4 VSPH 133/2016-B-44
KSPH 40 INS 18160/2013 4 VSPH 133/2016-B-44

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v insolvenční věci dlužnice Světlany anonymizovano , anonymizovano , bytem Hostivařská 126/16, Praha 10, adresou pro doručování V Dolině 1515/1b, Praha 10, zastoupené Mgr. Romanem Moussawi, advokátem, sídlem Pařížská 22, Praha 1, o odvolání věřitele Společenství vlastníků bytových jednotek Hostivařská 130/18 a 126/16, Praha 10, IČO 26685566, sídlem Hostivařská 126/16, Praha 10, zastoupeného Mgr. Jiřím Naušem, advokátem, sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 18160/2013-B-31, ze dne 3. prosince 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 18160/2013- B-31, ze dne 3. prosince 2015, se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze zamítl návrh Společenství vlastníků bytových jednotek Hostivařská 130/18 a 126/16, Praha 10 (dále jen věřitel), ze dne 14.7.2015 na zrušení schváleného oddlužení dlužnice Světlany anonymizovano (dále jen dlužnice).

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 1.8.2013 (A-10) byl zjištěn úpadek dlužnice, povoleno oddlužení a insolvenční správkyní byla ustanovena Hlista & Pril, v.o.s. (dále jen správkyně), že usnesením č.j. KSPH 40 INS 18160/2013-B-6 bylo schváleno oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře a další zjištění, jež učinil z insolvenčního spisu. Konstatoval, že dne 14.7.2015 věřitel navrhl, aby soud schválené oddlužení zrušil a na majetek dlužnice prohlásil konkurs, protože dlužnice od povolení oddlužení neplnila měsíční zálohové platby ohledně svého spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 na nemovitosti -bytové jednotce č. 126/33 v budově č.p. 126 a č.p. 130, stojící na pozemku parc. č. 304/4 a parc. č. 304/5, spolu se spoluvlastnickým podílem o velikosti 731/36003 na společných částech budovy a pozemku, zapsané na LV č. 2562 pro k.ú. Hostivař, obec Praha (dále jen nemovitost), čímž podle věřitele zavinila vznik dluhů na zálohách na náklady související se správou společných částí budovy a na služby spojené isir.justi ce.cz s vlastnictvím nemovitosti. Poukázal na to, že dlužnice dne 27.7.2015 (B-24) navrhovala, aby soud návrh věřitele zamítl, neboť do nemovitosti neměla přístup a od roku 2011 ji neobývá, hradí náklady na bydlení tam, kde skutečně žije, a pohledávku věřitele pokládá za dluh druhého spoluvlastníka nemovitosti, a že správkyně dne 11.8.2015 (B-26) navrhovala zamítnutí věřitelova návrhu. Citoval § 418 a § 412 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil, že výdaje spojené se správou nemovitosti, tj. se správou a udržováním majetkové podstaty, má platit správkyně, neboť jde o pohledávku za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 2 písm. b/ IZ), a že výdaje spojené s užíváním nemovitosti mají být hrazeny tím, kdo ji skutečně užívá, tedy druhým spoluvlastníkem. Dospěl k závěru, že dlužnice svou povinnost stanovenou v § 412 odst. 1 písm. g) IZ neporušila, přičemž nezjistil ani jiné skutečnosti odůvodňující zrušení schváleného oddlužení dlužnice podle § 418 odst. 1 IZ, a proto návrh zamítl.

Proti tomuto usnesení se věřitel včas odvolal (B-33) a navrhoval, aby je odvolací soud změnil tak, že vyhoví návrhu na zrušení oddlužení dlužnice. Argumentoval zejména tím, že soud prvního stupně založil napadené usnesení na zcela nesprávném právním posouzení věci, přičemž v případě záloh na služby související s vlastnictvím nemovitosti se jedná o právní názor evidentně nihilistický. Namítal, že podle § 15 zákona o vlastnictví bytů a § 1180 a násl. občanského zákoníku mají vlastníci jednotek povinnost se podílet na nákladech souvisejících se správou a údržbou společných částí, jakož i dodávek služeb souvisejících s vlastnictvím jednotky, a to pravidelnými zálohovými platbami. Akcentoval, že z žádného právního předpisu se nepodává povinnost hradit zálohy na služby související s vlastnictvím jednotky jen pro vlastníky, kteří jednotku užívají. Tvrdil, že řadu služeb je vlastník jednotky povinen hradit, i pokud službu neužívá, a proto měl za zjevné, že dlužnice tuto povinnost porušila. Za nedůvodnou měl i argumentaci soudu prvního stupně týkající se nákladů na správu společné věci (příspěvků do fondů oprav), s tím, že i pokud by tuto pohledávku měla hradit správkyně, nejsou tím (podle s § 229 odst. 4 IZ) dotčeny povinnosti dlužnice podle IZ, zejména povinnost zajistit, aby v průběhu oddlužení nevznikaly nové neuhrazené dluhy, kterou dlužnice porušuje, pročež měl svůj návrh za zcela důvodný.

Dlužnice dne 12.1.2016 (B-35) navrhovala potvrzení napadeného usnesení. Domnívala se, že ke zrušení schváleného oddlužení z důvodu podle § 418 odst. 1 písm. c) IZ může dojít pouze v případě, že vznik závazku (jakož i neuhrazení závazku) lze vůbec přičítat dlužníkovi, tj. že dlužník předně vznik závazku skutečně zavinil. Akcentovala, že v daném případě svůj závazek nezavinila, což věřitel ani ve svém návrhu netvrdí, neboť sice užívá pojmu zavinění, ale vztahuje ho k neuhrazení závazku, nikoli k jeho vzniku, avšak zákon výslovně požaduje, aby závazek vznikl v důsledku zaviněného jednání. Dodala, že zjevně nezavinila vznik závazku, ale nemohla mu ani fakticky zabránit. Uváděla, že o něm dokonce ani nevěděla, a že v nemovitosti několik let nebydlela. Zdůrazňovala, že nebyly dány důvody pro zrušení oddlužení, jelikož by bylo proti smyslu insolvenčního řízení a principu oddlužení, pokud by poctivá dlužnice byla trestána za nezodpovědný přístup jiné osoby, který nemohla nikterak ovlivnit.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. d/ IZ), přezkoumal podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno, byť z jiných, než věřitelem uplatněných důvodů.

Podle § 418 odst. 1 IZ, insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo b) se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nebo c) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, anebo d) to navrhne dlužník. Podle § 418 odst. 4 IZ, rozhodnutí podle odstavce 1 a 3 může insolvenční soud vydat, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení. Učiní tak po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Rozhodnutí podle odstavce 1 písm. a) až c) může insolvenční soud vydat i bez návrhu.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení o.s.ř. týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle § 5 IZ insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

V souvislosti s ustanoveními citovanými shora považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že vztah IZ a o.s.ř. je vztahem zákona speciálního k zákonu obecnému. Jinými slovy, úprava obsažená v o.s.ř. se v insolvenčním řízení použije přiměřeně, jestliže IZ odlišnou úpravu neobsahuje, přičemž jeho aplikace nesmí odporovat zásadám, na nichž spočívá insolvenční řízení.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud ověřil, že usnesením ze dne 1.8.2013 (A-10) byl zjištěn úpadek dlužnice a povoleno oddlužení, a že usnesením ze dne 14.10.2013 (B-6) bylo schváleno oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. Dne 14.7.2015 (B-20) věřitel (přihlášený do insolvenčního řízení dne 30.8.2013-viz P6) navrhoval zrušení schváleného oddlužení dlužnice podle § 418 odst. 1 písm. c) IZ, neboť měl za to, že zaviněným jednáním (nečinností) dlužnice jí vznikl dluh na zálohách na služby související se spoluvlastnictvím nemovitosti. Na základě přípisu soudu prvního stupně ze dne 20.7.2015 (B-22 a B-23) se k návrhu věřitele vyjádřila dlužnice (B-24) a správkyně (B-26), přičemž obě shodně vyjádřily nesouhlas s tímto návrhem. Následně soud prvního stupně napadeným rozhodnutím vydaným bez nařízení jednání návrh věřitele zamítl.

Podle názoru odvolacího soudu se v případě napadeného usnesení nejedná o rozhodnutí jen procesní povahy. Rozhodnutí podle § 418 IZ o návrhu na zrušení oddlužení má meritorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto je třeba je vydat až po ústním projednání návrhu na jeho vydání před soudem. Vydání napadeného usnesení bez nařízení jednání by tedy bylo možné toliko za přiměřené aplikace § 115a o.s.ř., tedy pokud by se práva na projednání věci před soudem vzdali všichni účastníci řízení, popř. pokud by se ve stanovené lhůtě nevyjádřili k výzvě soudu prvního stupně, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání, k níž by byla připojena tzv. doložka jejich nečinnosti podle § 101 odst. 4 o.s.ř. Nicméně z obsahu spisu takový postup soudu prvního stupně ve věci nevyplývá. K tomu odvolací soud dodává, že z procesního postupu soudu I. stupně přitom vyplývá, že měl (správně) za to, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím meritorním, jelikož (správně) za odvolání proti němu vybral od věřitele soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (B-36) podle položky 22 bodu 11 a podle položky 4 bodu 1 písm. c/) sazebníku poplatků, jenž je přílohou zákona o soudních poplatcích, a nepostupoval podle položky 22 bodu 14 sazebníku poplatků vztahující se na rozhodnutí jen procesní povahy.

Napadené rozhodnutí je proto nutno považovat za předčasné, protože trpí z důvodu nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 o.s.ř., v jejímž v důsledku byla účastníkům řízení odňata možnost jednat před soudem a jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud projedná návrh věřitele při jednání (nebudou-li splněny shora uvedené podmínky pro rozhodnutí bez jednání).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 21. září 2016 Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková