nabídky dlužníka je třeba nejprve vycházet z přihlášených nezajištěných pohledávek a z doložených pravidelných měsíčních příjmů dlužníka, které podle zprávy insolvenční správkyně insolvenční správci, v.o.s. činily 40.000,-Kč (B-2/5). Aniž soud I. stupně vypočetl výši splátky pro oddlužení plněním splátkového kalendáře (včetně uvedení nezabavitelné částky dlužníka), rovnou dospěl k (nepřezkoumatelnému) závěru, že dlužník nemá dostatečný příjem pro oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Soud I. stupně nijak nezvážil ani to, že při přezkumném jednání konaném dne 23.6.2015 (B-3/5) dlužník popřel pohledávku věřitelky v celém přihlášeném rozsahu ve výši 5.830.057,76 Kč a pohledávku věřitelky č. 4, KOMPAKT, s.r.o., částečně co do příslušenství ve výši 5.062,02 Kč, ačkoliv konstantní judikatura prezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.2012 sp. zn. KSCB 27 INS 13044/2010, 29 NSČR 22/2012-B, s níž se odvolací soud plně ztotožňuje, dospěla při řešení otázky, jaký význam má popření pohledávky při rozhodování o schválení (povolení) oddlužení, k závěru, že pokud dlužník splňuje předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v § 395 odst. 1 písm. b) IZ jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak oddlužení schválí s tím, že pokud posléze vyjde najevo, že popření pohledávky nebylo úspěšné a že s přihlédnutím k výši pohledávky není splněn předpoklad obsažený v § 395 odst. 1 písm. b) IZ, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení postupem podle § 418 odst. 1 písm. b) IZ.

Soud I. stupně tedy pochybil, když se důsledně nezabýval tím, zda by dlužník splňoval předpoklad dosažitelnosti oddlužení plněním splátkového kalendáře s přihlédnutím k možným účinkům popření nezajištěné pohledávky, a když předběžně nezkoumal úspěch uplatněného popření, což pro neschválení oddlužení a pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka může mít zásadní význam. Insolvenční zákon nevylučuje, aby soud rozhodl o schválení oddlužení ještě před zjištěním přihlášených pohledávek.

Odvolací soud proto uzavírá, že závěr soudu I. stupně o nesplnění podmínek pro schválení oddlužení, je proto jednak předčasný a jednak nepřezkoumatelný.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nezákonné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud I. stupně zevrubně prověří ekonomickou nabídku dlužníka s tím, že pokud by dosavadní výsledky řízení měly nasvědčovat tomu, že oddlužení nebude moci být schváleno (pro nedostatečnost jeho nabídky), poučí o tom dlužníka a umožní mu takové nepříznivé rozhodnutí odvrátit (navýšením svých příjmů), aby prohlášení konkursu na jeho majetek pro něj nebylo překvapivé.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 25. srpna 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková