4 VSPH 1277/2014-A-28
MSPH 77 INS 5351/2013 4 VSPH 1277/2014-A-28

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Luboše Dörfla a soudců JUDr. Ladislava Derky a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenčním řízení dlužníka Radka Doležela, dat. nar. 8.5.1977, dříve IČO 72358998, bytem Nám. 3. května 1340, 765 01 Otrokovice, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 5351/2013-A-21 ze dne 26. května 2014

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 5351/2013-A-21 ze dne 26. května 2014 se mění tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se dlužníku neukládá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 77 INS 5351/2013-A-21 ze dne 26.5.2014 uložil dlužníku Radku Doleželovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužník byl v minulosti fyzickou osobou podnikající dle živnostenského zákona. Dlužník má závazky vzniklé v souvislosti s jeho podnikatelskou činností (dluhy z podnikání) vůči třem věřitelům, jež dosahují celkové výše 144.210,-Kč, závazky nejsou zajištěné majetkem dlužníka. K výzvě soudu, aby dlužník v souladu s ust. § 389 insolvenčního zákona (dále jen IZ) doložil souhlasy věřitelů, dlužník sdělil a doložil (viz č.d. A-20 spisu), že věřitel Česká správa sociálního zabezpečení udělila podmíněný souhlas s oddlužením ve formě splátkového kalendáře pouze pro případ, že jeho pohledávka bude uspokojena ve výši 100 %, věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky sdělila, že tento souhlas neuděluje, neboť jí není v současné době známa ekonomická situace dlužníka, zejména celková výše jeho závazků, způsob jejich zajištění, majetek dlužníka a předpokládané příjmy dlužníka v průběhu následujících pěti let, věřitel Finanční úřad pro Zlínský kraj sdělil, že nesouhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením, zejména proto, že dlužník v minulosti neplnil své daňové povinnosti v průběhu několika let, a že ani poté, co se zavázal věřiteli k plnění svých závazků na základě dohodnutého splátkového kalendáře, dlužník tuto dohodu nedodržel, a své závazky neuhradil. Z toho soud dovodil, že jediným způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs, jen odměna správce bude činit nejméně 45.000,-Kč + 21% DPH, dlužník má zpeněžitelný majetek v odhadované hodnotě 6.300,-Kč. Výše uložené zálohy má pak sloužit jako test, zda dlužník, jehož úmyslem bylo řešit svou úpadkovou situaci oddlužením, bude nadále na svém insolvenčním návrhu trvat i za situace, kdy jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurs. Proto soud postupoval podle § 108 odst. 1 a 2 IZ a rozhodl, jak ve výroku napadeného usnesení uvedeno.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval prominutí zálohy na náklady insolvenčního řízení a následné schválení oddlužení, popřípadě snížení výše zálohy. Uvedl, že soudu prvního stupně předložil vyjádření všech svých věřitelů, vůči nimž má závazky z podnikatelské činnosti, pouze Finanční úřad pro Zlínský kraj s oddlužením nesouhlasil, což vyplývalo zřejmě z jeho neznalosti současných finančních a majetkových poměrů dlužníka. Po zahájení insolvenčního řízení započal zaměstnavatel dlužníka se srážkami z jeho mzdy, ke dni podání odvolání je u zaměstnavatele dlužníka deponována pro věřitele částka přes 150 tis. Kč, v případě povolení oddlužením formou splátkového kalendáře by došlo k úplnému uspokojení věřitelů. Věřitelé by měli mít možnost se důkladně seznámit se zprávou insolvenčního správce o situaci dlužníka a na jejím základě kvalifikovaně rozhodnout o způsobu řešení úpadku.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Podle § 389 odst. 1 IZ může dlužník insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne. V takovém případě podle § 396 IZ soud rozhodne o řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 27.2.2013 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení, jež navrhl provést ve formě splátkového kalendáře. Z návrhů a jeho příloh (zejména seznamů majetku a závazků) plyne, že dlužník je rozvedený, má vyživovací povinnost k nezl. synovi Radku Doleželovi stanovenou rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ve výši

2.700,-Kč měsíčně, pobírá mzdu ve výši 24.000,-Kč měsíčně, a nemá žádný hodnotnější majetek. Přitom má nezajištěné závazky v celkové výši 347.531,-Kč. Na výzvu soudu ze dne 12.2.2014 (č.d. A-19), aby ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí doložil souhlas s návrhem na povolení oddlužení těch věřitelů, jejichž pohledávka vznikla v souvislosti s podnikáním dlužníka, dlužník podáním doručeným soudu dne 21.3.2014 (č.d. A-20) předložil soupis vyjádření České správě sociálního zabezpečení, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj, jejichž obsah je shora uveden. Žádná z těchto osob dosud nepodala přihlášku do insolvenčního řízení, není tedy účastníkem řízení podle § 14 IZ, když se nejedná o přihlášené věřitele.

V dané věci také odvolací soud shledal, že dlužníkův insolvenční návrh je způsobilý projednání a lze očekávat, že na jeho podkladě bude možno rozhodnout o úpadku dlužníka. Odvolací soud však nesdílí závěry soudu prvního stupně o tom, že o současném povolení řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jež by ho podle § 108 odst. 1 IZ z povinnosti zaplacení zálohy vylučovalo) nelze uvažovat z toho důvodu, že při existenci dlužníkových dluhů z podnikání a absenci souhlasu dotčených věřitelů s oddlužením (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ) bude nutno jeho návrh na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ odmítnout a rozhodnout o řešení úpadku konkursem (§ 396 IZ).

Úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízení ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně nové znění § 397 odst. 1 stanoví, že v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Ustanovení § 389 odst. 2 IZ ve spojení s úpravou § 397 odst. 1 a § 403 odst. 2 IZ nelze interpretovat tak, že (ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a/ IZ) předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení je doložení výslovného souhlasu všech věřitelů, kteří mají vůči dlužníku nezajištěné podnikatelské pohledávky, s řešením jeho úpadku oddlužením. Takový jejich souhlas není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení, ani se nevyžaduje, aby byl dán písemnou formou. Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle § 403 odst. 2 IZ, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení (zda je hodlají umožnit či nikoli) zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. Takový výklad má podle názoru odvolacího soudu zcela zřejmou procesní logiku. Nelze považovat za adekvátní, aby ihned po podání návrhu na povolení oddlužení byla vyslovena jeho subjektivní nepřípustnost pro dlužníkovy označené podnikatelské dluhy jen proto, že jejich věřitelé zatím souhlas s oddlužením nevyslovili. Jednak v této fázi řízení nelze předvídat, zda se dotčení označení věřitelé do insolvenčního řízení vůbec přihlásí (a pak jejich podnikatelské pohledávky nemohou oddlužení bránit), a navíc tito věřitelé (jestliže své pohledávky přihlásí) ve fázi po povolení oddlužení, kdy budou mít již ze spisu k dispozici podstatné informace o situaci dlužníka a jeho nabídce pro oddlužení, mohou dojít k závěru, že tento způsob řešení úpadku dlužníka pro ně bude výhodnější než konkurs, takže z těchto (či jiných) důvodů, anebo prostě jen v důsledku svého nezájmu o věc, nebudou svoje podnikatelské pohledávky (na schůzi věřitelů ani jinak) namítat a založí tím svůj souhlas s oddlužením.

Z těchto důvodů odvolací soud v dané věci nepovažuje za opodstatněný závěr soudu prvního stupně, že pro tuto okolnost musí být jeho návrh na povolení oddlužení dle § 390 odst. 3 IZ odmítnut.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. e) o.s.ř.].

V Praze dne 2. září 2014

Mgr. Luboš Dörfl, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová