4 VSPH 1067/2015-A-12
KSPH 62 INS 11700/2015 4 VSPH 1067/2015-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužníka Pavla Chroustovského, nar. 19.6.1944, bytem 284 01 Kutná Hora, Na Škvárách 117, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2015, č.j. KSPH 62 INS 11700/2015-A-7,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2015, č.j. KSPH 62 INS 11700/2015-A-7, se zr u š u j e a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze uložil dlužníkovi Pavlu Chroustovskému (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužník domáhal insolvenčním návrhem ze dne 5.5.2015 zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře. Citoval § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení. Vysvětloval, že uložení povinnosti složit zálohu v dané výši je nutné k tomu, aby insolvenční správce měl k dispozici finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po svém ustanovení do ní a k poskytnutí záruky úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty dlužníka. Předpokládal, že věřitelé dlužníka mající závazky z jeho podnikání nebudou souhlasit s řešením jeho úpadku oddlužením. Měl za prokázané, že výnos z případného prodeje nemovitostí ve vlastnictví dlužníka (LV 2749, k.ú. Kutná Hora) nebude dostačovat k alespoň částečnému pokrytí nákladů insolvenčního správce a jeho odměny. Z těchto důvodů uložil dlužníkovi povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal, neboť s ním nesouhlasil. Upozorňoval, že svůj insolvenční návrh spojil s návrhem na povolení oddlužení. Argumentoval, že nemá závazek z podnikatelské činnosti. Zdůrazňoval, že vlastní nemovitosti a že má příjem z důchodu a zaměstnání, přičemž vzhledem k exekučním příkazům má u plátce mzdy deponovanou částku 11.000,-Kč, s níž bude moci insolvenční správce po zjištění úpadku disponovat. Proto požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněné:

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit dlužníkovi (který není osobou uvedenou v druhé a třetí větě § 108 odst. 1 IZ), jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu spojeným s návrhem na povolení oddlužení ze dne 5.5.2015 (A-1) uvedl nevykonatelný závazek vůči věřiteli Ing. Jiřímu Drbohlavovi z titulu smlouvy o půjčce ve výši 445.174,-Kč splatný dne 22.10.2014 a vykonatelný závazek vůči věřitelce FEMAT KB, s.r.o., z titulu ručitelského prohlášení ve výši 28.336.505,-Kč splatný dne 31.10.2005 s tím, že tyto závazky není schopen po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti hradit. Konstatoval, že pobírá starobní důchod ve výši 14.430,-Kč a mzdu od zaměstnavatele SVOS, spol. s r.o., ve výši 20.449,-Kč. V kolonce 16 specifikoval, že vlastní nemovitosti uvedené na LV 2749 pro k.ú. Kutná Hora. Nadto v odvolání doplnil (A-8), že vzhledem k vydaným exekučním příkazům mu plátce mzdy deponuje částku cca 11.000,-Kč.

Soud I. stupně správně vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení, nicméně se v posuzovaném insolvenčním řízení důsledně nezabýval předpokládaným způsobem řešení úpadku dlužníka a rovnou dospěl k nesprávnému závěru, že je třeba požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. Odůvodnil to mj. tím, že dlužník má závazky z podnikání a je zde dán reálný předpoklad nesouhlasu jeho věřitelů s povolením jeho oddlužení. Odvolací soud se s tímto předpokladem neztotožnil.

Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 18.7.2014, č.j. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A-17, zdůraznil, že úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízením ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání-bez ohledu na jejich rozsah a další okolnosti věci-řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Soud I. stupně nesprávně vycházel z hypotetického předpokladu, že věřitelé dlužníka nebudou souhlasit s povolením jeho oddlužení, který nemusí být v dalším průběhu řízení naplněn, neboť věřitelé mající za dlužníkem event. závazky z podnikání (což v řízení dosud osvědčeno nebylo) podle úpravy účinné od 1.1.2014 musí výslovně projevit nesouhlas s povolením oddlužení dlužníka, aniž by je k tomu soud (potažmo dlužník) vyzval; takový nesouhlas však žádný ze dvou dlužníkem anoncovaných věřitelů nevyjádřil. Soud I. stupně se měl nejprve zabývat předpokládaným způsobem řešení dlužníkova úpadku, tj. posoudit, zda dlužník splňuje podmínky pro povolení oddlužení, a pokud by je neshledal, teprve následně vycházet (při úvahách o stanovení zálohy na náklady insolvenčního řízení) z předpokladu, že v případě zjištění úpadku dlužníka bude prohlášen konkurs na jeho majetek. Ostatně, i kdyby řešením dlužníkova úpadku by měl být snad konkurs, nebyl žádný rozumný důvod vyměřit dlužníkovi zálohu v maximální výši s ohledem na jeho majetkové poměry (vlastnictví nemovitosti, starobní důchod ve výši 14.430,-Kč, mzda ve výši 20.449,-Kč + deponovaná částka cca 11.000,-Kč).

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud I. stupně posoudí ekonomickou nabídku dlužníka ve vztahu k navrhovanému způsobu řešení jeho úpadku oddlužením. Shledá-li že úpadek dlužníka bude lze řešit oddlužením, rozhodne o záloze na náklady insolvenčního řízení podle § 136 odst. 4 IZ. Shledá-li, že jeho úpadek nelze řešit jinak, než konkursem, uloží dlužníkovi povinnost k úhradě zálohy podle § 108 IZ, avšak již nikoliv v její maximální výši.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 25. června 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková