4 VSPH 1025/2015-A-12
MSPH 78 INS 9822/2015 4 VSPH 1025/2015-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v insolvenční věci dlužnice: ENTRUST, s.r.o., IČO 25757121, sídlem v Praze 7, Osadní 28/1053, zahájené na návrh navrhovatele JUDr. Roberta Bezděka, CSc., IČO 40030741, sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 7, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 78 INS 9822/2015-A-5 ze dne 16. dubna 2015,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 78 INS 9822/2015-A-5 ze dne 16. dubna 2015, se p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl insolvenční návrh JUDr. Roberta Bezděka, CSc. (dále jen navrhovatel; bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že se navrhovatel insolvenčním návrhem ze dne 15.4.2015 domáhal zjištění úpadku dlužnice ENTRUST, s.r.o. (dále jen dlužnice), neboť má za ní splatnou pohledávku ve výši 121.000,-Kč z titulu poskytnutých právních služeb a neboť dlužnice má závazky ve výši 98.469.000,-Kč, majetek ve výši 49.062.000,-Kč a je tedy v úpadku ve formě předlužení. Citoval § 97 odst. 5, § 103 odst. 1 a 2, § 3 odst. 1 až 3 a § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil, že insolvenční návrh musí obsahovat vylíčení konkrétních okolností, z nichž bude moci insolvenční soud uzavřít, že dlužnice je v úpadku. Vyšel ze zjištění, že navrhovatel neuvedl konkrétní údaje o splatných závazcích dlužnice vůči dalším věřitelům, s jejichž plněním má být dlužnice v prodlení, ačkoliv osvědčení existence mnohosti věřitelů je podmínkou pro rozhodnutí o úpadku dlužnice jak z důvodu insolvence, tak z důvodu předlužení. Proto dovodil, že insolvenční návrh nelze projednat, a odmítl jej postupem podle § 128 odst. 1 IZ.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel včas odvolal (A-6) a navrhoval, aby je odvolací soud zrušil. Měl za to, že jím podaný insolvenční návrh splňuje veškeré zákonem stanovené náležitosti a že vylíčil konkrétní okolnosti, ze kterých lze uzavřít, že dlužnice má více věřitelů. Namítal, že v insolvenčním návrhu výslovně zmínil, že jedním z dalších věřitelů je i společnost Vanghold B.V.

Vrchní soud v Praze podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Z ustanovení § 97 odst. 1 a 3 IZ plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh (tvrzení o existenci jeho splatné pohledávky za dlužníkem), není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Jak vyložil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A (R 91/2009), požadavek formulovaný v § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu § 4 odst. 2 věty první zákona o konkursu a vyrovnání, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17.6.1998 uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ). Tam Nejvyšší soud ČR na dané téma uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést též konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku. Přitom též zdůraznil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

Rovněž judikatura Vrchního soudu v Praze je již ustálena v tom, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To znamená, že není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování, musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Navrhovatel je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů dlužnice v návrhu tvrdit takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že dlužnice má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Osoba či osoby dalšího věřitele dlužnice pak musí být v návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu, výše a splatnosti náležitě identifikovány.

Jak plyne z napadeného usnesení, odmítl soud prvního stupně insolvenční návrh, neboť navrhovatel nedostatečně vylíčil rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužnice.

Odvolací soud z insolvenčního návrhu (A-1) zjistil, že v něm navrhovatel zmínil jediného společníka dlužnice, společnost Vanghold B.V. se sídlem v Nizozemském království, přičemž na podkladě účetní závěrky dlužnice za rok 2013 se domníval, že dlužnice nepodniká, nemá žádné příjmy a výše jejích závazků přesahuje výši jejího majetku tvořeného nemovitostmi v hodnotě 49.062.000,-Kč. Z výsledku hospodaření dlužnice, tj. ztráty ve výši 2.797.000,-Kč dovozoval, že ztratila celý základní kapitál a že je předlužena, neboť nákladové úroky z půjček činí 2.515.000,-Kč ročně a výsledek jejího hospodaření z minulých let činí ztrátu 31.685.000,-Kč. Z toho, že závazky dlužnice vůči třetím osobám činí částku 98.469.000,-Kč usuzoval, že jedním z dalších jejích věřitelů je i společnosti Vanghold B.V. Doplnil, že závazky dlužnice dvojnásobně přesahují hodnotu jejího majetku. Poukázal, že mu dlužnice dluží částku 121.000,-Kč z titulu poskytnutých právních služeb a přiložil fakturu č. 2015022 ze dne 12.2.2015 splatnou dne 26.2.2015. Z těchto důvodů měl navrhovatel za to, že dlužnice je v úpadku podle § 3 odst. 1, 3 a 4 IZ.

Avšak ze shora uvedených tvrzení navrhovatele nelze dovodit, že dlužnice má ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) a c) IZ vůči více věřitelům (konkrétní) peněžité závazky po (konkrétní) dobu delší třiceti dnů a že by je nebyla schopna plnit. Návrh postrádá vylíčení takových rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek vymezených v § 3 odst. 2 IZ, podle nichž se má za to, že dlužnice není schopna plnit své peněžité závazky. Navrhovatel neuvedl ani žádné konkrétní údaje, z nichž by vyplynulo, že dlužnice zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků (neuvedl výši neplacených závazků dlužnice ani dobu, kdy k zastavení plateb mělo dojít) nebo že je vůči více věřitelům neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Navrhovatel vůbec neoznačil další věřitele dlužnice a jejich pohledávky co do výše a splatnosti. Pouhá domněnka navrhovatele, že v daném případě jsou splněny podmínky uvedené v § 3 odst. 1, 3 a 4 IZ a že je tedy v úpadku, není uvedením konkrétních okolností, jež osvědčují její úpadek. Odvolací soud neshledal ani namítané předlužení dlužnice, neboť konstatování navrhovatele, že závazky dlužnice dvojnásobně přesahují hodnotu jejího majetku, není uvedením konkrétních okolností, jež osvědčují úpadek ve formě předlužení za podmínek § 3 odst. 3 IZ.

Odvolací soud proto-ve shodě se soudem prvního stupně-dospěl ke stejnému závěru, totiž že v posuzované věci nelze bez dalších (v dané věci absentujících) tvrzení usuzovat na úpadek dlužnice.

Protože insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a protože § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje postup podle § 43 o.s.ř., soud prvního stupně nepochybil, jestliže insolvenční návrh napadeným usnesením bez dalšího odmítl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným a napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil včetně akcesorického výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

Jelikož insolvenční návrh byl odmítnut, má dlužnice podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, jež jí ale žádné nevznikly. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, jak je uvedeno pod bodem II. výroku tohoto usnesení.

Třeba dodat, že § 146 odst. 2 IZ neumožňuje, aby v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 písm. a) IZ (tedy proti napadenému usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu) odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Převedeno na danou věc to znamená, že vady insolvenčního návrhu nelze zhojit v odvolacím řízení. Proto i kdyby se navrhovatel pokusil v odvolání opravit nebo doplnit svůj insolvenční návrh, nemělo by to na výsledek odvolacího řízení žádný vliv.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 30. listopadu 2015

Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková