4 VSPH 1185/2016-19
MSPH 78 INS 1155/2016 4 VSPH 1185/2016-19

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenčním řízení dlužnice Renáty anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 9, Rýnská 949/7, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2016, č.j. MSPH 78 INS 1155/2016-B-7

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2016, č.j. MSPH 78 INS 1155/2016-B-7, s e z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze neschválil oddlužení Renáty anonymizovano (dále jen dlužnice) a na její majetek prohlásil nepatrný konkurs (body II., III. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 8.3.2016 (A-7) rozhodl o zjištění úpadku dlužnice a o povolení oddlužení. Vyšel ze zjištění, že dlužnice nevlastní žádný relevantní majetek, jenž by mohl sloužit k uspokojení věřitelů, že na přezkumném jednání bylo zjištěno 14 pohledávek v celkové výši 3,155.102,34 Kč, jež spočívají výhradně z půjček, úvěrů a čerpání z kreditních karet, že jediný příjem dlužnice činí 30.000,-Kč, z něhož by bylo lze splácet její dluhy, že dlužnice neměla do roku 2012 problémy se splácením svých splatných závazků, nemá žádnou vyživovací povinnost a bydlí v bytě svého dospělého syna. K dotazu soudu I. stupně dlužnice uvedla, že vypůjčené prostředky použila na své živobytí a na placení hypotéky bytu svého syna. K tomu věřitel č. 1 namítl, že se ze strany dlužnice jednalo o nepoctivý přístup, když používala půjčené prostředky též na placení hypotéky na byt, jehož vlastníkem je její syn, přičemž hodnota bytu v rodině dlužnice zůstává. Dle jejího vyjádření, měla dlužnice po rozvodu manželství při vypořádání SJM prostředky na vyplacení hypotéky, uhradila též dluhy vzniklé z manželství a měla přebytek prostředků, který použila na koupi bytu jejímu synovi. Z toho soud I. stupně usoudil, že po rozvodu byla dlužnice bez dluhů a opětovně se začala zadlužovat pouze k udržení svého životního standardu a k rozhojnění majetku svého syna. Konstatoval, že schůze věřitelů konaná dne 10.5.2016 rozhodla o tom, aby byla dlužnici odebrána možnost oddlužení a aby byl její úpadek řešen konkursem . isir.justi ce.cz

Citoval § 395 odst. 1 písm. a) a § 405 insolvenčního zákona (dále jen IZ), dle nichž věc posuzoval se závěrem, že dlužnice návrhem na oddlužení sledovala nepoctivý záměr, když si z vypůjčených prostředků zabezpečovala pouze svůj životní standard a používala je k placení hypotéky na byt svého syna, čím nepřispívala ke zvětšování svého majetku, ale pouze k vlastnímu prospěchu a ke zvětšování majetku svého syna, což nelze akceptovat. Dle soudu I. stupně rezignovala dlužnice na poctivost placení svých dluhů , když na svůj nejstarší dluh věřiteli č. 1 ničeho nezaplatila. S ohledem též na to, že se schůze věřitelů usnesla na tom, že dlužnici nemá být umožněno oddlužení a její úpadek má být řešen konkursem, soud I. stupně její oddlužení neschválil a na její majetek prohlásil konkurs. K tomu dodal, že v řízení nezjistil žádné jinak společensky akceptovatelné důvody zadlužování dlužnice, že nebyla zjištěna ani snaha dlužnice byť jen částečně uspokojovat nejstarší závazky a že nelze považovat za poctivý přístup dlužnice, kdy dluží svým věřitelům přes 3,000.000,-Kč a přitom neplatí své splatné pohledávky a ze svého příjmu hradí svému synovi jeho hypotéku.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala (B-13) a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a bylo jí povoleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Vysvětlovala, že půjčené prostředky použila pouze na své živobytí a částečně na splácení předešlých závazků těch věřitelů, kteří na ní vyvíjeli největší nátlak (šlo o věřitele č. 5, 11, 13), že bydlí v bytě svého syna, za což mu platí. Popřela, že by hradila hypotéku svého syna, nýbrž de facto platí nájem, který by musela jinde běžně hradit; jak syn naloží s jejími platbami, je jeho věc. Dovolávala se právních závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, č.j. KSOB 31 INS 120226/2010, 29 NSČR 32/2011-B-37 s tím, že z jejího návrhu je zřejmé, že se snaží poctivě vypořádat se svými věřiteli, již by získali cca 35 % ze svých pohledávek, když při konkursu by nezískali ničeho. Nesouhlasila s průběhem hlasování, když jediný na schůzi přítomný věřitel nehlasoval o způsobu jejího oddlužení, ale o řešení jejího úpadku konkursem.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr. Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odst. 2).

Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální 30 % míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou (při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení-osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.8.2010, sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010). Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 IZ, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Jinak řečeno, nepoctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení se nevyčerpává jednáními popsanými v § 395 odst. 3 IZ, když k úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka a podobně (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2009, publikované pod zn. R 14/2012).

Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze usuzovat např. v situaci, kdy dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení uzavře smlouvu o převodu nemovitostí a kupní cenu nepoužije k poměrné úhradě všech svých (nezajištěných) závazků, ale uspokojí pouze věřitele, které lze považovat za osoby jemu blízké (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.5.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 680/2010, 2 VSOL 135/2010). Nepoctivému záměru může nasvědčovat též jednání dlužníka, který náležitě neobjasní důvod, proč uzavřel smlouvy o půjčce, z nichž vyplynuly závazky, jež mají být předmětem oddlužení, za situace, kdy konečným příjemcem poskytnutých finančních prostředků byla třetí osoba (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.6.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 2460/2010, 2 VSOL 184/2010). Insolvenční soud je pro účely posouzení, zda dlužník návrhem na povolení oddlužení nesleduje nepoctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ, oprávněn vyžadovat po dlužníkovi i údaje o tom, k jakému účelu použil finanční prostředky, které mu poskytli věřitelé, jejichž pohledávky mají být předmětem oddlužení (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.7.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 4136/2010, 2 VSOL 217/2010).

V posuzované věci založil soud I. stupně závěr o nepoctivosti záměru dlužnice při podání návrhu na povolení oddlužení na tom, že dlužnice dostatečně neobjasnila svoji závazkovou minulost, resp. ji (nedostatečně) vysvětlovala jen tím, že si vypůjčenými prostředky zabezpečovala svůj životní standard a používala je k placení hypotéky na byt svého syna, aniž by tím zvětšovala hodnotu vlastního majetku.

Odvolací soud je přesvědčen o tom, že posouzení toho, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ), je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla (stejně jako v tomto případě) před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené s dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.

Je-li taková proměna opravdová, o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů dle § 399 odst. 1 IZ se zdůrazněnou povinností (v § 399 odst. 2 IZ) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu), není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud I. stupně neschválil oddlužení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sp. zn. 29 NSČR 32/2011).

Ačkoli lze mít v poměrech dané věci jisté výhrady k důvodům, pro něž se dlužnice v minulosti zadlužovala, nebo k tomu, jak nakládala se svým majetkem, nepřehlédl odvolací soud okolnost, že si posléze dlužnice své jednání uvědomila a vyvodila z toho správné závěry, když se svým dalším zadlužováním míní přestat a svoji neutěšenou situaci řešit pořadem práva.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že dlužnice hodnověrně vysvětlila na schůzi věřitelů konané dne 10.5.2016 (B-4, str. 2) příčiny svého úpadku, přičemž nemá důvod nevěřit ani jejímu vysvětlení podanému k námitkám věřitele č.1 (B-4, str. 5). Z časové souvislosti jednání dlužnice v letech 2012 až 2013 (vypořádání SJM, prodej bytu, pořízení RD, přijetí půjčky od věřitele č. 1 ve výši 200.000,-Kč na rezervační zálohu, která následně propadla, nevrácení půjčky věřiteli č. 1, což vedlo ke vzniku závazků v dalších letech, když z nich získané prostředky dlužnice zkonzumovala na své živobytí nebo na placení bytu svého syna anebo na úhradu jen některých svých starších závazků, neúspěšná konsolidace závazků atd.) ve vazbě na zahájení insolvenčního řízení v lednu 2016 (A-1), nelze dle názoru odvolacího soudu usuzovat na to, že by dlužnice podáním návrhu na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr; takový záměr nelze dovodit ani z toho, jak dlužnice naložila s peněžními prostředky, jež svým věřitelům řádně a včas nesplatila a což jí přivedlo do dluhové pasti a tím i do insolvenčního řízení.

Z obsahu insolvenčního spisu dále plyne, že v průběhu insolvenčního řízení dlužnice se správcem řádně spolupracovala, ten navrhoval schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře jakožto i pro věřitele výhodné (B-2). Jinými slovy řečeno, z dosavadního průběhu insolvenčního řízení je zjevná snaha dlužnice postavit se zodpovědně k řešení svého úpadku. Za této situace je odvolací soud toho názoru, že řešit úpadek dlužnice již nyní konkursem by též odporovalo zásadám insolvenčního řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a/ IZ). Ostatně kdyby se v průběhu dalšího řízení ukázalo, že odvolací soud se v tomto svém úsudku zmýlil a že dlužnice nepřistupuje k oddlužení dostatečně svědomitě nebo poctivě, může kdykoliv později dojít ke změně způsobu řešení jeho úpadku a úpadek by pak byl definitivně řešen konkursem.

Na základě svých zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 o.s.ř. zrušil podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, v němž soud I. stupně posoudí ekonomickou nabídku dlužnice a o jejím oddlužení znovu rozhodne.

Pokud jde o inciativu věřitele č. 1 (B-9), k níž se správce ani přes výzvy soudu I. stupně dosud nevyjádřil (B-11, B-17), odvolací soud připomíná, že propadlá lhůta pro event. podání odpůrčí žaloby činí 1 rok ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (§ 239 odst. 3 IZ); to současně předpokládá, že správce bude s to řádně identifikovat příp. neúčinné právní úkony dlužnice, na něž věřitel č. 1 (bez uvedení dostatečně konkrétních skutečností) poukazuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání odvolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 27. října 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková