4 VSOL 1456/2016-A-17
KSBR 24 INS 18820/2016 4 VSOL 1456/2016-A-17

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Pavly Tomalové v insolvenční věci dlužníka Stanislava Luďka anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Cejl 517/49, PSČ 602 00, IČ: 61422347, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 24 INS 18820/2016-A-9 ze dne 29.9.2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 24 INS 18820/2016-A-9 ze dne 29.9.2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením uložil soud prvního stupně dlužníku, aby zaplatil na záloze na náklady insolvenčního řízení na označený účet Krajského soudu v Brně nebo v hotovosti na pokladně tohoto soudu ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení částku 50.000 Kč.

Na odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužník podal 15.8.2016 u Krajského soudu v Brně insolvenční návrh, se kterým spojil návrh na povolení oddlužení. Soud prvního stupně usnesením z 19.8.2016 dlužníka vyzval, aby svůj návrh doplnil tak, že uvede, zda věřitelé Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a Česká správa sociálního zabezpečení souhlasí s tím, aby jeho pohledávka byla řešena oddlužením, a aby tento souhlas doložil. Dlužník podáním z 29.8.2016 uvedl, že se domnívá, že se nejedná o závazky z podnikání. Soud prvního stupně však uzavřel, že se jedná o závazky z podnikatelské činnosti dlužníka isir.justi ce.cz a souhlas těchto věřitelů s řešením úpadku dlužníka oddlužením nebyl předložen, proto dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení a jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs (§ 389 odst. 1 a 2 a § 390 odst. 3, věta první a § 396 odst. 1 insolvenčního zákona). Na straně dlužníka totiž nebyla splněna podmínka dle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) insolvenčního zákona. Soud prvního stupně zdůraznil, že insolvenční zákon vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka s tím, že tyto pohledávky budou řešeny oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním (při podání) návrhu na povolení oddlužení, aby si příslušné souhlasy věřitelů obstaral.

Soud prvního stupně dále uvedl, že ze seznamu majetku dlužníka vyplývá, že vlastní věci osobní potřeby a movité věci a insolvenčnímu soudu je známo, že výtěžek zpeněžení takových movitých věcí zpravidla nebývá vysoký, proto s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1, 2 IZ uložil dlužníku povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, když poukázal na její smysl, kterým je umožnit působení insolvenčního správce od jeho ustanovení do funkce. Záloha umožní správci uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka. Dále poukázal na výši odměny insolvenčního správce, která minimálně činí v konkursu dle vyhl. č. 313/2007 Sb. 45.000 Kč. Pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, pokud ji nelze hradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Proto považoval soud prvního stupně uložení zálohy v maximální možné výši za nezbytné.

Toto usnesení napadl dlužník odvoláním. Zdůraznil, že má za to, že splňuje všechny předpoklady, aby mu bylo povoleno oddlužení formou splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení. Soud prvního stupně se dle jeho názoru nezabýval otázkou, zda se vůbec jedná o závazky pocházející z podnikatelské činnosti dlužníka ve smyslu § 389 IZ. Zdůraznil, že nesouhlas s řešením úpadku oddlužením žádný přihlášený věřitel do insolvenčního řízení neučinil, a pokud si věřitel pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásí, neměl by jeho případný nesouhlas bránit možnosti řešení úpadku dlužníka oddlužením. K tomu poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Dále uvedl, že i kdyby se jednalo o závazky z podnikatelské činnosti dle § 397 odst. 1 IZ, pak v pochybnostech insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku zkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Proto má odvolatel za to, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení a že mu neměla být uložena povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Dále zdůraznil, že jeho příjmy jsou dostačující na to, aby uhradil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % výše jejich pohledávek. Dle jeho názoru insolvenční soud mohl o jeho insolvenčním návrhu rozhodnout bez zbytečných odkladů tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Proto navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno.

Z insolvenčního spisu dlužníka vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení a jeho majetek dle příloh k tomuto insolvenčnímu návrhu. Dlužník uvedl, že má příjem jako osoba samostatně výdělečně činná ve výši 20.700 Kč čistého měsíčně a že má rovněž závazky z podnikatelské činnosti s tím, že nebrání oddlužení, protože jde o pohledávky věřitelů, kteří s oddlužením souhlasí, s tím, že dlužník věřitele oslovil se žádostí o udělení souhlasu, ti však sdělili, že se rozhodnou až po prostudování insolvenčního návrhu a rozhodnutí zašlou nebo přednesou na schůzi věřitelů. Dlužník uvedl, že však nezískal nesouhlas s oddlužením. Ze seznamu závazků dlužníka pak vyplývá, že závazky z podnikatelské činnosti, a to nezajištěné závazky, jsou závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 176.860 Kč a vůči Městské správě sociálního zabezpečení Brno ve výši 183.832 Kč. V prohlášení datovaném 12.5.2016, které dlužník přiložil k insolvenčnímu návrhu, prohlásil, že jeho příjmy z podnikání za období od 1.1.2016 do 30.4.2016 činily 216.000 Kč, výdaje na podnikání 133.200 Kč a čisté zdanitelné příjmy za toto období tedy činily 82.800 Kč. Usnesením z 19.8.2016 vyzval insolvenční soud dlužníka, aby sdělil, zda věřitelé Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení souhlasí s tím, že jejich pohledávky budou řešeny v oddlužení, a aby souhlasy těchto věřitelů doložil. Na tuto výzvu reagoval dlužník podáním z 29.8.2016, kde uvedl, že se domnívá, že se v uvedených případech nejedná o dluhy z podnikání. Uvedl, že u dlužníka fyzické osoby není důvodu, proč za rozhodné dluhy z podnikání pro účely hodnocení přípustnosti oddlužení považovat nedoplatky z titulu sociálního a zdravotního pojištění, když vznik těchto nároků není podmíněn tím, zda dlužník má status podnikatele ve smyslu soukromoprávní úpravy. Nato vydal soud prvního stupně odvoláním napadené usnesení.

Z výpisu z živnostenského rejstříku dlužníka pořízeného z počítačové sítě Internet vyplývá, že dlužník má živnostenské oprávnění k předmětu podnikání Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona se vznikem oprávnění od 10.3.2008 a přerušení provozování živnosti oznámené podnikatelem bylo mimo jiné v období od 18.5.2015 do 30.11.2015. Dále má živnostenské oprávnění k předmětu podnikání Zámečnictví a nástrojářství se vznikem oprávnění 1.7.2009 na dobu neurčitou s tím, že přerušení provozování živnosti oznámené podnikatelem bylo mimo jiné od 18.5.2015 do 30.11.2015.

Dle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníkům, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka, a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona jednoznačně vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Proto je nezbytné, aby dlužník návrh na povolení oddlužení alespoň tvrdil nebo doložil některou ze skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením.

Pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ ani netvrdí nebo výslovně uvede, že žádný z těchto věřitelů dosud nesouhlas s oddlužením nevyjádřil, anebo pokud vyjde najevo výslovný nesouhlas některého z těchto věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2, písm. b) nebo c) IZ, pak dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Taková skutečnost je již bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle shora citovaného ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle ustanovení § 403 odst. 2 IZ. K tomuto závěru je možno poukázat na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49 ročníku 2016, jímž byla sjednocena dosud v této otázce nejednotná rozhodovací praxe obou vrchních soudů. Proto není důvodná odvolací námitka odkazující na rozdílnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze.

Se zřetelem na odvolací námitky dlužníka je nutno poukázat na to, že souhlas věřitelů ve smyslu shora citovaného ustanovení insolvenčního zákona musí být souhlasem výslovným z toho, že se věřitelé nevyjádřili a neprojevili výslovně svůj nesouhlas, nelze tedy jejich souhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením dovozovat.

Pokud jde o odvolací námitky dlužníka týkající se povahy jeho podnikatelských závazků, pak v tomto směru je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2011. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že dluhy vzešlými z podnikání, které zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly jen z obchodně-závazkových vztahů. Může jít např. o dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel nebo jeho veřejnoprávní dluhy

(nedoplatky na daních, na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Se zřetelem na povahu dlužníkových závazků vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Městské správě sociálního zabezpečení Brno je proto nutno uzavřít, že se jedná o závazky z dlužníkovy podnikatelské činnosti.

Z příloh k insolvenčnímu návrhu dlužníka vyplývá mimo jiné, že Všeobecná zdravotní pojišťovna vyúčtovala podáním z 18.4.2016 pojistné na veřejné zdravotní pojištění za dobu od 1.5.2014 do 18.4.2016 včetně penále a Městská správa sociálního zabezpečení Brno pak vyúčtovala zálohy na pojistné na důchodové pojištění za rok 2015 18.4.2016 s tím, že se jedná o pojistné osoby samostatně výdělečně činné. Dále uvedla, že dlužné zálohy jsou stanoveny s ohledem na charakter výkonu samostatné výdělečné činnosti, který je Okresní správě sociálního zabezpečení ke dni vyhotovení znám.

V přezkoumávané věci tedy není splněna žádná z podmínek dle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, která by vylučovala, že závazky dlužníka z podnikání brání řešení o úpadku oddlužením. Závěr soudu prvního stupně o tom, že návrh na povolení oddlužení musí být odmítnut a úpadek dlužníka musí být řešen konkursem, je proto správný (§ 390 odst. 3, § 398 IZ).

S ohledem na stav na majetku dlužníka dle jeho insolvenčního návrhu a jeho příloh je správný i závěr soudu prvního stupně o nutnosti požadovat po dlužníku zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Dlužník totiž nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky, které musí mít insolvenční správce k dispozici ihned po svém ustanovení, aby je mohl použít k nezbytným úkonům v počátku insolvenčního řízení, tj. zjišťování a prověřování stavu majetku dlužníka a dalším úkonům. Soud prvního stupně, pokud jde o výši zálohy, rovněž správně argumentoval minimální odměnou insolvenčního správce při řešení dlužníkova úpadku konkursem dle vyhl. č. 313/2007 Sb.

Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 1. prosince 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu