4 VSOL 949/2016-A-17
KSBR 45 INS 8405/2016 4 VSOL 949/2016-A-17

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Pavly Tomalové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka MPW production, s.r.o., se sídlem Holandská 878/2, Štýřice, 639 00 Brno, IČ: 25538683, o insolvenčním návrhu věřitele TMC CR, s.r.o., se sídlem Masná 27/9, Trnitá, 602 00 Brno, IČ: 26276178, zastoupeného Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem se sídlem Brno, Těsnohlídkova 9, PSČ 613 00, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7.6.2016, č.j. KSBR 45 INS 8405/2016-A-10

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7.6.2016, č.j. KSBR 45 INS 8405/2016-A-10 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně uložil navrhovateli, aby ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a to buď na účet Krajského soudu v Brně uvedený ve výroku, nebo v hotovosti na pokladně soudu.

V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že účelem zálohy je zejména umožnit výkon činností insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení (poštovné a platby za telekomunikační služby, cestovné, náklady na zajištění, správu a údržbu movitých a nemovitých věcí, uskladnění věcí, znalecké posudky, náklady na soudní spory, apod.). Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných isir.justi ce.cz -A-právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže správce svoji funkci řádně vykonávat. Úpadek dlužníka může být řešen pouze konkursem, a doposud nebylo prokázáno, že dlužník disponuje dostatečnými pohotovými penězi na účtu nebo v hotovosti, insolvenční správce by do zpeněžení majetkové podstaty dlužníka zůstal zcela bez finančních prostředků potřebných k výkonu funkce a tyto by pak musel nést insolvenční správce ze svého. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je rovněž možnost krytí odměny a hotových výdajů insolvenčního správce z takto složených finančních prostředků dlužníkem v případě, že není zřejmý dostatek majetku k úhradě všech nákladů insolvenčního řízení (minimální výše odměny insolvenčního správce je v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem 45.000 Kč).

Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 330/06, dle kterého účelem zálohy není bránit tomu, aby konkursní řízení proběhlo tam, kde zákon ukládá příslušným subjektům jej iniciovat, a na usnesení Nejvyššího soudu senátní značky 29 NSČR 39/2013, dle kterého insolvenční soud řízení přes nezaplacení zálohy nezastaví, jsou-li tu takové okolnosti, pro něž je řešení úpadku dlužníka nezbytné nebo obecně žádoucí. Tvrdil, že insolvenční návrh měly podat statutární orgány dlužníka. Ty však ani neplní svoji povinnost a nezakládají do sbírky listin obchodního rejstříku řádné účetní závěrky, z nichž by bylo možno zjistit skutečný stav majetku dlužníka. V tom věřitel shledává okolnosti, pro něž je řešení úpadku dlužníka nezbytné nebo obecně žádoucí, neboť není přípustné povinnost dlužníka přesouvat na věřitele. Dle článku 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Pokud dlužník ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu ze dne 27. 5. 2016 tvrdil, že dluhy jsou kryty pohledávkami, které dosud nejsou vymoženy , přičemž uvedl soudní spor sp. zn. 6 C 52/2016, dle věřitele se insolvenční soud tímto sdělením dlužníka nezabýval. Věřitel namítal, že soud měl zjistit veškeré podrobnosti o dlužníkem tvrzeném řízení, a k těmto pak přihlédnout při rozhodování o výměře zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť je-li v daném sporu vymáhána částka vyšší, než vyměřená záloha na náklady insolvenčního řízení, pak mohou být náklady insolvenčního řízení uhrazeny právě z výtěžku soudního sporu, který povede a dokončí insolvenční správce. Získání informací o řízení sp. zn. 6 C 52/2016 je pro věřitele vzhledem k jeho postavení, kdy není účastníkem tohoto řízení, nemožné. Napadené usnesení je tedy podle věřitele předčasné a proto navrhl, aby jej odvolací soud zrušil.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. -A-

Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, věty první a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložil insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z obsahu spisu vyplývá, že insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele dne 11.4.2016. Insolvenční soud usnesením ze dne 3.5.2016 vyzval dlužníka, aby ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení usnesení předložil insolvenčnímu soudu seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců a rovněž jej poučil o náležitostech těchto seznamů dle ustanovení § 104 insolvenčního zákona. Usnesení bylo dlužníkovi doručeno 23.5.2016. Dlužník se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu a uvedl, že sice má vůči navrhujícímu věřiteli dluh, který je však pokryt pohledávkami, které dosud nebyly vymoženy a odkázal při tom na blíže nespecifikovanou žalobu sp. zn. 6 C 52/2016. Seznamy vyžadované soudem dlužník nepředložil.

Odvolateli lze dát za pravdu v tom, že je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak, insolvenční soud nemá povinnost, ale toliko možnost uložit navrhovateli povinnost zálohy na náhradu nákladů řízení. Pokud jsou však podmínky pro uložení této povinnosti splněny (tj. nutnost krytí nákladů řízení a nemožnost zajistit potřebné prostředky jinak), nelze v postupu insolvenčního soudu, který se rozhodne této možnosti využít, spatřovat vadu. Rozhodnutí soudu o uložení zálohy ovšem musí být podloženo konkrétními okolnostmi, které nasvědčují, že náklady skutečně nebude možné hradit jinak, zejména tedy z prostředků majetkové podstaty (viz též ustanovení § 38 IZ). Jde-li o věřitelský insolvenční návrh, soud by měl učinit alespoň základní kroky směřující ke zjištění majetku dlužníka, který by v případě rozhodnutí o jeho úpadku spadal do majetkové podstaty s tím, že pokud by byl zjištěn dostatečný majetek dlužníka, prostředky ke krytí nákladů řízení by zřejmě bylo možné zajistit jinak než složením zálohy. V daném případě insolvenční soud vyzval dlužníka, aby předložil seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, zejména tedy seznam svého majetku. Současně jej poučil o náležitostech těchto seznamů a o následcích případného nevyhovění výzvě. Soud tedy učinil úkon směřující ke zjištění majetku dlužníka. Dlužník ovšem neuposlechl výzvy a seznam majetku nepředložil, takže stav majetku dlužníka zjištěn nebyl.

Dlužník sice uvedl, že jeho dluh je krytý pohledávkami, které nejsou vymoženy, to ovšem neznamená, že má dostatek pohotových prostředků k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Jak poukazuje sám věřitel v odvolání, tvrzení dlužníka je značně nekonkrétní (uvedl pouze spisovou značku řízení, nikoliv ovšem soud, -A-u kterého se řízení vede či jakékoliv údaje o vymáhané pohledávce včetně její výše), ovšem odvolací soud je na rozdíl od věřitele toho názoru, že v této fázi insolvenčního řízení není na místě zjišťování všech podrobností o pohledávce dlužníka. Pro posouzení toho, zda by vymáhaná pohledávka mohla sloužit k úhradě nákladů insolvenčního řízení nestačí znát pouze její výši, ale i to, zda je nárok důvodný (tedy zda může dlužník v soudním řízení uspět) a zda je tato pohledávka dobytná (tedy zda by ji dlužníkův dlužník byl schopen uhradit v případě dlužníkova úspěchu ve sporu), k čemuž by bylo nutné velmi podrobně posuzovat otázky, kterými by se jinak zabýval soud v nalézacím řízení. Při rozhodování o uložení povinnosti k zaplacení zálohy k takovému šetření není prostor. Usnesení o uložení této povinnosti je procesním rozhodnutím určeným k zajištění prostředků pro průběh řízení a je zpravidla nutné je vydat operativně. Pokud by bylo vyžadováno rozsáhlé šetření majetku dlužníka před jeho vydáním, došlo by k vážnému zásahu do zásady rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení stanovené v § 5 písm. a) IZ. Lze rovněž poukázat na to, že ukáže-li se po rozhodnutí o úpadku, že výtěžek zpeněžení majetku pojatého do majetkové podstaty postačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení, zaplacená záloha bude věřiteli vrácena, neboť půjde o pohledávku za podstatou, která může být uhrazena kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení, tedy i před rozvrhem (§ 168 odst. 1, písm. d/, § 168 odst. 3 IZ).

Dále je nutné poukázat na to, že i pokud by pohledávka byla nakonec vymožena, bude nutné zajistit prostředky na výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku předtím, než k jejímu vymožení dojde. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže insolvenční správce svoji funkci bezprostředně po rozhodnutí o úpadku dlužníka řádně vykonávat.

Odkaz věřitele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 330/06 z 30.1.2008 a usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 39/2013 z 27.9.2013 je nepřípadný již z toho důvodu, že obě rozhodnutí se týkají nikoliv samotného uložení povinnosti zaplatit zálohu, ale zastavení řízení poté, co záloha není zaplacena. Jinými slovy, neřeší otázku, kdy lze insolvenčnímu navrhovateli povinnost k zaplacení zálohy uložit, ale jak postupovat v případě, že navrhovatel povinnost k zaplacení zálohy nesplní. Napadeným usnesením však insolvenční soud prozatím rozhodl jen o uložení povinnosti k zaplacení zálohy. Citovaný nález Ústavního soudu je navíc pro danou věc nepoužitelný z toho důvodu, že insolvenční zákon neukládá věřiteli povinnost podat insolvenční návrh (tu má dle § 98 IZ za splnění stanovených podmínek dlužník či osoby oprávněné za něj jednat), nebude tedy docházet k bránění insolvenčnímu řízení za situace, kdy zákon ukládá příslušným subjektům jej iniciovat. Ústavní soud nadto nevylučuje zastavení řízení pro nezaplacení zálohy ani podal-li návrh sám dlužník, a to zejména pokud nejde toliko o momentální neschopnost dlužníka uhradit zálohu, nýbrž o situaci, kdy dlužník již s největší pravděpodobností žádnými prostředky nedisponuje (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2800/07 z 26.1.2011, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, veřejně přístupné na internetové stránce www.nalus.usoud.cz). Rovněž -A-otázku, zda je vedení insolvenčního řízení nezbytné nebo obecně žádoucí i bez zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení by bylo nutné zkoumat až v rámci rozhodování o tom, zda je namístě v řízení pokračovat, přestože záloha nebyla zaplacena (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2013 sen. zn. 29 NSČR 39/2013 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 136/2014). Sama skutečnost, že dlužník neplní svou povinnost zakládat do sbírky listin obchodního rejstříku účetní závěrky je v tomto směru ovšem zcela bezvýznamná, jelikož cílem insolvenčního řízení je řešení úpadku dlužníka, nikoliv jeho povinností ve vztahu k obchodnímu rejstříku.

Pokud není zřejmé, že by v majetkové podstatě byly prostředky k úhradě nákladů insolvenčního správce před zpeněžením majetku a ani k úhradě ostatních nákladů řízení, jeví se uložení zálohy namístě. Náklady, které bude nutné ze zálohy hradit, přiléhavě označil soud prvního stupně v napadeném usnesení. Dle ustanovení § 38 odst. 2 IZ by v případě nedostatku prostředků v majetkové podstatě nároky správce (jeho odměnu a hotové výdaje) hradil stát, čemuž má předejít právě institut zálohy. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z něhož plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Soud prvního stupně stanovil správně i výši zálohy částkou 50.000 Kč, neboť bylo nutno vzít v úvahu minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem v částce 45.000 Kč bez DPH (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a další náklady, zejména hotové výdaje insolvenčního správce.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi a navrhujícímu věřiteli se doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 27. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu