4 VSPH 1000/2015-B-173
KSPL 20 INS 11503/2013 4 VSPH 1000/2015-B-173

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , IČO 41628276, bytem Semošice 65, 346 01 Horšovský Týn, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 11503/2013-B-33 ze dne 17. dubna 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 11503/2013-

B-33 ze dne 17.dubna 2015 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Plzni zamítl návrh dlužníka Zdeňka anonymizovano (dále jen dlužník) na zrušení konkursu.

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dlužník navrhl zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (dále jen IZ) z důvodu nedostatku věcné aktivní legitimace navrhovatelů Silmet Příbram, a.s. /dále též navrhovatel a)/ a České spořitelny, a.s. /dále též navrhovatel b)/, dále z důvodu, že se nenachází v úpadku, jenž nebyl osvědčen, protože mu vznikl nárok na náhradu škody ve výši 56 mil. Kč v souvislosti s nezákonným rozhodnutím soudu ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS 13890/2011, že má nárok na nájemné za provozování čerpací stanice v Domažlicích navrhovatelem a) a na nájemné, o které vede soudní spor se společností AUTO Tomáš K, s.r.o. před Okresním soudem v Domažlicích.

Soud I. stupně konstatoval, že rozhodnutí insolvenčního soudu ze dne 21.7.2014 (A-59), jímž byl zjištěn úpadek dlužníka a bylo rozhodnuto o způsobu jeho řešení konkursem, bylo potvrzeno Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 4.9.2014 (A-75) a je pravomocné a vykonatelné, dovolání dlužníka Nejvyšší soud ČR isir.justi ce.cz odmítl svým usnesením ze dne 26.2.2015 (A-81) a kladné stanovisko k těmto rozhodnutím vyjádřilo též státní zastupitelství. Dlužníkův úpadek byl ke dni 21.7.2014 osvědčen, dlužník nenavrhl oddlužení a nesplňuje podmínky pro reorganizaci, proto jediným možným řešením jeho úpadku je konkurs. Pokud dlužník v podaném návrhu namítá nedostatek aktivní legitimace navrhovatelů, je zde překážka věci rozhodnuté.

K namítanému překonání úpadku dlužníka soud konstatoval, že se do insolvenčního řízení dlužníka přihlásilo do přezkumného jednání 26 věřitelů s celkem 28 přihláškami pohledávek, že pohledávka navrhovatele a) a zároveň věřitele č. 1 ve výši přesahující 56 mil. Kč byla popřena věřitelem JUDr. Zdvořáčkem (dále jen věřitel č. 20), že dlužník v řízení nedoložil, že by mu stát přiznal či dokonce již vyplatil údajný tvrzený nárok na náhradu škody ve výši 56 mil. Kč, že ve sporu vedeném dlužníkem s AUTO Tomáš K, s.r.o. nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, přičemž předmětem sporu je pouze částka 45.000 Kč, jak je patrno z přípisu Okresního soudu v Domažlicích (B-25). Soud I. stupně proto dovodil, že dlužníkův úpadek trvá a z tohoto důvodu návrh dlužníka zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal dlužník včas odvolání a navrhoval, aby je odvolací soud změnil tak, že se konkurs zrušuje, popřípadě aby je zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Zopakoval argumentaci týkající se věcné aktivní legitimace navrhovatelů, zvláště pak navrhovatele a), jenž dle názoru dlužníka dosud věrohodně neprokázal nabytí pohledávky za dlužníkem a její vlastnictví, když celé portofio postupovaných pohledávek na jeho právního předchůdce bylo postoupeno za nejasných okolností, dle názoru dlužníka neplatnými nebo neúčinnými právními úkony a bylo zahájeno trestní stíhání některých osob z jeho vedení, bylo vydáno předběžné opatření zakazující mu jakoukoliv dispozici s pohledávkami a bylo proti němu zahájeno insolvenční řízení. Dlužník namítal, že se soud I. stupně s těmito jeho výhradami v odůvodnění usnesení nevypořádal, měl za to, že pokud pohledávka navrhovatele a) neexistuje, mohou být ostatní pohledávky přihlášených věřitelů uspokojeny z náhrady škody, kterou uplatní vůči navrhovateli a), jenž podal proti dlužníku neopodstatněný insolvenční návrh pro pohledávku, kterou nevlastní a dlužník se proto nenachází v úpadku. Soud I. stupně se dle jeho názoru nezabýval rovněž namítaným započtením pohledávek dlužníka vůči navrhovateli a) a dospěl k nesprávným závěrům o existenci nároku dlužníka na náhradu škody způsobené dřívějším nezákonným rozhodnutím soudu, jímž rozhodl o úpadku dlužníka v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 27 INS 13890/2011. Žádost o náhradu škody podanou u Ministerstva spravedlnosti ČR dne 20.4.2014 doložil k podanému odvolání. Měl za to, že soud I. stupně nepřihlédl ke všem skutečnostem, bagatelizoval pohledávky dlužníka vůči společnosti AUTO Tomáš K, s.r.o. a vůči navrhovateli a) a dospěl proto k nesprávnému závěru.

Vrchní soud v Praze rozhodl o podaném odvolání dlužníka usnesením č.j. KSPL 20 INS 11503/2013,-B-79 ze dne 18.11.2015 tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil. Při posouzení podaného odvolání vyšel z obsahu insolvenčního spisu a učinil zjištění, že insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh navrhovatele a) ze dne 19.4.2013 (A-1), k němuž přistoupil navrhovatel b) dne 26.8.2013 (A-17) a státní zastupitelství vstoupilo do insolvenčního řízení dne 8.10.2013 (A-21), že usnesením ze dne 21.7.2014 (A-59) byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, že o odvolání dlužníka proti usnesení o zjištění jeho úpadku a o prohlášení konkursu na jeho majetek ze dne 30.7.2014 (A-62) rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č.j. KSPL 20 INS 11503/2013, 1 VSPH 1564/2014-A-75 ze dne 4.9.2014 (A-75) tak, že mimo jiné potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o zjištění úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu, a že usnesení (A-59) nabylo právní moci dne 25.9.2014 v bodech I. až III. výroku (o zjištění úpadku, o ustanovení insolvenčního správce, o prohlášení konkursu), a že dne 21.7.2014 nabylo právní moci v ostatních bodech výroku. Dovolání podané dlužníkem proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSPL 20 INS 11503/2013, 1 VSPH 1564/2014-A-75 ze dne 4.9.2014 (A-75) bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. KSPL 20 INS 11503/2013, 29 NSČR 8/2015-A-81 ze dne 26.2.2015 (A-81) odmítnuto.

Dále ve svém posouzení vyšel odvolací soud z obsahu soupisu majetkové podstaty dlužníka (B-58), ve které se nacházel v době jeho rozhodnutí jednak zajištěný nemovitý majetek v katastrálním území Horšovský Týn a Semošice, podstatná část nemovitostí s poznámkou SJM dlužníka a jeho manželky, jednak nezajištěný movitý majetek-čerpací stanice Domažlice, včetně technického vybavení, již provozuje navrhovatel a), dle poznámky správce se stalo sporným hrazení nájemného za její užívání a probíhal spor o vyloučení čerpací stanice z majetkové podstaty dlužníka podaný věřitelem č. 20, jenž byl veden pod sp. zn. 139 ICm 3812/2014, dále se v majetkové podstatě nacházel přívěs za osobní automobil a pohledávky vůči věřitelům oceněné správcem ve výši 124.567 Kč. Dle protokolu o přezkumném jednání konaném dne 23.10.2014 (B-8) nepopřel správce žádnou z přihlášených pohledávek, dlužník popřel všechny pohledávky, a odvolací soud odkázal na § 192 odst. 3 IZ s tím, že popření pohledávky dlužníkem nemá vliv na její zjištění. Dále vyplynulo, že věřitel č. 20 popřel pohledávku navrhovatele a) v celé její výši 54.767.937 Kč. Ze zpráv správce o stavu řízení (naposledy ze dne 1.10.2015 (B-71) a ze seznamu přihlášených pohledávek a výsledků přezkumného jednání odvolací soud zjistil, že byly do insolvenčního řízení přihlášeny pohledávky v celkové výši 103.282.142,39 Kč, jako vykonatelné ve výši 59.174.791,84 Kč, popřeny byly pohledávky navrhovatele a) ve výši 54.767.937 Kč a o popření probíhal spor. Další majetek dlužníka spočíval v zůstatku na insolvenčním účtu ve výši 178.493 Kč a v pohledávkách dlužníka vůči věřitelům v úhrnné hodnotě do 1 mil. Kč, jejichž dobytnost je zčásti sporná. Z uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že zjištění úpadku dlužníka bylo postaveno najisto pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu (A-59), úpadek dlužníka byl zjištěn z důvodu jeho insolvence, neboť navrhovatelé osvědčili četnost věřitelů dle § 3 odst. 1 písm. a) IZ, dále osvědčili skutečnost, že peněžité závazky dlužníka jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a že dlužník není schopen tyto závazky platit (§ 3 odst. 1 písm. b/ a c/ IZ). Dále uvedl, že byl-li by osvědčen úpadek dlužníka, nebyla by ani dříve důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§ 141 odst. 2 IZ). Uzavřel, že otázka úpadku dlužníka byla v posuzovaném případě definitivně vyřešena rozhodnutími nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu, a proto odvolací soud shledal výhrady dlužníka opakovaně snášené na adresu navrhovatelů a), b) v této fázi řízení za bezpředmětné, dovolávaje se judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se zkoumání důvodů zrušení konkursu a vztahující se k zákonu o konkursu a vyrovnání (č. 328/1991 Sb.), již shledal za přiléhavou i pro insolvenční řízení.

Dále odvolací soud uvedl, že k dlužníkově úvaze, že by ostatní věřitelé (vyjma insolvenčních navrhovatelů) měli být uspokojeni poté, co mu stát uhradí jemu způsobenou škodu, dále na základě výsledku sporu vedeného dlužníkem proti AUTO Tomáš K, s.r.o. o úhradu částky 45.000 Kč, v němž nebylo dosud pravomocně rozhodnuto a konečně z dlužného nájemného vůči navrhovateli a), o jehož výši je veden spor, vyšel odvolací soud z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.12.2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněného pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 IZ v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek .

Za situace, kdy úpadek dlužníka byl nepochybně osvědčen pro jeho insolvenci a odvolací soud shledal, že tento stav trval i v době jeho rozhodování (úpadek dlužníka nebyl překonán), pohledávky navrhovatele b) a dalších věřitelů byly zjištěny ve výši celkem 44.107.350,50 Kč, nemovitý majetek dlužníka je zastaven ve prospěch zajištěných věřitelů a bude zpeněžován, jiný jeho majetek je v zanedbatelné výši v porovnání k hodnotě pohledávek věřitelů, dospěl odvolací soud k závěru, že nebyly dány důvody pro zrušení konkursu z důvodu uvedeného v § 308 odst. 1 písm. a) IZ, když otázku procesního postupu soudu před zjištěním úpadku dlužníka nebylo lze v této fázi řízení při posuzování podmínek zrušení konkursu zkoumat a rozsah majetku dlužníka zjištěného v průběhu insolvenčního nepostačuje na úhradu zjištěných pohledávek věřitelů. Závěrem ještě odvolací soud shrnul, že žádná z podmínek uvedených v § 308 odst. 1 IZ pro zrušení konkursu z insolvenčního spisu nevyplynula a dospěl ke shodnému názoru se soudem I. stupně, totiž, že návrh dlužníka na zrušení konkursu je neopodstatněný, doplnil, že podle § 308 odst. 2 IZ insolvenční soud rozhodne o zrušení konkursu též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili se zrušením konkursu souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly, a že taková situace v daném případě rovněž nenastala.

K dovolání podanému dlužníkem Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. KSPL 20 INS 11503/2013, 29 NSČR 44/2016-B-106 ze dne 29.2.2016 zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSPL 20 INS 11503/2013,-B-79 ze dne 18.11.2015 a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že odvolací soud nevzal ve svém rozhodnutí v potaz relevantní platnou judikaturu a nevycházel zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2015, že právní normu, správně sice určenou podle § 308 IZ nesprávně vyložil, a že je jeho právní posouzení v souvislostech plynoucích z R 73/2015 neúplné a tak i nesprávné.

Vrchní soud v Praze proto znovu podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 308 IZ insolvenční soud rozhodne i bez návrhu o zrušení konkursu a) zjistí-li, že nebyl ani dodatečně osvědčen dlužníkův úpadek; to neplatí, došlo-li již ke zpeněžení podstatné části majetkové podstaty, b) zjistí-li, že zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny. c) po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení, d) zjistí-li, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující; přitom se nepřihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty (odst. 1). Insolvenční soud rozhodne o zrušení konkursu též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili se zrušením konkursu souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly (odst. 2).

Odvolací soud vyšel opakovaně z obsahu insolvenčního spisu tak, jak již bylo popsáno výše, a dále zjistil z podaného návrhu správce ze dne 2.9.2016 (B-148), že došlo ke zpeněžení části zastaveného majetku dlužníka, a to nemovitostí zapsaných na LV 193, jež však s přihlédnutím k obsahu soupisu majetkové podstaty dlužníka (B-58) netvoří ve smyslu § 308 odst. 1 písm. a) IZ podstatnou část majetkové podstaty, což by v opačném případě vedlo k zamítnutí návrhu na zrušení konkursu. Zabýval se proto věcně podaným odvoláním, ve kterém dlužník trval na své dosavadní argumentaci, především na nedostatku věcné legitimace insolvenčních navrhovatelů a), b) v insolvenčním řízení, přičemž namítaný nedostatek věcné jejich legitimace soustředil v podstatě zejména na navrhovatele a), jehož pohledávka byla popřena věřitelem č. 20 a o podané žalobě nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Odvolací soud opakovaně shledal, že vyjma pohledávky navrhovatele a) byly pohledávky ostatních přihlášených věřitelů v celkové výši 44.107.350,50 Kč zjištěny (§ 201 IZ), neboť jejich popření dlužníkem nemá podle § 192 odst. 3 IZ vliv na jejich zjištění. Odvolací soud dále zjistil, že v průběhu vedení insolvenčního řízení v době od vydání jeho předchozího usnesení ze dne 18.11.2015 dosud nedošlo k žádným podstatným změnám, pokud se týká stavu incidenčního řízení o popřené pohledávce navrhovatele a) vyvolaného věřitelem č. 20, jež je vedeno pod sp. zn. 139 ICm 2362/2015, nebylo o podané žalobě dosud žádným způsobem rozhodnuto, ve věci žaloby o vyloučení majetku-čerpací stanice z majetkové podstaty dlužníka bylo pravomocně rozhodnuto tak, že se žaloba zamítá. Jak již bylo uvedeno výše, došlo ke zpeněžení zastaveného nemovitého majetku, nemovitostí zapsaných na LV 193, specifikovaných v soupisu majetkové podstaty dlužníka (B-58), dlužník a jeho manželka napadají zpeněžení jako sporné (B-168). K dlužníkem namítanému, že insolvenční řízení prochází určitým vývojem, a že bez povšimnutí zůstala jeho námitka co do aktivní legitimace navrhovatele a), zejména za situace, že pohledávku navrhovatele a) popřel věřitel č. 20, nebyla tudíž zjištěna (§ 201 IZ) a zůstala sporná z důvodu, že navrhovatel a) smlouvou o postoupení pohledávku nenabyl, odvolací soud dodává, že i za situace, že by se navrhovatel a) nestal nabyvatelem pohledávky na základě neplatně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky, jakož by se nestal jejím majitelem ani právní předchůdce navrhovatele a), neznamenalo by to, že by se k této pohledávce nepřihlíželo v insolvenčním řízení pro účely posouzení, zda nebyl dlužník v úpadku v době vydání rozhodnutí o úpadku, ani později, neboť pro účely posouzení úpadku dlužníka je nutno přihlížet i k těm pohledávkám, které věřitelé neuplatnili v insolvenčním řízení. Jinými slovy, i kdyby insolvenční soud shledal, že navrhovatel a) skutečně platně pohledávku nenabyl, vedlo by to k závěru, že pohledávkou disponuje právní předchůdce navrhovatele a), popřípadě původní věřitel dlužníka, Družstvo WPB Capital, spořitelní družstvo, jenž na základě smlouvy o úvěru poskytlo úvěr, jenž se dlužník zavázal vrátit a nevrátil, nejméně ve vztahu k jistině, popřípadě části jistiny, neboť v řízení nebylo doposud prokázáno, že by byl úvěr zaplacen zcela, popřípadě zčásti, a dlužník tuto skutečnost ani netvrdil a nedokládal, nehledě na to, že součástí jistiny pohledávky uplatňované z titulu úvěru je i nárok na úrok z úvěru uplatňovaný podle § 497 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. K namítanému nedostatku věcné legitimace navrhovatele b), jenž dle dlužníka spočíval v nedoložení splatné pohledávky vůči němu, a ani skutečnost, že by v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§ 141 odst. 2 IZ), nemůže být důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, byl-li osvědčen úpadek dlužníka, což samozřejmě platí i ve vztahu k navrhovateli a).

K opakované argumentaci dlužníka, že nebyl v úpadku v době vydání rozhodnutí o úpadku, odvolací soud setrval na svých již učiněných závěrech, že úpadek dlužníka byl nepochybně osvědčen pro jeho insolvenci, když existenci jeho úpadku zkoumal insolvenční soud, Vrchní soud v Praze a k podanému dovolání dlužníka Nejvyšší soud ČR, a na již učiněném skutkovém stavu se nic podstatného nezměnilo ani v době nového rozhodování odvolacího soudu o podání odvolání proti zamítavému rozhodnutí o návrhu dlužníka na zrušení konkursu. Odvolací soud rekapituluje, že se do insolvenčního řízení dlužníka přihlásilo celkem 26 věřitelů s 28 pohledávkami, z nichž nebyla zjištěna pouze pohledávka navrhovatele a), popření dlužníkem nemá vliv na zjištění ostatních pohledávek přihlášených věřitelů, přitom za situace, že by se ve vyvolaném incidenčním sporu věřitelem č. 20, jež je vedeno pod sp. zn. 139 ICm 2362/2015, ukázalo, že navrhovatel a) nebyl věcně legitimován k insolvenčnímu návrhu, nic by se na zjištěném skutkovém stavu nezměnilo, a to ani z důvodu dlužníkem namítaného započtení pohledávky, již má za státem, oproti pohledávce navrhovatele a), jelikož pohledávka dlužníka není způsobilá k započtení. Ve svém novém posouzení vyšel odvolací soud zejména z usnesení Nejvyššího soudu ČR zn. R 73/2015 (sen. zn. 29 NSČR 8/2013 ze dne 26.2.2015), jenž v právní větě k tomuto rozhodnutí mimo jiné uvedl, pokud se týká věřitelského návrhu, že důvodem ke zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. a) IZ není (nemůže být) pouhé jiné právní hodnocení těch skutečností, z nichž vyšel insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku, a že právní úprava § 308 odst. 1 písm. a) IZ dovoluje zrušit konkurs na majetek dlužníka, jestliže podle stavu insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o zrušení konkursu, lze uzavřít (postavit najisto), že dlužník nebyl v úpadku v době vydání rozhodnutí o úpadku, a zároveň nebyl ve stavu úpadku (při odhlédnutí od vlastních účinků rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka) ani později (v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí podle § 308 odst. 1 písm. a) IZ), a že ve svém rozhodování přihlíží insolvenční soud i k těm pohledávkám, které věřitelé neuplatnili v insolvenčním řízení. Taktéž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2015, sen. zn. 29 NSČR 13/2014 se přihlásilo k těmto výše uvedeným závěrům rozhodnutí R 73/2015, a to mimo jiné tak, že postup podle § 308 odst. 1 písm. a) IZ není náhradou opravných prostředků proti rozhodnutí (usnesení), jímž insolvenční soud (ve shodě s § 136 odst. 1 IZ) zjistil, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí (rozhodnutí o úpadku), ani proti rozhodnutí (usnesení), jímž insolvenční soud (ve shodě s § 4 a § 224 IZ) rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (prohlásil konkurs na majetek dlužníka).

V dalším posouzení přihlédl odvolací soud k argumentaci dlužníka, že disponuje pohledávkou uplatňovanou vůči státu z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Plzni v řízení, jež bylo vedeno pod sp. zn. KSPL 27 INS 13890/2011 o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Dlužník v řízení doložil žádost o náhradu škody ve výši 46.949.676,70 Kč, již podal u České republiky prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti ČR dne 20. 4. 2014, o které nebylo do rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnuto. Pro posouzení, zda je dlužník schopen vyvrátit domněnku svého úpadku vyšel odvolací soud jednak z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.11.2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, zabývající se odpovědností státu za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řádu, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem, vydaného v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání, a ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že stát odpovídá za podmínek § 5 zákona č. 82/1998 Sb. za škodu, že § 8 odst. 1 téhož zákona stanoví podmínky nárok na náhradu škody, že se podle § 2 téhož zákona nemůže stát zprostit objektivní odpovědnosti při kumulativním splnění tří předpokladů a za splnění dalších podmínek. Na posuzovanou věc je dále přiléhavé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.12.2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, v jehož právní větě vymezil, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 IZ v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek . V daném případě se tedy dlužník dovolává, že v budoucnu bude schopen uhradit pohledávky věřitelů z uplatňované náhrady škody ve výši 46.949.676,70 Kč. Aniž by odvolací soud přehlédl, že tato dosud hypotetická částka, jež je předmětem zkoumání s ohledem na vyžádání účetnictví dlužníka Ministerstvem spravedlnosti ČR, dosud nevznikla tím, že by byla dlužníku nepochybně přiznána, přihlédl k tomu, že celková výše do insolvenčního řízení přihlášených pohledávek činí částku 103.282.142,39 Kč, a to ať již bude v incidenčním řízení věřitel č. 20 úspěšný s námitkou o nedostatku věcné legitimace navrhovatele a), či nikoliv, tato pohledávka svědčí buďto navrhovateli a), nebo některému z jeho právních předchůdců, v řízení dlužník netvrdil a nedokládal, že by došlo k jejímu zaplacení, popřípadě zčásti. Odhlédne-li odvolací soud od toho, že pohledávku vůči státu nemůže dlužník v době rozhodování odvolacího soudu využít k úhradě svých závazků, je nepochybné, že dlužníkem uplatňovaná částka náhrady škody ve spojení s dalším jeho majetkem zapsaným v soupisu majetkové podstaty (B-58), finanční hotovostí a pohledávkami, jejichž dobytnost je dle správce sporná, by v souhrnu nepostačovala vzhledem k výši závazků dlužníka vůči věřitelům k jejich úplnému zaplacení. Lze proto postavit najisto a uzavřít, že dlužník byl v úpadku v době vydání rozhodnutí o úpadku, a je ve stavu úpadku i v době rozhodování odvolacího soudu o dlužníkem podaném odvolání podle § 308 odst. 1 písm. a) IZ.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným, postupoval proto podle § 219 o.s.ř. a usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 28. listopadu 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Šárka Mandáková