4 VSPH 1346/2015-B-50
KSLB 57 INS 332/2010 4 VSPH 1346/2015-B-50

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužnice Anny anonymizovano , anonymizovano , bytem Hrádek nad Nisou, Za Školou 194, o osvobození dlužnice od placení pohledávek, o odvolání věřitelky Radany anonymizovano , anonymizovano , bytem Liberec XV., Franklinova 575, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, ze dne 15. června 2015, č.j. KSLB 57 INS 332/2010-B-41,

takto:

Odvolání se o d m í t á.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, usnesením ze dne 15.6.2015, č.j. KSLB 57 INS 332/2010-B-41, osvobodil dlužnici Annu anonymizovano (dále jen dlužnice) od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny; osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit; osvobození dlužnice se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužnici pro tyto pohledávky právo postihu.

V odůvodnění svého usnesení soud I. stupně uvedl, že usnesením ze dne 3.6.2015 (B-39) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice, schválil odměnu insolvenčního správce (dále jen správce) a zprostil správce funkce a že podáním doručeným soudu dne 11.6.2015 požádala dlužnice o osvobození od placení pohledávek. Protože dlužnice řádně splnila všechny povinnosti uložené jí ve schváleném oddlužení a soudu I. stupně nebyly známé žádné okolnosti, které by osvobození bránily, postupoval soud I. stupně podle § 414 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a návrhu dlužnice vyhověl.

Proti tomuto usnesení se včas odvolala věřitelka Radana anonymizovano (dále jen odvolatelka) a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Uvedla, že má za dlužnicí pohledávky pravomocně jí přiznané rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4.10.2011, č.j. 53 C 255/2008-105 ve výši 187 500 Kč (z bezdůvodného obohacení) a ve výši 14 640 Kč (na nákladech řízení). Tvrdila, že již dříve informovala soud I. stupně o tom, že dlužnice neuvedla pravdivé údaje ve svém insolvenčním návrhu, čímž bylo míněno to, že dlužnice jako žalobkyně podala u Okresního soudu v Liberci žalobu ze dne 19.10.2009 (sp. zn. 29 C 422/2009) o zaplacení částky 334 973 Kč proti manželům Mileně a Miroslavu Helmovým, kterou vzala posléze zpět, a že zároveň byla dlužnice žalovanou ve sporu s odvolatelkou. Protože soud I. stupně k těmto skutečnostem nepřihlédl a připustil široce pojaté oddlužení dlužnice, měla odvolatelka za to, že nebyly splněny předpoklady pro jeho přiznání. Vyjádřila názor, že se dlužnice dopustila trestného činu podle § 227 tr. zák. (porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku), jakož i dalších blíže nespecifikovaných trestných činů. Z toho, že insolvenční řízení bylo skončeno usnesením ze dne 3.6.2015 (B-39), odvolatelka usuzovala, že soud I. stupně neměl dlužnici vyhovět, neboť její žádost o osvobození podaná dne 11.6.2015 byla opožděná.

Vrchní soud v Praze se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je odvolání proti napadenému usnesení přípustné a zda je odvolatel byl oprávněn podat.

Podle § 201 o.s.ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

Podle § 14 IZ účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku.

Podle § 414 IZ jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odst. 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odst. 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odst. 3). Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), se může takto domáhat jen za dobu do skončení insolvenčního řízení (odst. 4).

Podle § 416 odst. 2 IZ rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu dlužníka na přiznání osvobození podle § 414 a 415 se doručuje zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud takový návrh zamítl, se může odvolat pouze dlužník. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná dlužníku osvobození podle § 414 a 415, se může odvolat pouze věřitel, jehož pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena. Odvoláním však lze namítat pouze to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození dlužníka.

Z výše uvedených ustanovení odvolací soud dovozuje, že proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná dlužníkovi osvobození podle § 414 a § 415 IZ, je oprávněn podat odvolání v souladu s § 416 odst. 2 IZ jen ten věřitel ve smyslu § 14 IZ, jenž byl účastníkem insolvenčního řízení a jehož nezajištěná pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena, a nikoliv každý věřitel dlužníka. Subjektivní legitimaci k podání odvolání tak nemají především věřitelé, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, věřitelé, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli, a ručitelé a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu, a to bez ohledu na to, že soudem přiznané osvobození má přesah i na jejich pohledávky (přičemž legitimaci k podání odvolání jim nezakládá ani § 15 IZ), zajištění věřitelé, kteří se při oddlužení uspokojují výlučně ze zpeněžení předmětu zajištění (a již se neuspokojují ve splátkovém kalendáři nebo ze zpeněžení ostatního majetku dlužníka), neboť těch se ekonomická nabídka dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. b) IZ) nijak nedotýkala, a nemají ji konečně ani věřitelé pohledávek uvedených v § 170 IZ, jež jsou v insolvenčním řízení vyloučeny z uspokojení. Uvedený závěr odvolacího soudu je ve shodě s jeho dřívějšími závěry vyjádřenými např. v usnesení ze dne 30.6.2015, č.j. KSPH 36 INS 1410/2008, 3 VSPH 1873/2014-B-91, od nichž není důvod se odchylovat ani v této věci a dle nichž je k podání odvolání dle § 416 odst. 2 věty třetí IZ legitimován pouze přihlášený nezajištěný věřitel, jehož zjištěná (nezajištěná) pohledávka nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena.

Odvolací soud ze spisu ověřil, že odvolatelka nepřihlásila do insolvenčního řízení (jež bylo zahájeno v lednu 2010) žádnou pohledávku, ačkoliv tak učinit měla a mohla (§ 173 IZ), neboť její nárok (byť byl judikován až v roce 2011) vznikl zjevně před r. 2008, kdy podala proti dlužnici žalobu, a nestala se tak v souladu s § 14 IZ účastníkem insolvenčního řízení.

Vzhledem k tomu, že proti napadenému usnesení podala odvolání odvolatelka -Radana anonymizovano , tedy osoba, jež není (a nikdy nebyla) ve smyslu § 14 IZ účastníkem insolvenčního řízení, postupoval odvolací soud podle § 218 písm. b) o.s.ř. za použití § 7 IZ a odvolání podané osobou, která k němu nebyla oprávněna, odmítl.

Pokud jde o odvolací argumentaci odvolatelky zpochybňující poctivost záměru dlužnice, vyplývá z obsahu spisu, že se jí soud I. stupně již dříve zabýval a reagoval na ni svými přípisy ze dne 1.6.2010 (B-10) a ze dne 4.6.2010 (B-12). K údajné opožděnosti návrhu dlužnice na osvobození odvolací soud dodává, že takový návrh mohla dlužnice podat až po řádném a včasném splnění svých povinností podle schváleného způsobu oddlužení (§ 414 odst. 1 IZ), přičemž IZ nevylučuje, aby tak dlužnice učinila až po rozhodnutí o splnění oddlužení, tedy po skončení insolvenčního řízení (§ 413 IZ).

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 1. září 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D. , v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Berná