4 VSOL 958/2016-A-14
KSBR 45 INS 13751/2016 4 VSOL 958/2016-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Pavly Tomalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníků-manželů a) Michala anonymizovano , anonymizovano , bytem Mackovice 88, PSČ 671 78, b) Sabiny anonymizovano , anonymizovano , bytem Mackovice 88, PSČ 671 78, zastoupených Mgr. Jaroslavem Kazbundou, advokátem se sídlem Brno, Bohunická 67, PSČ 619 00, o insolvenčním návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20.6.2016, č.j. KSBR 45 INS 13751/2016-A-9

takto:

Usnesení Krajského soudu ze dne 20.6.2016, č.j. KSBR 45 INS 13751/2016- A-9 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně uložil dlužníkům, aby ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a to buď na účet Krajského soudu v Brně, nebo v hotovosti na pokladně soudu.

V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že dlužník Michal Andrýsek byl veden od 28.3.2011 do 1.9.2015 jako podnikatel a z podnikatelské činnosti má závazky vůči nejméně dvěma věřitelům, a to České správě sociálního zabezpečení a České průmyslové zdravotní pojišťovně. Za situace, kdy má dlužník dluhy z podnikání lze oddlužení připustit, ale pouze tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, vůči kterému má dlužník dluhy z podnikání. Překážka, která nedovoluje řešit úpadek dlužníka za pomoci oddlužení na straně jednoho z manželů je v případě společného návrhu manželů překážkou, která brání řešit jejich úpadek oddlužením. Manželé mají prokazatelně dluhy z podnikání a současně netvrdí, že věřitel souhlasí s řešením isir.justi ce.cz jeho úpadku za pomoci oddlužení, proto nejsou oprávněni podat návrh na povolení oddlužení a je namístě, aby insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítl a současně rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Z toho, že věřitelé s nezajištěnými pohledávkami pocházejícími z podnikatelské činnosti dlužníka dosud nijak nereagovali, souhlas těchto věřitelů dovozovat nelze. Účelem zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. S ohledem na okolnosti projednávaného případu může být úpadek dlužníků řešen pouze konkursem. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužníci v současné době nemají k dispozici dostatečné pohotové finanční prostředky. Nelze požadovat, aby výdaje v insolvenčním řízení byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a následně, pak v případě nedostatku majetku dlužníků postačujícího alespoň na úhradu nutných nákladů a odměny insolvenčního správce, která v případě konkursu činí nejméně 45.000 Kč, z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Brně.

Proti tomuto usnesení dlužníci podali odvolání. Poukázali na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 45 INS 5018/2014, 1 VSOL 313/2014-A a Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPA 59 INS 2184/2014, 2 VSPH 961/2014-A, dle kterých není souhlas věřitelů, jejichž závazky pochází z podnikání, s oddlužením povinnou součástí návrhu a o oddlužení lze rozhodnout i při jejich absenci. Pouze ze skutečnosti, že navrhovatel je osobou samostatně výdělečně činnou, a některé jeho závazky jsou z podnikatelské činnosti, nelze dovodit, že insolvenční řízení musí skončit konkursem. Souhlas může být vyjádřen i konkludentně. Proto navrhli, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání podaného včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužníci podali dne 8.6.2016 u Krajského soudu v Brně insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, a to jako společný návrh manželů. Z návrhu a jeho příloh (seznamu závazků) vyplývá, že nejméně dva závazky pochází z podnikání dlužníka Michala anonymizovano (vůči České správě sociálního zabezpečení a České průmyslové zdravotní pojišťovně). V připojeném seznamu majetku dlužníci uvedli, že vlastní 1/3 rodinného domu (dědictví), 1/2 pozemku (dědictví) a dále označili movité věci menší hodnoty.

Z výše citovaných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona.

Proto je nezbytné, aby takový dlužník v návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil nebo doložil některou z těchto skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením. V opačném případě je třeba uzavřít, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ), jak správně shledal v přezkoumávané věci rovněž soud prvního stupně. Ke správnosti těchto závěrů odkazuje odvolací soud na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, sp. zn. KSBR 29 INS 15846/2015, 1 VSOL 918/2015-A, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49 ročníku 2016.

Poukazují-li dlužníci na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.4.2014, sp. zn. KSBR 45 INS 5018/2014, 1 VSOL 313/2014-A, ve kterém byl vysloven jiný názor (že pokud dlužníci souhlas nepřipojí, oddlužení má být povoleno a stanovisko věřitelů bude zkoumáno až při rozhodování o způsobu řešení úpadku), je nutné uvést, že rozhodnutí bylo vydáno krátce po nabytí účinnosti současné právní úpravy oddlužování dlužníků se závazky z podnikání (zavedené novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2014), předtím než se rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci ustálila na současném právním názoru. Odvolací soud si je vědom i odlišného právního názoru Vrchního soudu v Praze. Lze poukázat na to, že se stanoviskem Vrchního soudu v Olomouci se ztotožnil rovněž Nejvyšší soud, jak vyplývá z toho, že právě rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (zmiňované výše) bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

K rozdílné judikatuře obou soudů v této věci se rovněž vyjádřil Ústavní soud, který v usnesení sp. zn. II. ÚS 877/15 ze dne 29.3.2016 (které je veřejně dostupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz) uvedl, že tato situace není z pohledu právní jistoty účastníků řízení a předvídatelnosti rozhodování soudů šťastná, ale samotný rozdílný výklad podústavního práva v situaci, kdy není soudní praxe a právní teorie sjednocená, nemusí vést k porušení práva na spravedlivý proces. Uvedl, že to, že senát Vrchního soudu v Olomouci věc posoudil jinak, než např. judikují senáty Vrchního soudu v Praze, tedy v daném případě způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, neznačí nutně, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl nesprávně, nebo dokonce protiústavně. Rovněž uvedl, byť jen nad rámec odůvodnění, že z pohledu rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení se jako vhodnější jeví potřeba předložit souhlas věřitelů v co nejranějším stádiu insolvenčního řízení, tedy již při podání návrhu, aby v případě jeho neposkytnutí nebyly zbytečně činěny procesní kroky směřující k oddlužení, které by se nakonec (z důvodu absence souhlasu věřitelů podnikatelských závazků) nerealizovalo.

Zákon nestanoví formu, ve které má věřitel souhlas s řešením úpadku oddlužením vyjádřit, musí však být nepochybné, že věřitel s tímto způsobem řešení

úpadku bezpodmínečně souhlasí; pouhé mlčení věřitele dostačující není. Pokud věřitel na žádost dlužníka o udělení souhlasu nereaguje, nelze z toho dovozovat, že s řešením úpadku oddlužením souhlasí.

S ohledem na to, že v řízení o společně podaném návrhu na povolení oddlužení manželů se oba manželé považují za jednoho dlužníka (§ 394 odst. 3 IZ), postačuje k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení jako celku to, že i jen jeden z manželů není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Jelikož dlužník Michal Andrýsek má dluhy z podnikání a není splněna žádná z podmínek daných ustanovením § 389 odst. 2 IZ, je správný závěr soudu prvního stupně, že návrh na povolení oddlužení dlužníků bude odmítnut a jejich úpadek bude řešen konkursem.

Vzhledem k absenci disponibilních finančních prostředků dlužníků soud prvního stupně správně uzavřel, že je nutno požadovat po dlužnících zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Tyto prostředky jsou nezbytně nutné pro zajištění činnosti insolvenčního správce při zjišťování majetku dlužníků a dalších činnostech souvisejících s prohlášením konkursu na jejich majetek.

Pokud jde o výši požadované zálohy, soud prvního stupně správně poukázal na odměnu insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem dle vyhlášky č. 313/2007 Sb., která činí minimálně 45.000 Kč, když je nutno počítat i s náhradou hotových výdajů insolvenčního správce. Dle insolvenčního návrhu a návrhu na povolení oddlužení sice dlužníci nejsou nemajetní (v seznamu majetku uvedli rovněž nemovitý majetek-spoluvlastnický podíl na rodinném domě a pozemku), ale při neznalosti podrobných údajů o hodnotě tohoto majetku (dlužníci nemovitosti ani konkrétně neoznačili) nelze ani zhruba odhadnout, za jakou částku (či zda vůbec) jej bude možné v insolvenčním řízení zpeněžit, a zda by výtěžek postačoval k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Je tedy namístě zálohu uložit v maximální zákonem připuštěné výši.

Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. (§ 7 IZ) a napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 24. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu