4 VSOL 26/2018-B-31
č. j. KSOS 31 INS 22987/2016 4 VSOL 26/2018-B-31

USNESENÍ

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Diany Vebrové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Josefa Berky v insolvenční věci

dlužníků: a) Petr anonymizovano , anonymizovano , IČO 70254885 bytem 742 73 Veřovice 8 aktuálně ve Věznici Heřmanice

b) Nikol anonymizovano , narozená 10. 8. 1978 bytem 742 73 Veřovice 8 aktuálně ve Věznici Ostrava

o schválení oddlužení

k odvolání dlužníků a) a b) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2017, č. j. KSOS 31 INS 22987/2016-B-14

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a III. potvrzuje.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Ostravě rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení neschválil oddlužení dlužníků Petra anonymizovano a Nikol anonymizovano (výrok I.), na majetek dlužníka Petra anonymizovano prohlásil konkurs (výrok II.), na majetek dlužnice Nikol anonymizovano prohlásil konkurs (výrok III.) a uvedl, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok IV.). 2. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že insolvenčními návrhy doručenými soudu dne 6. 10. 2016 se věřitelka Komerční banka, a. s., domáhala zjištění úpadku dlužníků, insolvenční řízení dlužníka a) bylo vedeno pod sp. zn. KSOS 31 INS 22987/2016 a insolvenční řízení dlužnice b) bylo vedeno pod sp. zn. KSOS 31 INS 22988/2016. Dne 6. 12. 2016 byl soudu do obou řízení doručen společný návrh dlužníků-manželů na řešení úpadku oddlužením. Na základě této skutečnosti došlo ke spojení řízení a obě řízení jsou nyní vedena pod sp. zn. KSOS 31 INS 22987/2016. Dlužníci navrhli oddlužení plněním splátkového kalendáře s tím, že mají vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, dlužník a) byl poslední 3 roky bez příjmu, nyní si hledá zaměstnání a předpokládá měsíční čistý příjem ve výši 20 000 Kč. Dlužnice b) pobírala rodičovský příspěvek a nyní má příjem z pracovního poměru ve výši 10 000 Kč čistého měsíčně. Dále budou pobírat dar ve výši 10 000 Kč měsíčně, přičemž 30 %

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. isir.justi ce.cz -2-KSOS 31 INS 22987/2016 jejich nezajištěných závazků činí cca 300 000 Kč a z uvedených příjmů jsou schopni za 5 let uhradit 52 % těchto závazků. V seznamu majetku a závazků ze dne 16. 11. 2016 dlužníci uvedli, že jejich majetek je tvořen nemovitostmi ve vlastnictví dlužníka a) v k. ú. a obci Veřovice a nemovitostí ve společném jmění manželů v k. ú. Kníničky a obci Brno. Nezajištěné závazky činí celkem částku 1 765 641,50 Kč a zajištěné závazky (zástavním právem k uvedeným nemovitostem) činí celkem částku 6 794 150 Kč. Usnesením ze dne 7. 4. 2017, č. j. KSOS 31 INS 22987/2016-A-21 soud prvního stupně rozhodl o úpadku dlužníků a povolil řešení jejich úpadku oddlužením. Insolvenční správkyně ve zprávě o své činnosti ze dne 9. 6. 2017 uvedla, že dlužník a) je bez příjmu a je veden v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, dlužnice b) má čistý měsíční příjem 10 000 Kč, dlužníci budou dostávat dar od Pavla anonymizovano ve výši 10 000 Kč a předloží další darovací smlouvu na 12 000 Kč měsíčně. Dále uvedla, že ze seznamu přihlášených pohledávek vyplývá, že závazky dlužníků činí celkem částku 11 720 755,79 Kč, z nichž zajištěné závazky činí částku 7 800 000 Kč a nezajištěné závazky činí částku 3 920 755,79 Kč. Předpokládané uspokojení nezajištěných závazků splátkovým kalendářem je 32 % a zpeněžením majetkové podstaty je 5 %, správkyně proto navrhla schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Majetek dlužníků správkyně v soupisu majetkové podstaty ze dne 9. 6. 2017 ocenila celkem částkou 8 070 000 Kč. Na přezkumné jednání konané dne 14. 6. 2017 se dostavila pouze insolvenční správkyně, která předložila omluvu účastníků z jednání a písemné vyjádření ze dne 12. 6. 2017, kde dlužníci uvedli, že se k jednání nemohou dostavit z nečekaných závažných rodinných důvodů, které blíže nespecifikovali. Dále uvedli, že žádné své závazky nepopírají, uzavřeli další darovací smlouvu na částku 12 000 Kč měsíčně s tím, že dary ve výši 22 000 Kč slouží hlavně jako finanční podpora do doby zvýšení vlastních příjmů, v nejbližších měsících přitom předpokládají zvýšení příjmu, neboť dlužník a) nastoupí do zaměstnání v oboru informačních technologií a dlužnice b) očekává zvýšení příjmu ze stávajícího pracovního poměru. Žádná z přihlášených pohledávek nebyla popřena. Schůze věřitelů konaná po přezkumném jednání dne 14. 6. 2017 o způsobu řešení úpadku dlužníků vzhledem k nepřítomnosti věřitelů nerozhodla. Věřitelka Komerční banka, a. s., v insolvenčních návrzích uvedla, že vůči dlužníkům je vedeno trestní řízení pro úvěrové podvody a předložila soudu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2016, č. j. 32 T 2/2016-1447. Insolvenční soud dotazem na oddělení 32 T Krajského soudu v Ostravě zjistil, že dlužník a) byl uvedeným rozsudkem v celkem deseti případech shledán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle ust. § 211 odst. 5 písm. c) trestního zákoníku a pokusem zločinu úvěrového podvodu podle ust. § 21 odst. 1 trestního zákoníku k ust. § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, přičemž pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání dlužníka a) bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2017, č. j. 4 To 59/2016-1559. Dlužnice b) byla rozsudkem ze dne 12. 9. 2016, č. j. 32 T 2/2016-1447, který byl ve výroku o trestu ve vztahu k dlužnici b) částečně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2017, č. j. 4 To 4/2017-1576, v celkem deseti případech shledána vinnou pokusem zločinu úvěru podvodu podle ust. § 21 odst. 1 trestního zákoníku k ust. § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a pro výkon trestu byla zařazena do věznice s ostrahou. Dlužníkovi a) byla uložena povinnost zaplatit věřitelce Komerční bance, a. s., náhradu škody ve výši 2 492 772,475 Kč. Oběma dlužníkům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně věřitelce Raiffeisenbank a. s. náhradu škody ve výši 171 141,91 Kč. Soud prvého stupně dále učinil skutková zjištění, že dlužníci výkon trestu odnětí svobody nenastoupili a je po nich

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -3-KSOS 31 INS 22987/2016

vyhlášeno pátrání. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvého stupně aplikoval ust. § 395 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ), a ust. § 405 odst. 1, odst. 2 písm. a) IZ, když dospěl k závěru, že oddlužení dlužníků nelze schválit z důvodu, že dlužníci návrhem na povolení oddlužení sledují nepoctivý záměr. Dlužníci páchali úmyslně dlouhodobě majetkovou trestnou činnost, z obsahu rozhodnutí trestních soudů vyplývá, že neprojevili lítost, ani se nijak nepokusili vzniklou škodu alespoň částečně nahradit. Již v této skutečnosti shledal soud prvního stupně nepoctivý záměr. Dále zdůraznil, že nelze pominout, že dlužníci insolvenčnímu soudu proto, aby dosáhli oddlužení, lhali. V době, kdy podali návrh na povolení oddlužení, již byli soudem prvního stupně nepravomocně odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Tuto skutečnost v návrhu nezmínili, pouze později uvedli, a po pravomocném odsouzení zopakovali, že se hodlají oddlužit splněním splátkového kalendáře, a to především ze svých vlastních příjmů. Přitom si museli být vědomi skutečnosti, že po nástupu výkonu trestu odnětí svobody k žádnému zvýšení jejich příjmů nedojde, naopak o své příjmy přijdou a podmínky pro schválení a následné splnění oddlužení splátkovým kalendářem přestanou splňovat. Dle soudu prvního stupně nelze pominout ani skutečnost, že dlužníci se vyhýbají nástupu výkonu trestu, a nerespektují tak pravomocné soudní rozhodnutí. Nelze tedy předpokládat, že se v tomto řízení budou chovat jinak a budou řádně plnit své povinnosti dlužníka v oddlužení, když od začátku řízení navíc soudu vědomě zatajovali pro řízení podstatné skutečnosti. Toto chování dlužníků podle názoru soudu prvního stupně usvědčuje dlužníky, že jim dobrodiní oddlužení jako státem poskytnutá šance zbavit se dluhů nepřísluší. 3. Proti výrokům I., II. a III. usnesení soudu prvního stupně podali oba dlužníci odvolání. Dlužnice b) uvedla, že celý život žila spořádaně a řádně a starala se pečlivě o děti. Život dlužníků změnila ztráta zaměstnání dlužníka a) koncem roku 2012. Rodinu po té živila výlučně dlužnice b) a její příjmy nedostačovaly k úhradě dluhů věřitelů. Finanční situaci dlužníci chtěli řešit za pomoci rodiny, což se nepodařilo, a proto se uchýlili k nezákonnému činu, kterého litují. Dlužnice b) popírala, že by čin páchali dlouhodobě, natož úmyslně a tvrdila, že šlo o nárazové pokusy ve dvou obdobích se záměrem půjčky jedné částky pro samovýdělečnou činnost. Nespolupráci se soudy odůvodnili svou nevědomostí a obavami z přitížení s tím, že jim takové jednání bylo doporučováno advokátem. Oddlužení brali jako šanci zachránit majetek (domov) přesto, že byli odsouzeni. Dlužnice b) popírala, že by záměr dlužníků byl nepoctivý, když oddlužení chtěli ohledně dluhů, které nejsou předmětem trestné činnosti a potvrdila, že oba dlužníci informaci o trestné činnosti vědomě zatajili s tím, že je k tomu vedl stud a strach. Domnívali se totiž, že by soud mohl i přes odsuzující rozsudek s dlužníky vyřešit oddlužení, dát jim šanci i po nástupu do věznice s tím, že dlužnice b) se snaží o podmínečné propuštění, a to i kvůli dětem. Dlužnice dále uvedla, že nástup do výkonu trestu nemařila úmyslně, důvodem byl strach a obava o děti, kdy musela nejprve o celé věci informovat rodinu, a pak zabezpečit děti a jejich péči. Argumentovala tím, že pokud dlužníci žádali o oddlužení, byl jejich úmysl lidský a ne nekalý či snad podvodný, neboť dlužnice b) chce své závazky platit a bude proto dělat vše i ve věznici. Dlužnice b) žádala, aby byl pozastaven prodej nemovitostí na adrese Veřovice 8, neboť v nemovitosti žije dlužníkův otec a pečuje zde o děti dlužníků. Dlužnice b) uvedla, že žádný ze svých závazků nepopírá, a že soudní písemnosti vždy řádně vyzvedávala s tím, že od 30. 8. 2017 je ve výkonu trestu ve věznici v Ostravě. 4. Vyjádření k odvoláním nebylo podáno.

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -4-KSOS 31 INS 22987/2016

5. S účinností od 1. 7. 2017 byl insolvenční zákon novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. 6. Při výkladu tohoto přechodného ustanovení vychází odvolací soud z toho, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) a Nejvyššího soudu (např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2006), v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (při opačné interpretaci střetu právních norem by totiž docházelo k pravé retroaktivitě). Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. 7. Odvolací soud proto při projednání a rozhodnutí o odvolání dlužníků proti usnesení soudu prvního stupně, jež bylo sice vydáno po účinnosti novely insolvenčního zákona, za situace kdy však k povolení oddlužení, přezkumu pohledávek i k první schůzi věřitelů došlo před její účinností, postupoval podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017. 8. Podle ustanovení § 7 IZ, v rozhodném znění, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. 9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání dlužníků byla podána včas a osobami oprávněnými, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v rozsahu napadených výroků I. až III., jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná. 10. Odvolací soud předně pro stručnost odkazuje na správná zjištění soudu prvního stupně učiněná z obsahu spisu, která toliko doplňuje v tom směru, že oba dlužníci nastoupili k datu 30. 8. 2017 do výkonu trestu odnětí svobody a že dlužníci v trestním řízení nevypovídali (vyjma výpovědi dlužnice v přípravném řízení) a ve svém vyjádření popírali své zavinění. 11. Dle ustanovení § 405 odst. 1 IZ, ve znění účinném do 30. 6. 2017, insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. 12. Dle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ, ve znění účinném do 30. 6. 2017, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr. 13. Dle ustanovení § 405 odst. 2 IZ, ve znění účinném do 30. 6. 2017, jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -5-KSOS 31 INS 22987/2016

14. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 NSČR 153/2016, dostupném stejně jako další níže zmíněné judikáty na www.nsoud.cz, sumarizoval, že jeho judikatura se ustálila na těchto závěrech: 15. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. K úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka a podobně (srov. R 14/2012). 16. Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Je-li taková proměna opravdová [o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů dle § 399 odst. 1 insolvenčního zákona se zdůrazněnou povinností (v § 399 odst. 2 insolvenčního zákona) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu)], není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení (viz R 112/2012). 17. Výpis z evidence rejstříku trestů neobsahuje záznamy o zahlazených odsouzeních, z čehož pro účely výkladu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) logicky plyne, že proběhlo-li v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením dlužníka (jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu) pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy a toto odsouzení je již zahlazeno, nelze odtud bez dalšího usuzovat, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Tento závěr lze podpořit též poukazem na ustanovení § 416 odst. 1 insolvenčního zákona, jež určuje, že osvobození podle § 414 a 415 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti. Jinak řečeno, z ustanovení § 416 odst. 1 insolvenčního zákona plyne, že tomu, aby byl úpadek dlužníka řešen oddlužením, které vyústí (může vyústit) v rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, nebrání ani okolnost, že zde jsou majetkové sankce uložené dlužníku v trestním řízení pro úmyslný trestný čin (srov. usnesení ze dne 31. ledna 2014,

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -6-KSOS 31 INS 22987/2016

sen. zn. 29 NSČR 8/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2015, pod číslem 47). 18. Skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2014 bylo [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů], změněno ustanovení § 395 insolvenčního zákona (a mimo jiné byl vypuštěn text § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, když dle poznatků praxe byl příkladmý výčet okolností, z nichž bylo lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, obsažený v tomto ustanovení zavádějící viz důvodová zpráva k označenému zákonu, II. zvláštní část, část první, body 214 a 215), na uplatnitelnosti závěrů obsažených ve shora zmíněných usneseních (z hlediska posouzení podmínek pro přijetí závěru o tom, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr) nic nemění (viz důvody usnesení ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 NSČR 98/2015). 19. Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 18. 12. 2008, sen. zn. 2 VSOL 181/2008-A-14 (ve věci KSBR 40 INS 3720/2008 formuloval a odůvodnil závěr, že ani pravomocné odsouzení v rozhodné době před podáním návrhu na povolení oddlužení pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy dlužníka zcela nezbavuje možnosti úspěšně se domáhat povolení oddlužení. Musí však tvrdit a prokazovat takové specifické okolnosti, u nichž by bylo možno usuzovat na to, že i přes existenci odsouzení se u něho o nepoctivý záměr nejedná. Obecně lze říci, že takové okolnosti by mohly spočívat např. v tom, že dlužník uhradil škodu způsobenou trestným činem, zcela výjimečnými okolnostmi případu, jež mohou vyplývat z povahy trestného jednání dlužníka, míry jeho účasti na spáchání činu, následku jeho jednání, výši a druhu uloženého trestu atd., či v chování dlužníka po vynesení odsuzujícího rozsudku. 20. Otázku, zda odsouzení dlužníků za zločin majetkové povahy zakládá nepoctivý záměr dlužníků, který je důvodem pro neschválení oddlužení, soud prvého stupně z pohledu výše citované judikatury vyhodnotil správně. Odvolací soud k věci dále dodává, že odsouzení sice samo o sobě ještě neumožňuje závěr o nepoctivém záměru dlužníků v oddlužení, nýbrž insolvenční soud neschválí oddlužení, teprve pokud lze se zřetelem ke všem okolnostem věci důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr. Odvolací soud konstatuje, že dlužníci netvrdili ani neosvědčili takové okolnosti, z nichž by bylo možno přes jejich odsouzení pro majetkový zločin usuzovat na to, že se u nich o nepoctivý záměr nejedná. Dlužníci v trestním řízení nevypovídali (vyjma výpovědi dlužnice v přípravném řízení) a ve svém vyjádření popírali své zavinění. Z obsahu spisu se nepodává, že by byť částečně hradili škodu způsobenou trestným činem, a to ani po pravomocném odsouzení, a svůj závazek k náhradě škody ve svém návrhu neuvedli. V tvrzení dlužnice o nárazovosti trestného konání a jeho záměru odvolací soud rozhodně neshledává, s ohledem na počet skutků a jejich časový rozsah, zcela výjimečné okolnosti případu, pro které by bylo možno dovodit, že se ve věci nejedná o nepoctivý záměr dlužníků. 21. Odvolací soud taktéž jako správnému přitakává závěru soudu prvního stupně, že ve prospěch závěru o nepoctivém záměru dlužníků svědčí i postup dlužníků v insolvenčním řízení, kdy tito přes své pravomocné odsouzení a očekávaný nástup výkonu trestu nadále setrvali na tvrzení, že se hodlají oddlužit formou splátkového kalendáře především ze svých vlastních příjmů, když je zřejmé, že nástupem do výkonu trestu odnětí svobody o své příjmy přijdou (v případě dlužnice b/) resp. si je nezajistí (v případě dlužníka a/), k čemuž také došlo, a zejména skutečnost, že v návrhu na povolení oddlužení neuvedli své závazky k náhradě škody (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 29 NSČR 47/2013).

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -7-KSOS 31 INS 22987/2016

22. Stejně tak lze vyhodnotit i vyhýbání se dlužníků nástupu výkonu trestu. Pro úplnost lze konstatovat, že důvody pro toto své jednání, které dlužníci uvedli v odvolání, mohli být (pokud by dlužníci požádali trestní soud) důvodem k poskytnutí přiměřené lhůty k obstarání jejich záležitostí ze strany trestního soudu dle ust. § 321 odst. 2 trestního řádu. Nelze však akceptovat chování dlužníků, kteří se nástupu výkonu trestu úmyslně vyhýbali bez takové žádosti. 23. Za této situace soud prvního stupně správně dovodil, že dlužníci návrhem na povolení oddlužení sledovali nepoctivý záměr a tedy, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a jsou tudíž splněny podmínky pro neschválení oddlužení dlužníků. Tomuto postupu nebrání ani fakt, že skutečnosti, jež byly podkladem pro neschválení oddlužení, byly (podle obsahu insolvenčního spisu) známy již v době, kdy soud prvního stupně oddlužení povolil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sen. zn. 29 NSČR 16/2010, uveřejněné pod R 79/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněné pod R 113/2011). 24. Soud prvního stupně při odůvodnění výroků II. a III. usnesení, v nichž na majetek obou dlužníků prohlásil konkurs, nesprávně aplikoval novelizované znění ust. § 405 odst. 2 písm. a) IZ, ačkoliv měl správně postupovat podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 (viz odůvodnění výše). Odvolací soud s ohledem na citované znění ust. § 405 odst. 2 IZ, ve znění účinném do 30. 6. 2017, konstatuje, že tyto výroky jsou však věcně správné, neboť jediným možným důsledkem neschválení oddlužení dle předchozí zákonné úpravy je prohlášení konkursu. 25. Vzhledem k výše uvedeným závěrům odvolací soud postupem dle ust. § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích I. až III. jako věcně správné potvrdil.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; insolvenční správkyni a dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 31. ledna 2018

Mgr. Diana Vebrová v. r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková.