4 VSPH 1290/2015-A-13
KSUL 46 INS 12503/2015 4 VSPH 1290/2015-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužnice Alice anonymizovano , anonymizovano , bytem 400 07 Ústí nad Labem, Družstevní 15, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. června 2015, č.j. KSUL 46 INS 12503/2015-A-8,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. června 2015, č.j. KSUL 46 INS 12503/2015-A-8, se zr u š u j e a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem uložil dlužnici Alici anonymizovano (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 35.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužnice domáhala insolvenčním návrhem ze dne 14.5.2015 zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře. Vyšel ze zjištění, že s ohledem na čerpání úvěrů v posledním půlroce před podáním návrhu lze v chování dlužnice spatřovat nepoctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ), a proto předpokládal prohlášení konkursu na její majetek. Parafrázoval § 108 odst. 1 IZ a vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení. Vysvětloval, že uložení povinnosti složit zálohu v dané výši je nutné k tomu, aby insolvenční správce měl k dispozici finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po svém ustanovení do ní a k poskytnutí záruky úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty dlužnice. Z těchto důvodů uložil dlužnici povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 35.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala, neboť s ním nesouhlasila. Vysvětlovala, že podáním návrhu na povolení oddlužení nesledovala nepoctivý záměr, protože své závazky do té doby hradila, v polovině roku 2012 je konsolidovala, žila na hranici nouze a chybějící finanční prostředky doplňovala čerpáním z kreditních karet. Argumentovala, že její splátky postupně narostly do výše téměř 11.000,-Kč měsíčně, na což její příjem ze starobního důchodu ve výši 10.709,-Kč nestačil, přičemž doplňkový příjem se jí najít nepodařilo. Poukazovala, že v prosinci 2014 pod tlakem strachu z nezaplacených splátek uzavřela půjčku na částku 40.000,-Kč, aby byla nadále schopna platit své závazky. Upozorňovala, že svůj insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení podala v květnu 2015 až poté, co dospěla k názoru, že řešením její finanční situace není další půjčka. Zdůrazňovala, že konkurs by neznamenal žádné řešení pro ni ani pro její věřitele, neboť nemá žádný majetek. Proto navrhovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a povolil jí oddlužení plněním splátkového kalendáře.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněné:

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit dlužníkovi (který není osobou uvedenou v druhé a třetí větě § 108 odst. 1 IZ), jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužnice ve svém insolvenčním návrhu spojeným s návrhem na povolení oddlužení ze dne 14.5.2015 (A-1) uvedla, že se nachází v hrozícím úpadku, neboť má u 5 označených nezajištěných věřitelů 8 závazků ve výši 393.087,-Kč, přičemž její měsíční splátky činí 12.503,-Kč, kdežto její příjem ze starobního důchodu dosahuje výše 10.709,-Kč.

Soud I. stupně správně vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení, nicméně se v posuzovaném insolvenčním řízení důsledně nezabýval předpokládaným způsobem řešení hrozícího úpadku dlužnice a rovnou dospěl k nesprávnému závěru, že je třeba požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 35.000,-Kč. Odůvodnil to zejména tím, že v chování dlužnice lze spatřovat nepoctivý záměr a je zde dán předpoklad prohlášení konkursu na její majetek. Odvolací soud se s tímto odůvodněním neztotožnil.

Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 279 odst. 2 o.s.ř.).

Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální 30 % míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou (při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení-osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.8.2010, sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010).

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009, publikované pod zn. R 14/2012).

Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze usuzovat např. v situaci, kdy dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení uzavře smlouvu o převodu nemovitostí a kupní cenu nepoužije k poměrné úhradě všech svých (nezajištěných) závazků, ale uspokojí pouze věřitele, které lze považovat za osoby jemu blízké (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.5.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 680/2010, 2 VSOL 135/2010). Nepoctivému záměru může nasvědčovat též jednání dlužníka, který náležitě neobjasní důvod, proč uzavřel smlouvy o půjčce, z nichž vyplynuly závazky, jež mají být předmětem oddlužení, za situace, kdy konečným příjemcem poskytnutých finančních prostředků byla třetí osoba (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.6.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 2460/2010, 2 VSOL 184/2010).

Na rozdíl od soudu I. stupně hodnotí odvolací soud jinak příčiny čerpání úvěrů dlužnicí v posledním půlroce před podáním insolvenčního návrhu, neboť nemá důvod nevěřit vysvětlení dlužnice, že uzavřela smlouvu o půjčce s věřitelkou GE Money Bank, a.s., aby byla nadále schopna řádně a včas plnit své předchozí finanční závazky, což soud I. stupně pominul. Na nepoctivý záměr by šlo usuzovat např. v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že dlužnice zatajila své stávající nebo budoucí příjmy před svými věřiteli; nic takového však v řízení zjištěno nebylo, stejně jako nebylo zjištěno, že by dlužnice bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu uspokojovala pouze závazky věřitelů, kteří jsou osobami jí blízkými. Povaha tvrzených závazků dlužnice přitom nijak nevybočuje z běžného portfolia závazků jiných dlužníků, kterým insolvenční soudy obyčejně povolují oddlužení. Míra zadlužení dlužnice není vysoká (částka 393.087,-Kč), přičemž žádný ze závazků není podle jejího tvrzení vykonatelný, ani není vedeno exekuční řízení k jeho vymáhání.

Odvolací soud je přesvědčen o tom, že dlužnice ve svém insolvenčním návrhu věrohodně vylíčila rozhodující skutečnosti osvědčující její hrozící úpadek, přičemž v jejích tvrzeních neshledává nic natolik zásadního, co by v této fázi insolvenčního řízení umožnilo přijmout nezvratný závěr o jejím nepoctivém záměru. Pokud dlužnice mínila svůj návrh na povolení oddlužení upřímně, o čemž odvolací soud nemá důvod pochybovat, uvěřiv jejímu vysvětlení předestřenému v odvolání, pak jí měla být dána příležitost k tomu, aby mohla splnit podmínky pro schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, zejména pokud se z obsahu insolvenčního spisu nepodávaly žádné další okolnosti, jež by závěr soudu I. stupně o nepoctivosti jejího úmyslu posilovaly. Závěr soudu I. stupně o tom, že v dané věci přichází úvahu jen konkurs, shledal odvolací soud prozatím předčasným.

Proto odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř., napadené usnesení zrušil pro nedostatek důvodů a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud I. stupně posoudí ekonomickou nabídku dlužnice ve vztahu k navrhovanému způsobu řešení jejího úpadku oddlužením. Shledá-li, že úpadek dlužnice bude lze řešit oddlužením, rozhodne o záloze na náklady insolvenčního řízení podle § 136 odst. 4 IZ. Shledá-li, že její úpadek nelze řešit jinak, než konkursem, uloží dlužnici povinnost k úhradě zálohy podle § 108 IZ.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 10. července 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková