4 VSPH 1199/2014-A-44
MSPH 94 INS 36239/2013 4 VSPH 1199/2014-A-44

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové ve věci dlužníka PRACOM s.r.o., IČO 48026450, Nad Paťankou 38/1810, 160 00 Praha 6, zastoupenému Mgr. Petrem Šlaufem, advokátem AK Svejkovský, Kabelková & spol., Kamenická 1, 301 00 Plzeň, zahájené na návrh věřitele TARTASOM PRAHA, s.r.o., IČO 24763748, Italská 1583/24, 120 00 Praha 2, zastoupeného Branko Laketićem, obecným zmocněncem, bytem Počernická 630/87, 100 00 Praha 10, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 36239/2013-A-20 ze dne 22. dubna 2014

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 36239/2013-A-20 ze dne 22. dubna 2014 se potvrzuje.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku k rukám jeho právního zástupce na nákladech odvolacího řízení částku 13.706,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 94 INS 36239/2013-A-20 ze dne 22.4.2014 zamítl insolvenční návrh, jímž se TARTASOM PRAHA, s.r.o. (dále jen navrhovatel) domáhal vydání rozhodnutí o úpadku PRACOM s.r.o. (dále jen dlužník), navrhovateli uložil, aby dlužníkovi zaplatil 19.214,-Kč na náhradu nákladů řízení a aby zaplatil soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč za insolvenční návrh.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka s tím, že vůči němu má pohledávku ve výši 182.366,-Kč z titulu nezaplacené části ceny díla. V návrhu tvrdil, že dlužník a Miroslav Koželuh uzavřeli dne 13.11.2009 smlouvou o dílo, jíž dlužník jako objednatel pověřil Miroslava Koželuha jako zhotovitele provedením restaurátorských prací v kostele Sv. Václava v Resslově ulici 6, v Praze. Po provedení díla vystavil Miroslav Koželuh dlužníkovi dne 23.12.2009 fakturu na částku 432.366,-Kč splatnou dne 29.1.2010 (pohledávka č. 1). Dlužník uhradil pouze část ceny díla, a to dvěma platbami ve výši 200.000,-Kč a 50.000,-Kč. Zbývající část ceny díla, tj. částka 182.366,-Kč nebyla dlužníkem do dne podání insolvenčního návrhu uhrazena. Dlužník přitom zaplacení ceny za provedení díla ani výši této ceny nijak nerozporoval a navrhovatel tak považuje tuto pohledávku za uznanou dle § 407 odst. 3 obchodního zákoníku. Navrhovatel pohledávku za dlužníkem nabyl smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10.1.2013. Miroslav Koželuh postoupení pohledávky řádně oznámil dlužníkovi dopisem ze dne 19.8.2013. Navrhovatel vyzval dlužníka dopisem ze dne 11.10.2013 k úhradě jeho závazku, avšak bez výsledku.

Dále má navrhovatel za dlužníkem pohledávku ve výši 193.000,-Kč, jež byla splatná dne 19.1.2013, jež rovněž vznikla původně restaurátorovi Miroslavu Koželuhovi, a to z titulu smlouvy o dílo uzavřené dne 3.5.2012, předmětem smlouvy bylo restaurování barokních slunečních hodin na dvorních fasádách bývalé jezuitské koleje na Malé Straně, Malostranské nám. 25 v Praze 1 (pohledávka č. 2). Dne 4.4.2013 byla mezi Miroslavem Koželuhem a insolvenčním navrhovatelem uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, na jejímž základě byla tato pohledávka 2, spolu s příslušenstvím, postoupena na navrhovatele.

Další pohledávka insolvenčního navrhovatele za dlužníkem je ve výši 78.608,-Kč a byla splatná dne 13.3.2013, původně vznikla Miroslavu Koželuhovi z titulu smlouvy o dílo uzavřené 27.9.2012, jejímž předmětem bylo provedení malířských prací a restaurátorský dohled v bytovém objektu Újezd 17, U Lanové dráhy 1, Praha 1 (pohledávka č. 3). Pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4.3.2013 postoupena navrhovateli.

Jako dalšího věřitele dlužníka s pohledávkou po dobu delší tří měsíců po splatnosti navrhovatel označil SARPENT s.r.o., která má pohledávku za dlužníkem ve výši 530.000,-Kč splatnou od 19.1.2013 a pohledávku ve výši 100.000,-Kč splatnou od 5.5.2013. Pohledávky původně vznikly Miroslavu Koželuhovi z titulu smlouvy o dílo uzavřené dne 21.6.2012, jejímž předmětem bylo provedení restaurátorského průzkumu, projednání restaurátorského záměru a barevnosti fasády na budově č.p. 265, Malá Strana, Malostranské nám. 6, Praha 1. Ze shora uvedených skutkových tvrzení navrhovatel dovozoval, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence. Pohledávky za dlužníkem jsou po dobu delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti, dlužník není schopen plnit své splatné závazky.

Dlužník ve vyjádření k návrhu tvrdil, že není v úpadku, nemá žádné závazky déle než třicet dnů po lhůtě splatnosti a není v platební neschopnosti, návrh označil za zjevně bezdůvodný a šikanózní a popřel existenci pohledávky navrhovatele. Uvedl, že své povinnosti plní řádně a včas, dlouhodobě vykazuje zisk, pohledávky navrhovatele neexistují a požadoval zamítnutí insolvenčního návrhu.

Pohledávka č. 1 zcela zanikla, když částka 250.000,-Kč byla dlužníkem uhrazena původnímu věřiteli, jak je i uvedeno v insolvenčním návrhu, co do částky 151.080,-Kč zanikla započtením mezi dlužníkem a Miroslavem Koželuhem, což dlužník dokládal dohodou o zápočtu ze dne 31.8.2010 a částka 31.080,-Kč byla Miroslavu Koželuhovi uhrazena v hotovosti dne 30.9.2010. Pohledávka č. 2 neexistuje, mezi dlužníkem a Miroslavem Koželuhem nebyl uzavřen jakýkoli smluvní vztah, který by právo na úhradu této faktury zakládal, Miroslav Koželuh pro dlužníka žádné takové práce nevykonával, dlužník nemá k dispozici žádnou dokumentaci k uvedené akci, relevantní důkazy navrhovatelem předloženy nebyly. Faktura byla Miroslavu Koželuhovi vrácena jako neoprávněná dopisem ze dne 4.3.2013. Totéž dlužník tvrdil i o pohledávce č. 3, vystavenou fakturu Miroslavu Koželuhovi vrátil dopisem ze dne 22.3.2013, bližší odůvodnění, vysvětlení či požadované doklady ze strany navrhovatele opět předloženy nebyly. Přestože původnímu věřiteli byly vráceny faktury jako neopodstatněné spolu s výzvou, respektive s žádostí o předložení dokumentů prokazujících jeho nárok, Miroslav Koželuh nijak nereagoval.

Pokud jde o údajné pohledávky společnosti SARPENT s.r.o., ani tyto pohledávky dlužník neuznává, pokud jde o pohledávku ve výši 530.000,-Kč ze smlouvy o dílo ze dne 10.9.2012 za provedení restaurátorských prací na křídle novogotického oltáře Kostela Zjevení Páně na Velehradě, ze strany Miroslava Koželuha žádné práce provedeny v této věci nebyly. Podle odborného posudku PhDr. Daniela Abela, na oltáři nebyly provedeny žádné práce, které by bylo možno označit jako restaurátorské, a to v období od roku 2011 do 12.3.2013. Z toho důvodu byla opět faktura, která byla vystavena Miroslavem Koželuhem, vrácena. Pokud se jedná o pohledávku ve výši 100.000,-Kč za akci restaurátorského průzkumu na projednání restaurátorského záměru na budově č.p. 265, Malá Strana, Praha, ani tato akce nebyla ze strany původního věřitele provedena ani být provedena nemohla, neboť restaurátorský záměr si vždy dělá dlužník sám. Faktura na částku 100.000,-Kč byla Miroslavu Koželuhovi opět vrácena, neboť z jeho strany nebylo jakékoliv dílo na této akci vykonáno, když nebylo ani objednáno.

S poukazem na ust. § 97 insolvenčního zákona se soud zaměřil na otázku aktivní legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, přičemž vysvětlil, že má-li být pohledávka tvrzená v insolvenčním návrhu doložena, znamená to, že zákon vyžaduje, aby věřitel připojil k návrhu listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky za dlužníkem. Pokud se věřiteli nepodaří prokázat oprávnění k podání insolvenčního návrhu, soud insolvenční návrh zamítne podle ust. § 143 odst. 1 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka. Povaha insolvenčního řízení sice nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, ale soud zde není povolán k tomu, aby ke zjištění skutečnosti o pohledávce navrhovatele za dlužníkem prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li soud, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů. Účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně tak není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Insolvenční řízení tedy není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že by provedením důkazů o všech sporných skutečnostech insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce.

Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že se existenci pohledávek navrhovatele za dlužníkem prokázat nepodařilo. U pohledávky č. 1 dlužník tuto pohledávku úspěšně zpochybnil zápočtem ze dne 31.8.2010 a dokladem svědčícím o výplatě částky 31.080,-Kč v hotovosti z pokladny dlužníka. Co se týče pohledávek č. 2 a č. 3, uvedl, že dlužník jednak odmítl faktury č. 76/12 a č. 4/13 k těmto pohledávkám jako neopodstatněné, a také se prokázalo, že dlužník vyzýval původního věřitele k doložení těchto pohledávek odpovídajícími doklady a dokumenty. V řízení nebylo prokázáno, že by k výzvě dlužníka byly nějaké relevantní doklady předloženy, k tomu nedošlo ani v průběhu řízení. Z provedeného dokazování tak lze dovozovat, že pohledávky navrhovatele avizované za dlužníkem jsou minimálně sporné.

Soud prvního stupně uzavřel, že není oprávněn vést v rámci insolvenčního řízení spor mezi navrhovatelem a dlužníkem o právní základ pohledávky, jehož se navrhovatel jako důvodu pro insolvenční řízení vůči dlužníkovi dovolává, úkolem insolvenčního soudu je vést řízení o tom, zda dlužník je v úpadku, a to za předpokladu, kdy je jisté nebo alespoň vysoce pravděpodobné, že navrhovatel má za dlužníkem existující a splatnou pohledávku. Tato skutečnost však v řízení spolehlivě prokázána nebyla, resp. byla natolik zpochybněna, že nelze v řízení o zjištění úpadku dlužníka dále pokračovat.

O nákladech řízení rozhodl insolvenční soud podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a zavázal navrhovatele k jejich náhradě dlužníkovi, jenž měl ve věci úspěch, a navrhovateli současně uložil zaplatit soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními, k nimž soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování. K pohledávce č. 1 uvedl, že přes řádné provedení díla nebyla úplná cena za dílo uhrazena, k dlužníkem tvrzenému zániku této pohledávky započtením a úhradou v hotovosti se nijak nevyjádřil. Pohledávky č. 2 a č. 3 vyplývají z navrhovatelem předložených důkazů-předložených restaurátorských zpráv, vyjádření Národního památkového ústavu-jimiž bylo prokázáno nejen uzavření smluv o dílo, nýbrž i jeho řádné provedení, smlouvy o dílo byly uzavřeny ústní formou, jak bylo mezi navrhovatelem a Miroslavem Koželuhem obvyklé. Existence pohledávek vyplývá i z podání vysvětlení Miroslava Koželuha u Policie ČR ze dne 30.4.2014. Navrhovatel má tedy za to, že osvědčil existenci svých pohledávek za dlužníkem. Co se týče dalšího označeného věřitele, setrval navrhovatel na svých skutkových tvrzeních tak, jak je uvedl v insolvenčním návrhu. Pohledávky na společnost SAPRENT s.r.o. měly být dle informací navrhovatele na tuto společnost převedeny více než šest měsíců před podáním insolvenčního návrhu dle § 143 odst. 2 insolvenčního zákona.

Dlužník se ve vyjádření k odvolání a v jeho doplnění ztotožnil s názory soudu prvního stupně a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Zdůraznil, že navrhovatel ve svém odvolání ani v řízení před soudem prvního stupně relevantně nereagoval na výtky dlužníka vůči existenci pohledávek navrhovatele i jím označeného věřitele, v zásadě zopakoval pouze svá skutková tvrzení v insolvenčním návrhu obsažená, nařízených jednání se nezúčastnil. Existence dvou tvrzených věřitelů byla navíc vytvořena uměle, což je zřejmé i ze záznamu o výpovědi Miroslava Koželuha na Policii ČR. Není tedy pravdou, že by byla splněna podmínka mnohosti věřitelů, jedná se o šikanózní výkon práva, dlužník navíc disponuje majetkem v takové výši, která umožňuje uspokojení tvrzených pohledávek navrhovatele v řízení o výkon rozhodnutí, jak vyplývá z inventárního seznamu majetku dlužníka.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a po doplnění dokazování dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle ust. § 143 odst. 1 a 2 téhož zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Podle ust. § 5 insolvenčního zákona spočívá insolvenční řízení zejména na zásadě, že a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, b) věřitelé, kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Je třeba uvést, že z ustálené judikatury vyjádřené například pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998 sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní podle usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010 ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-68 ze dne 20.7.2010 i pro výklad insolvenčního zákona, nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů.

Dlužno přitom poznamenat, že Nejvyšší soud ČR ve shora zmíněném usnesení k mezím dokazování v insolvenčním řízení s poukazem na ust. § 7 odst. 1, § 85, § 86, § 131, § 133, § 141, § 143 a § 144 insolvenčního zákona uvedl, že vylučují úvahy o byť i jen přiměřené aplikaci ust. § 118b občanského soudního řádu. Vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím ust. § 86 insolvenčního zákona zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení, přičemž povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Zdůraznil však, že ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm nic nemění na tom, že účelem

úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

I když insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, připomněl dovolací soud, že osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede k zamítnutí insolvenčního návrhu v řízení před soudem prvního stupně. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud ČR zformuloval při charakteristice konkursního řízení. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že ust. § 141 odst. 2 insolvenčního zákona zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení.

Jak je zřejmé z toho, co uvedeno shora, zamítl v daném případě insolvenční soud insolvenční návrh právě proto, že by za účelem zjištění, zda navrhovatel má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, bylo třeba provést rozsáhlé dokazování zjevně přesahující meze insolvenčního řízení. Stejného názoru je i odvolací soud, ovšem jen v rozsahu pohledávek č. 2 a 3. Lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že existence těchto pohledávek navrhovatele osvědčena nebyla, navrhovatel pouze tvrdil, že smlouvy o dílo mezi navrhovatelem a Miroslavem Koželuhem byly uzavřeny ústní formou a že bylo dílo předáno. Za situace, kdy jsou tato skutková tvrzení dlužníkem rozporována a kdy nebyly navrhovatelem předloženy žádné listiny, které by jeho tvrzení nepochybně prokazovaly, záznam o podaném vysvětlení Miroslavem Koželuhem za takový důkaz odvolací soud nepovažuje. Lze tedy přisvědčit soudu prvního stupně, že by v daném případě bylo třeba k prokázání existence pohledávky doplnit dokazování ohledně pohledávek minimálně o svědecké, resp. účastnické výpovědi ke zjištění, zda byly tvrzené smlouvy uzavřeny, jaký byl jejich obsah včetně dohody o ceně díla, zda, v jakém rozsahu a kvalitě bylo dílo provedeno. Odlišná je situace u pohledávky č. 1, jejíž existenci a výši dlužník nerozporoval a namítal,

že pohledávka zanikla částečně úhradou původnímu věřiteli a částečně započtením pohledávek. Jak shora uvedeno, navrhovatel sám potvrdil úhradu částky celkem 250.000,-Kč dlužníkem, ničeho konkrétního nenamítal ani vůči zániku pohledávky co do částky 151.080,-Kč započtením, jak se podává i z dohody o zápočtu pohledávek. Na rozdíl od soudu prvního stupně nemá odvolací soud za osvědčené, že by pohledávka č. 1 do zbývající částky 31.080,-Kč zanikla zaplacením. Na dokladu předloženém dlužníkem při jednání před soudem prvního stupně (odvolací soud zopakoval důkaz tímto dokladem) je totiž uvedeno pouze 31.080,-, Pokladna P 61 ze dne 30/9/10, z čehož rozhodně nelze učinit nepochybný závěr, že dlužník pohledávku původnímu věřiteli zcela uhradil. Lze tedy uzavřít na tom, že navrhovatel v řízení prokázal, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 31.080,-Kč.

Pro účely posouzení, zda je dlužník v úpadku, je třeba uvést, že dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.1.2012, č.j. 29 Cdo 4462/2011-879, které se sice vyjadřovalo k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání a jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní i pro výklad insolvenčního zákona, věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s návrhem na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Je-li takový návrh přesto podán, musí být zamítnut. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že dlužník tyto pohledávky neplnil proto, že toho nebyl schopen, tak spočívá na navrhovateli. Z toho, že je zde delší dobu dlužníkem dobrovolně neuspokojená pohledávka, úsudek o neschopnosti dlužníka k její úhradě bez dalšího vyvozovat nelze. Takový závěr by byl namístě, kdyby bylo osvědčeno, že pohledávka nebyla uspokojena, ač se navrhovatel o její vymožení cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce bez úspěchu pokoušel (srov. v duchu téže logiky v nové úpravě i ustanovení § 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona). Obrana dlužníka poukazem na zpeněžitelný (exekucí nebo výkonem rozhodnutí dosažitelný) majetek, z nějž lze uspokojit pohledávky, jimiž má být osvědčen jeho úpadek, je přitom možná, když to, zda je dlužník k úhradě svých splatných pohledávek schopen , je nepochybně závislé nejen na výši částek, jež má k dispozici v hotovosti nebo na účtech, nýbrž i na posouzení, zda je schopen k takové úhradě využít i jiných svých aktiv (věcí, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot). Srov. mutatis mutandis i závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.9.2003, sp. zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jinak řečeno, u dlužníka, jenž má movitý či nemovitý majetek přesahující výši (všech) splatných pohledávek, jež mají osvědčovat jeho platební neschopnost, nestačí k závěru, že dlužník není úhrady těchto pohledávek schopen , pouhé zjištění, že dlužník nemá k dispozici dostatek peněžních prostředků. Vyjde-li v řízení najevo, že pohledávky, jež mají osvědčovat platební neschopnost dlužníka, lze bez obtíží uspokojit výkonem rozhodnutí (exekucí) postihujícím movitý či nemovitý majetek dlužníka, má (musí) to být naopak důvodem pro zamítnutí návrhu proto, že dlužník k úhradě těchto závazků schopen je.

Převedeno na danou věc to znamená, že k tomu, aby navrhovatel mohl se svým insolvenčním návrhem uspět, musel by je ještě doplnit o další shora uvedená nezbytná tvrzení ohledně dlužníkova úpadku a označit k nim též potřebné důkazy.

Naopak dlužník v řízení provedenými důkazy (seznamem majetku, závazků a zaměstnanců, doplněným při jednání u odvolacího soudu aktuálním seznamem závazků, pohledávek a dlouhodobého majetku) osvědčil, že má dostatek reálně zpeněžitelného majetku postačujícího k úhradě tvrzených pohledávek navrhovatele i jím označeného věřitele, jiní věřitelé se do insolvenčního řízení nepřihlásili. Jinak řečeno, i kdyby byla v řízení osvědčena existence těchto pohledávek a jejich splatnost, dlužník by přesto přesvědčivě vyvrátil domněnku platební neschopnosti dle § 3 odst. 2 insolvenčního zákona a prokázal, že své závazky je schopen plnit a není předlužen, opak navrhovatelem prokázán nebyl. Dlužník tedy není v úpadku ve smyslu § 3 insolvenčního zákona.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným a podle ust. § 219 občanského soudního řádu napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, vydaného v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. ve prospěch úspěšného účastníka a uložení povinnosti navrhovateli zaplatit státu v souladu s § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 téhož zákona s přihlédnutím k tomu, že v něm úspěšný dlužník vynaložil účelně náklady na zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní pomoci (písemné vyjádření k odvolání, písemné vyjádření k doplnění odvolání a účast na jednání), tří režijních paušálů navýšených o DPH a nákladů cestovného dle písemné specifikace.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 15. října 2014

JUDr. Ladislav Derka, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová