4 VSPH 1026/2015-A-15
MSPH 95 INS 10285/2015 4 VSPH 1026/2015-A-15

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v insolvenční věci dlužníků-manželů Blanky anonymizovano , anonymizovano , a Jiřího anonymizovano , anonymizovano , oba bytem v Praze 9, Maňákova 797/6, zahájeném k návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 10285/2015-A-10 ze dne 11. května 2015,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 10285/2015-A-10 ze dne 11. května 2015, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil dlužníkům-manželům Blance anonymizovano a Jiřímu anonymizovano (dále též dlužníci), aby ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že dlužníci se insolvenčním návrhem ze dne 14.4.2015 domáhali zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením. Usnesením ze dne 23.4.2015 (A-7) vyzval dlužníka mj. k identifikování závazků vzniklých z jeho podnikání a k doložení souhlasu věřitelů s pohledávkami z dlužníkova podnikání s jeho oddlužením. Konstatoval, že podáním ze dne 4.5.2015 dlužník označil závazky z podnikání vůči ČSSZ, avšak nedoložil její souhlas s řešením úpadku oddlužením. Citoval § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále též IZ), vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 17261/2014, 3 VSPH 1548/2014-A-16 ze dne 20.2.2015 uzavřel, že dlužník nedoložil splnění podmínky stanovené v § 389 odst. 2 písm. a) IZ, není tedy aktivně legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení, a proto bude soud nucen odmítnout návrh na povolení oddlužení a úpadek dlužníka bude pravděpodobně řešen konkursem. Konstatoval, že majetek ani příjmy dlužníků nedávají záruku uhrazení veškerých nákladů insolvenčního řízení, a proto jim uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, jejíž výši stanovil s ohledem na současnou majetkovou situaci dlužníků tak, aby zajišťovala úhradu předpokládaných nákladů a nároků insolvenčního správce.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužníci včas odvolali (A-11) a navrhovali, aby je odvolací soud změnil tak, že se jim povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá, nebo aby je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentovali zejména tím, že od 1.1.2014 není při posuzování povolení oddlužení rozhodující existence závazků z podnikání, ale souhlas či nesouhlas takových věřitelů, přičemž souhlasy těchto věřitelů s řešením jejich úpadku oddlužením jim byly dány konkludentně. Citovali § 391 a § 392 IZ a namítali, že souhlas věřitelů závazků pocházejících z podnikání s řešením úpadku není uveden mezi obsahovými náležitostmi návrhu na povolení oddlužení, přičemž ani formuláře ministerstva spravedlnosti žádný prostor pro uvedení takových skutečností neobsahují. Proto se domnívali, že požadavkem na doložení těchto souhlasů se soud prvního stupně dopustil porušení ústavně garantovaného principu legální licence. Tvrdili, že jsou oprávněni podat návrh na povolení oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 a 2 IZ, přičemž odkazovali na zásady, na kterých spočívá insolvenční řízení (§ 5 IZ), na ustanovení § 397 odst. 1 a § 405 odst. 1 IZ i na četnou judikaturu Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v Praze. Akcentovali, že insolvenční zákon nevyžaduje, aby společně s návrhem na povolení oddlužení byl předkládán zároveň písemný souhlas věřitelů s řešením podnikatelských závazků dlužníka oddlužením, ale naopak § 403 IZ vyžaduje aktivní projev vůle věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka, že s jeho oddlužením nesouhlasí, a citovali z důvodové zprávy k novele IZ, podle níž text § 403 odst. 2 IZ připisuje pasivitě (apatii) věřitelů jejich souhlas s oddlužením potud, že je jim jedno, že dlužník má dluhy z podnikání.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, předejít hrozbě nedostatku finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň minimálně předpokládaných nákladů insolvenčního řízení pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

Povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit dlužníkovi (který není osobou uvedenou v druhé a třetí větě § 108 odst. 1 IZ), jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužníci ve svém insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, jenž byl soudu doručen dne 20.4.2015 (A-1), vylíčili, že mají celkem 12 peněžitých závazků u 10 věřitelů v celkové výši 537.530,91 Kč, z toho 6 peněžitých závazků déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti, přičemž veškeré jejich závazky vznikly za trvání manželství a jsou společné, a dále mají vyživovací povinnosti vůči sobě navzájem a vůči svým dvěma dětem. V kolonce č. 17 svého insolvenčního návrhu označili 10 nevykonatelných závazků a v kolonce č. 19 označili 2 vykonatelné závazky. Připojili čestné prohlášení o tom, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty považován za majetek ve společném jmění manželů (A-3/1-2), seznamy zaměstnanců (A-3/3-4), závazků s řádnou identifikací jejich věřitelů (A-3/5-10) a majetku (A-3/11-16) opatřené doložkou úplnosti a správnosti a listiny dokládající jejich úpadek (A-3/23-50). Soud prvního stupně dlužníky usnesením ze dne 23.4.2015 (A-7) vyzval, aby doplnili svůj návrh na povolení oddlužení mj. o důvody vzniku každého jejich závazku, o uvedení, které závazky vznikly z podnikání, popř. o souhlas věřitelů závazků z podnikání s jejich oddlužením. Dlužníci v podání ze dne 5.5.2015 (A-8) specifikovali, že závazky vůči ČSSZ ve výši 25.750,-Kč a 22.000,-Kč vznikly z podnikání dlužníka a měli za to, že z insolvenčního zákona nevyplývá povinnost dokládat souhlasy věřitelů z podnikatelských závazků s řešením jejich úpadku oddlužením. Soud prvního stupně pak v napadeném usnesení vyšel ze zjištění, že vzhledem k nedoložení souhlasu věřitele, jehož pohledávky vznikly z podnikání dlužníka, nelze úpadek dlužníků řešit oddlužením, ale jedině konkursem.

Vrchní soud v Praze již v usnesení ze dne 18.7.2014, č.j. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A-17, vyložil, že úprava subjektivní přípustnosti oddlužení obsažená v § 389 IZ a procesu jejího zkoumání v insolvenčním řízení doznala s účinností od 1.1.2014 (novelou IZ provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.) podstatných změn. Ty spočívají v tom, že jednak je oddlužení výslovně připuštěno také u dlužníka-fyzické osoby, který je podnikatelem (§ 389 odst. 1 písm. b/ IZ), a dále v tom, že nezajištěné závazky (dluhy) z podnikání dlužníka (ať současného nebo předchozího, pokud již podnikatelem není), nejde-li o závazek neuspokojený v předchozím dlužníkově insolvenčním řízení ukončeném zrušením konkursu dle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ, brání řešení úpadku dlužníka oddlužením, pokud s jeho oddlužením věřitelé příslušných podnikatelských pohledávek nesouhlasí (§ 389 odst. 2 IZ). K tomu současně znění § 397 odst. 1 IZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle § 403 odst. 2 IZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 IZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.

Odvolací soud zastává názor, že soud prvního stupně usnesením ze dne 23.4.2015 (A-7) bezdůvodně vyzval dlužníky k doplnění návrhu na povolení oddlužení o souhlasy věřitelů, jejichž pohledávky vůči nim vznikly v souvislosti s jejich podnikáním. Dlužníci si správně povšimli, že souhlas takových věřitelů (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ) není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení a ani se nevyžaduje, aby byl dán (předem) písemnou formou. Zákonnou oporu postrádá taktéž výzva dlužníkům, aby uvedli okolnosti a důvody vzniku každého závazku. V dané fázi insolvenčního řízení se měl soud prvního stupně soustředit jen na zkoumání úplnosti insolvenčního návrhu podle § 103 a § 104 IZ (a případně postupovat ve smyslu § 128 odst. 1 a 2 IZ) a ekonomické nabídky dlužníků, a teprve v případě její nedostatečnosti (se závěrem, že úpadek dlužníků bude řešen konkursem), mohl přikročit k uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Za situace, kdy v insolvenčním řízení dosud žádný nezajištěný věřitel, jehož pohledávky vznikly (a to nikoli pouze v zanedbatelné výši) z podnikání dlužníka, nevyslovil kategorický (a ničím nepodmíněný) nesouhlas s oddlužením, je závěr soudu prvního stupně o nepřípustnosti oddlužení věcně nesprávný a předčasný. V posuzované věci soud prvního stupně tedy nesprávně (předčasně) vycházel toliko ze svých úvah, že věřitelé s pohledávkami z podnikání dlužníků nebudou souhlasit s povolením jejich oddlužení, což nemusí být v dalším průběhu řízení vůbec naplněno.

Odvolací soud se odchyluje od závěrů vyjádřených v usnesení č.j. KSPH 60 INS 17261/2014, 3 VSPH 1548/2014-A-16 ze dne 20.2.2015, na něž odkazoval soud prvního stupně. Nejistotu ve způsobu řešení jejich úpadku nelze klást k tíži dlužníků tím, že se jim uloží povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, a to při plném vědomí všech negativních důsledků, jež z toho pro stát mohou posléze vyplynout (§ 8 vyhlášky č. 313/2007 Sb.). Odvolací soud na základě shora uvedeného uzavírá, že ve smyslu § 397 odst. 1 IZ v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení dlužníků odmítnout, je třeba ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů, a dále vylučuje interpretovat § 389 odst. 2 písm. a) IZ tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů s pohledávkami z podnikání dlužníků s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně posoudí aktuální ekonomickou nabídku dlužníků (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ) ve vztahu k navrhovanému způsobu řešení jejich úpadku oddlužením (dlužnice doposud doložila pouze pracovní smlouvu na dobu určitou do 30.6.2015-viz A-3/51). Shledá-li, že úpadek dlužníků bude lze řešit oddlužením, spojí své rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníků s povolením oddlužení a rozhodne o záloze na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce podle § 136 odst. 4 IZ. Pouze v případě, že jejich úpadek nebude možno řešit jinak než konkursem, uloží dlužníkům povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 30. listopadu 2015

Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková