4 VSPH 1163/2014-A-18
KSCB 27 INS 4758/2014 4 VSPH 1163/2014-A-18

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Luboše Dörfla a ze soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenční věci dlužníků Veroniky anonymizovano , anonymizovano , IČO 88629058 a Jiřího anonymizovano , anonymizovano , IČO 63880423, oba bytem Mojné 50, 382 32 Mojné, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 4758/2014-A-12 ze dne 3. května 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 27 INS 4758/2014-A-12 ze dne 3. května 2014 se mění tak, že se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení dlužníkům neukládá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích nadepsaným usnesením uložil Veronice anonymizovano a Jiřímu anonymizovano (dále jen dlužníci, popř. dlužnice, dlužník) povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení částku ve výši 10.000,-Kč ve lhůtě 7 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ), stručně rozvedl účel zálohy a konstatoval, že účelem zálohy je zajistit hotové finanční prostředky umožňující výkon funkce insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku. Uvedl, že bude-li úpadek dlužníka řešen konkursem, pak náklady dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, jež jsou minimálně ve výši 45.000,-Kč. Dále uvedl, že dlužníci podali dne 24.2.2014 návrh na zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na povolení oddlužení, kde jako způsob oddlužení navrhují plnění splátkového kalendáře. Dlužníci v návrhu uvedli, že souhrn jejich nezajištěných závazků činí 348.359,-Kč. Soud dne 25.3.2014 vyzval dlužníky, aby předložili souhlasy věřitelů, u nichž mají závazky z podnikatelské činnosti, s řešením jejich úpadku oddlužením. Na tuto výzvu dlužníci reagovali podáním ze dne 3.4.2014 a uvedli, že výzva soudu je neopodstatněná, a proto jí nemohou vyhovět. Dlužníci dále tvrdili, že jsou přesvědčeni o tom, že insolvenční zákon nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl předkládán zároveň písemný souhlas věřitelů, jelikož novelizovaná koncepce IZ vyžaduje aktivní projev vůle věřitelů, že s oddlužením dlužníka nesouhlasí. Soud však vyslovil názor, že s ohledem na to, že dlužníci mají závazky vzniklé z podnikání, jež tvoří zhruba 11 % z celkové výše všech nezajištěných závazků a nepředložili k nim souhlas věřitelů s oddlužením, nejsou aktivně legitimováni k podání návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ. Z těchto důvodů je tedy namístě, aby byl úpadek dlužníků řešen konkursem, a zálohu na náklady insolvenčního řízení stanovit, jak uvedeno shora.

Proti tomuto usnesení se dlužníci včas odvolali podáním došlým soudu dne 21.5.2014 a požadovali, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a zálohu na náklady insolvenčního řízení jim neuložil. Uvádějí, že jelikož žádali o oddlužení z vážných finančních problémů, mohl by takovýto výdaj ještě více prohloubit jejich finanční potíže. Dále své odvolání doplnili podáním ze dne 22.5.2014, ve kterém zejména uvádí, že se domnívají, že podmínky pro stanovení zálohy dány nejsou, což odůvodnili zejména tím, že do jejich majetkové podstaty spadá jednak movitý majetek v hodnotě zhruba 22.500,-Kč, pohledávka ve výši 40.000,-Kč a mzda dlužníka Jiřího anonymizovano ve výši 17.000,-Kč čistého měsíčně. Domnívají se tedy, že i v případě, že by v insolvenčním řízení došlo ke zpeněžení majetkové podstaty v rámci konkursu, dalo by se reálně předpokládat, že by tímto způsobem mohlo dojít minimálně k náhradě nákladů insolvenčního řízení a odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce. Dále zopakovali názor vyjádřený již v podání ze dne 3.4.2014. Dlužníci své argumentace zejména opírají o novelizované znění § 397 odst. 1 IZ a o § 403 odst. 2 IZ.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno, byť z jiných než dlužníkem uváděných důvodů.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že je nebude možno uhradit z majetkové podstaty.

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh odvolací soud zjistil, že dlužnici mají nezajištěné závazky vůči 10 věřitelům v celkové výši 348.359,-Kč. Z těchto závazků mají závazky, jež vznikly z podnikatelské činnosti, a to vůči věřiteli Česká správa sociálního zabezpečení v celkové výši 15.814,-Kč a věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky ve výši 22.747,-Kč, což činí celkem částku 38.561,-Kč, a tyto závazky tak představují 11 % z výše celkových závazků. Dlužnice pobírá od Úřadu práce příspěvek na péči, jež činí částku 12.000,-Kč. Dlužník v insolvenčním návrhu uvedl, že pobírá mzdu od zaměstnavatele KFT Kaplice, s.r.o. ve výši zhruba 17.000,-Kč čistého měsíčně. Dlužník by tedy byl schopen do insolvenčního řízení poskytnout měsíční plnění ve výši 4.112,-Kč a dlužnice bude schopna poskytnout částku 779,-Kč, což činí celkem měsíční částku ve výši 4.891,-Kč. Za 60 kalendářních měsíců by dlužníci poskytli částku ve výši 293.460,-Kč a při odečtení odměny insolvenčního správce ve výši 65.340,-Kč by do insolvenčního řízení poskytli částku ve výši 228.120,-Kč, což činí 65,48 % z celkové výše jejich závazků.

Soud I. stupně své odůvodnění uložení zálohy dlužníkům opřel pouze o to, že dlužníci mají dluhy z podnikání a nepředložili souhlas věřitelů, vůči nimž mají závazky vzniklé z podnikání, s řešením jejich úpadku oddlužením, a proto nejsou aktivně legitimováni k podání návrhu na povolení oddlužení.

Odvolací soud se však s tímto názorem soudu I. stupně neztotožňuje, neboť insolvenční zákon nikterak neurčuje povinnost dlužníka předložit soudu souhlas věřitelů s oddlužením. Naopak možnost, aby se oddlužení v případě závazků dlužníka z podnikání neprosadilo, závisí na aktivitě věřitelů s takovýmto způsobem řešení úpadku nesouhlasit, jak vyplývá z § 403 odst. 2 IZ.

V projednávaném případě vyplývají z návrhu dlužníků a jeho příloh všechny skutečnosti rozhodné pro povolení oddlužení. Otázku závazků dlužníků pocházejících z podnikání pak náleží posoudit spolu s ostatními skutečnostmi, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a které mohou namítat přihlášení věřitelé, na schůzi věřitelů. Proto odvolací soud považuje předběžný závěr soudu I. stupně o tom, že úpadek dlužnice bude nutno řešit konkursem, za předčasný a jeho rozhodnutí o uložení zálohy za nesprávné.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 220 za použití § 167 odst. 2 občanského soudního řádu změnil tak, že dlužníkům zálohu na náklady insolvenčního řízení neuložil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

V Praze dne 27. srpna 2014

Mgr. Luboš D ö r f l , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová