4 VSPH 1139/2014-A-13
KSCB 25 INS 2411/2014 4 VSPH 1139/2014-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Luboše Dörfla a ze soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenční věci dlužnice: Monika anonymizovano , anonymizovano , IČO 74146467, bytem Přehořov 30, 392 01 Soběslav, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 25 INS 2411/2014-A-8 ze dne 9. května 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 25 INS 2411/2014-A-8 ze dne 9. května 2014 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným usnesením uložil Monice anonymizovano (dále jen dlužnice) domáhající se vydání rozhodnutí o úpadku a povolení řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře, aby do 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným mu dne 31.1.2014 se dlužnice domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a povolení řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře. Z návrhu vyplývá, že dlužnice má více nezajištěných věřitelů, kteří vůči ní mají splatné pohledávky v celkové výši 349.902,07 Kč, a její majetek tvoří pouze obvyklé vybavení domácnosti, věci osobní potřeby a osobní automobil v celkové výši 10.000,-Kč. Na základě zjištění soudu prvního stupně, že je dlužnice evidována v živnostenském rejstříku, se dlužnice dotázal, zda má závazky vzniklé z podnikání, a současně ji vyzval k tomu, aby doložila souhlasy s řešením jejího úpadku oddlužením od těch věřitelů, u nichž má závazky vzniklé z podnikatelské činnosti. Dlužnice na přípis soudu reagovala podáním ze dne 10.4.2014 a uvedla, že se domnívá, že soud chybně interpretuje insolvenční zákon, když požaduje, aby doložila souhlasy věřitelů, u nichž má závazky pocházející z podnikatelské činnosti. Je přesvědčena o tom, že insolvenční zákon nevyžaduje, aby spolu s návrhem na povolení oddlužení byl předkládán zároveň písemný souhlas věřitelů, jelikož novelizovaná koncepce insolvenčního zákona vyžaduje aktivní projev vůle věřitelů, že s oddlužením dlužníka nesouhlasí. Dále potom uvedla, že závazky z podnikání má ve výši 326.225,14 Kč. Z celkových 349.902,07 Kč tedy soud prvního stupně zjistil, že celých 93 % jejích závazků tvoří závazky vzniklé z podnikání, a přikročil k uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení s odůvodněním, že dle judikátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek lze oddlužení dlužníku povolit i v případě, že dlužník má závazky vzniklé z podnikání, u nichž se však přihlíží na dobu vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, četnosti takových závazků, výši konkrétního závazku v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a době ukončení dlužníkova podnikání. Jelikož má dlužnice většinu svých závazků vzniklých z podnikání, není zde dle výše uvedeného judikátu důvod nepokládat tuto skutečnost za překážku povolení oddlužení, a proto je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění dodal, že neuplatnění námitek přihlášenými věřiteli neznamená automaticky povinnost soudu rozhodnout o schválení oddlužení. Je zapotřebí v takové situaci zkoumat, zda zde nejsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a v případě, že má dlužník závazky vzniklé z podnikání, posoudit věc dle zmíněného judikátu Nejvyššího soudu ČR. Na závěr tedy uvedl, že za situace, kdy je ověřena existence podnikatelských závazků dlužnice ve výši, při které nelze v souladu s citovanou judikaturou umožnit řešení úpadku dlužnice oddlužením, není potřebné oddalovat další přezkoumávání podmínek pro povolení oddlužení až na schůzi věřitelů, když takovýmto postupem by soud mimo jiné přišel o možnost uložit zálohu na náklady insolvenčního řízení. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně dovodil, že dlužnice není vzhledem k počtu a výši podnikatelských závazků osobou, která je aktivně legitimována k podání návrhu na povolení oddlužení podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a jako předpokládaný způsob řešení úpadku dlužnice přichází v úvahu pouze konkurs. Ozřejmil účel zálohy a stanovil její výši, jak shora uvedeno.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včas odvolání, v němž argumentuje tím, že soudem prvního stupně předpokládaný způsob řešení jejího úpadku konkursem je zjevně nesprávný, jelikož by byla schopna v rámci řešení úpadku naplnit minimální zákonem stanovenou hranici uspokojení pro povolení oddlužení, tedy 30 % jejích nezajištěných závazků. V případě řešení jejího úpadku konkursem by došlo k výrazně nižšímu uspokojení pohledávek jejích věřitelů. Dále ve svém odvolání zopakovala názor vyjádřený již v podání ze dne 10.4.2014. Ocitovala § 108 odst. 1 IZ a požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a zálohu na náklady insolvenčního řízení jí neuložil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), podle něhož může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že je nebude možno uhradit z majetkové podstaty.

V případě řešení úpadku dlužníka konkursem, tvoří náklady insolvenčního řízení nejen hotové výdaje insolvenčního správce, ale též jeho odměna, která dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí minimálně 45.000,-Kč.

Z insolvenčního návrhu a jeho příloh odvolací soud zjistil, že dlužnice má 9 nezajištěných závazků vůči 8 věřitelům v celkové výši 349.902,07 Kč, z nichž má 5 závazků vzniklých z podnikání v celkové výši 326.225,14 Kč. Dlužnice k insolvenčnímu návrhu přiložila Mzdový list za období 2013 od zaměstnavatele Karla Zabloudila, podle něhož odvolací soud zjistil, že v posledním pololetí roku 2013 pobírala dlužnice v průměru mzdu ve výši 8.642,-Kč. V případě, že by soud vyhověl návrhu dlužnice na povolení oddlužení, činila by odměna insolvenčního správce měsíčně 900,-Kč, resp. 1089,-Kč s připočtením 21 % DPH, což za 60 kalendářních měsíců činí 54.000,-Kč, resp. 65.340,-Kč. Tato odměna je zahrnuta v měsíční splátce, a proto by dlužnice musela nabídnout minimálně měsíční splátku ve výši 2.822,-Kč. Z insolvenčního návrhu dlužnice a jeho příloh však odvolací soud zjistil, že je schopna ze mzdy plnit měsíční splátky pouze ve výši 1.636,-Kč, a tudíž není schopna dosáhnout minimální 30% hranice uspokojení pro povolení oddlužení. Dlužnice soudu nepředložila, že by měla jiný příjem, než jaký má z pracovního poměru u zaměstnavatele Karla Zabloudila, a proto z těchto důvodů není možné návrhu na povolení oddlužení dlužnice vyhovět.

Odvolací soud se neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že by na vyloučení oddlužení navrhovatelky bylo možno usuzovat jen z toho, že nedoloží současně s podáním svého insolvenčního návrhu souhlas věřitelů s pohledávkami vzniklými z podnikání. Lze přitakat navrhovatelce, že povinnost navrhovatelky doložit souhlas těchto věřitelů z insolvenčního zákona nevyplývá. Naopak se jedná o aktivní povinnost věřitelů s takovýmto způsobem řešení úpadku nesouhlasit, jak vyplývá z § 403 odst. 2 IZ.

Odvolací soud však z insolvenčního spisu zjistil, že dlužnice nemá dostatek finančních prostředků pro splnění podmínky úhrady alespoň 30 % závazků vůči svým nezajištěným věřitelům. Z tohoto důvodu nelze o povolení oddlužení v jejím případě uvažovat, a je tedy namístě předpokládat řešení úpadku dlužnice konkursem.

Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně rozhodl i přes shora uvedený nesprávný závěr ve výroku věcně správně a odvolací soud jeho rozhodnutí podle § 219 o.s.ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 26. srpna 2014

Mgr. Luboš D ö r f l , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová