4 VSPH 1270/2015-A-12
KSHK 40 INS 11725/2015 4 VSPH 1270/2015-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Alexandry Jiříčkové ve věci dlužníka Sorrento Invest, s.r.o., IČO 15032043, Hlavňov 42, Police nad Metují, zahájené na návrh MW Červený Kostelec, spol. s r.o., IČO 49812068, ul. 17. listopadu 220, Červený Kostelec, zastoupeného Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 11725/2015-A-4 ze dne 14. května 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 11725/2015-A-4 ze dne 14. května 2015 se zr u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku označeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové v bodě I. výroku zamítl insolvenční návrh, jímž se MW Červený Kostelec, spol. s r.o. (dále jen navrhovatel) domáhal zjištění úpadku dlužníka Sorrento Invest, s.r.o. (dále jen dlužník) a v bodě II. výroku navrhovateli uložil poplatkovou povinnost ve výši 2.000,-Kč.

Při rozhodování o insolvenčním návrhu soud prvního stupně vycházel z těchto skutečností: -dne 28.9.1993 uzavřel navrhovatel s dlužníkem (jako nájemcem) smlouvu o pronájmu souboru nemovitostí na dobu 50 let. Podle smlouvy byl dlužník povinen platit nájemné ve výši sjednané vždy v posledním měsíci v roce dodatkem ke smlouvě s tím, že výše nájemného bude stanovena v závislosti na rozsahu dlužníkem provedených oprav nebo investic, jež budou umořeny sníženým nájemným. Od roku 2004 bylo nájemné stanovováno fakturami pomocí obdobného postupu. Dne 27.9.2007 byl uzavřen ke smlouvě další dodatek, jímž bylo od roku 2008 sjednáno roční nájemné ve výši 3.000.000,-Kč. Nájemní smlouva byla vypovězena dne 30.10.2013 a nájem skončil ke dni 31.1.2014, předmětu nájmu byl předán dne 24.6.2014; -dne 1.1.2005 uzavřel navrhovatel s dlužníkem smlouvu o pronájmu souboru movitých věcí, jejímž předmětem byl pronájem souboru věcí specifikovaných ve znaleckém posudku č. 0061/002/2005, vypracovaném znalcem Tomášem Králíčkem. Roční nájemné bylo sjednáno ve výši 1.227.638,-Kč + DPH,

dodatkem ke smlouvě ze dne 2.1.2009 bylo sníženo na částku 441.780,-Kč + DPH; -dne 29.10.2004 uzavřel navrhovatel s dlužníkem další smlouvu o pronájmu souboru movitých věcí vyjmenovaných v bodech 11-14 soupisu hmotného majetku navrhovatele, roční nájemné bylo sjednáno ve výši 432.168,67 Kč + DPH; -dne 20.5.2005 uzavřel navrhovatel s dlužníkem dohodu o podnikatelské výpomoci peněžními prostředky, jejímž předmětem bylo poskytnutí částky ve výši 1.100.000,-Kč dlužníkovi, a to na dobu jednoho roku s úrokem ve výši 140 % diskontní sazby zjištěné ke dni poskytnutí výše uvedené částky; -celková výše pohledávek, které navrhovatel eviduje za dlužníkem, činí 21.410.121,50 Kč.

Na takto ustaveném základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatel neosvědčil, že má za dlužníkem splatné pohledávky. Smlouvu o pronájmu souboru nemovitostí ze dne 28.9.1993 posoudil jako absolutně neplatnou, když neobsahuje určení nájemného ani způsob jeho výpočtu; pokud měly být o nájemného odečítány dlužníkovy investice do nemovitostí, nebyla sjednána výše výchozího nájemného. Na neplatnosti nájemní smlouvy ničeho nemění ani to, že od r. 2008 bylo nájemné určeno řádně. Pohledávka navrhovatele z titulu dlužného nájemného je navíc v převážné části promlčena, ať už se jedná o dlužné nájemné, jak tvrdí navrhovatel nebo o bezdůvodné obohacení, jež bylo zjištěno soudem prvního stupně.

Smlouvu o pronájmu souboru movitých věcí ze dne 1.1.2005 soud prvního stupně posoudil rovněž jako neplatnou, když co do předmětu nájmu odkazovala na přílohu-znalecký posudek, jenž však soudu prvního stupně předložen nebyl. Z tohoto soud prvního stupně dovodil, že ve smlouvě nebyl určen předmět nájmu. Co se týče smlouvy o pronájmu souboru movitých věcí vyjmenovaných v bodech 11-14 soupisu hmotného majetku navrhovatele ze dne 29.10.2004, soud bez bližšího zdůvodnění dospěl k závěru, že pohledávku z tohoto titulu za doloženou nemá. Smlouvou ze dne 20.5.2005 o podnikatelské výpomoci peněžními prostředky, se navrhovatel zavázal poskytnout dlužníku částku ve výši 1.100.000,-Kč, z přiložených výpisů z účtu však není patrný účel platby a proto nelze mít za prokázané plnění navrhovatele z této smlouvy.

Proto soud prvního stupně postupoval podle § 143 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a insolvenční návrh zamítl; výrok o povinnosti navrhovatele zaplatit soudní poplatek odůvodnil odkazem na § 2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil a rozhodl o dlužníkově úpadku a na jeho majetek prohlásil konkurs, případně aby je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož nedoložil existenci splatných pohledávek za dlužníkem. Nájemní smlouvu ze dne 28.9.1993 považoval za platnou, výše nájemného byla sjednávána vždy zpětně dohodou stran. I pokud vy smlouva ze dne 28.9.1993 byla neplatná, navrhovatel by proti dlužníku měl pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, jak ostatně dovodil soud prvního stupně. O promlčení značné části pohledávek by bylo možno uvažovat, všechny pohledávky však s ohledem na datum předání předmětu nájmu rozhodně promlčeny nejsou; námitka promlčení rozhodně nesvědčí soudu prvního stupně, přičemž dlužníkem tato námitka v řízení nebyla vznesena. K pohledávkám ze smlouvy o pronájmu movitých věcí ze dne 1.1.2005 navrhovatel uvedl, že předání movitých věcí došlo, což plyne i z předloženého dodatku č. 1, v němž je konstatováno, že dlužník všechny věci nevyužíval; znalecký posudek k dispozici nemá. Smlouvu o pronájmu movitých věcí ze dne 29.10.2004 navrhovatel nedokládá, pohledávky plynou z vystavených faktur; k této smlouvě byl rovněž zpravován znalecký posudek, a to č. 0048/014/2004 ze dne 22.10.2004 vypracovaný Zdeňkem Králíčkem, jejž navrhovatel k odvolání přiložil. Existence pohledávky navrhovatele z dohody o podnikatelské výpomoci peněžními prostředky ze dne 20.5.2005 plyne z jím předložených důkazů, peněžní prostředky byly dlužníku vyplaceny dne 24.5.2005 převodem na účet, navrhovatel byl k jejich poskytnutí zavázán ve lhůtě do 25.5.2005; účel platby je tedy zjevný i z pouhé časové souvislosti. Navrhovatel dále namítal, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu bez nařízení jednání, soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav a rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci.

Dlužník se k podanému odvolání nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle § 5 IZ spočívá insolvenční řízení zejména na zásadě, že a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, b) věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Podle § 133 IZ lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o němž lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka. Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

V souvislosti s ustanoveními citovanými shora považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že vztah IZ a o.s.ř. je vztahem zákona speciálního k zákonu obecnému. Jinými slovy, úprava obsažená v o.s.ř. se v insolvenčním řízení použije přiměřeně v případech, kdy IZ odlišnou úpravu neobsahuje, přičemž jeho aplikace nesmí odporovat zásadám, na nichž spočívá insolvenční řízení.

Podle § 143 odst. 1 a 2 dále jen IZ zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Insolvenční soud při svém rozhodování správně vycházel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má splatnou peněžitou pohledávku (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného úpadku dlužníka. Zatímco při zkoumání úpadku není soud vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Jestliže navrhovatel existenci splatné pohledávky vůči dlužníkovi nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 IZ zamítnout bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

Z insolvenčního spisu odvolací soud ověřil, že soud prvního stupně nevyzval dlužníka, aby se k insolvenčnímu návrhu vyjádřil a ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě listin předložených navrhovatelem pro neosvědčení úpadku navrhovatelem ve smyslu § 143 odst. 2 IZ. Učinil tak za situace, kdy byl návrh na zahájení insolvenčního řízení podán jinou osobou než dlužníkem, úpadek dlužníka je sporný, a soud měl proto povinnost dle § 133 odst. 2 IZ věc projednat (jako sporný úpadek). Kromě toho nebyla splněna ani žádná z podmínek ustanovením § 133 odst. 1 IZ pro rozhodnutí bez nařízení jednání, neboť dlužník nebyl v této fázi řízení vyzván k vyjádření k podanému insolvenčnímu návrhu, nebylo tudíž možno učinit závěr o tom, zda jsou pohledávky za dlužníkem tvrzené navrhovatelem sporné, a zda dlužník s podaným návrhem souhlasí nebo nikoli. Stejně tak ze spisu neplyne, že by se účastníci projednání věci před soudem vzdali či souhlasili s projednáním věci bez nařízení jednání. Rozhodnutí je z tohoto důvodu nutno považovat za předčasné, neboť trpí z důvodu nesprávného procesního postupu soudu zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 dále jen o.s.ř., v jejímž v důsledku které byla postupem soudu účastníkovi řízení odňata možnost jednat před soudem. Je proto dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí soudu dle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Současně nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Z toho plyne, že také rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele musí být vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o.s.ř. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, či které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení nedostál.

V daném případě se z odůvodnění napadeného usnesení podává, že soud prvního stupně měl pohledávku ze smlouvy ze dne 28.9.1993 za nedoloženou, když nájemní smlouvu považoval za neplatnou; v odůvodnění pak dovozuje existenci pohledávky na základě téhož skutkového stavu z titulu bezdůvodného obohacení a konstatuje, že je značná část pohledávky promlčena, aniž by takovou námitku vznesl účastník řízení (a soud tedy vůbec mohl k případnému promlčení pohledávek přihlížet) aniž by závěr o nedoložení pohledávek blíže odůvodnil. Navíc, i kdyby dlužník účinně vznesl námitku promlčení pohledávek, je patrno, že všechny pohledávky promlčeny nejsou a aktivní legitimace navrhovatele se splatnou nepromlčenou pohledávkou za dlužníkem-lhostejno v jaké výši-by byla bez dalšího dána, přičemž obdobné závěry by bylo lze vztáhnout i na ostatní navrhovatelem tvrzené pohledávky.

Na základě uvedeného odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil k dalšímu řízení insolvenčnímu soudu, jenž v dalším řízení odstraní zmatečnosti řízení před ním, vyžádá si procesní stanovisko dlužníka k návrhu na zahájení insolvenčního řízení a znovu posoudí, zda je dána aktivní legitimace navrhovatele a zda je osvědčen dlužníkův úpadek.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 10. srpna 2015

Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Jana Berná