4 VSOL 1391/2016-A-12
KSOL 16 INS 11145/2016 4 VSOL 1391/2016-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Pavly Tomalové v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Samotišky, Akátová 197/12, PSČ 779 00, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č.j. KSOL 16 INS 11145/2016-A-5 ze dne 3.8.2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č.j. KSOL 16 INS 11145/2016-A-5 ze dne 3.8.2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením uložil soud prvního stupně dlužníkovi, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil na záloze na náklady insolvenčního řízení na označený účet částku 50.000 Kč.

Na odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník svým insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, který doručil soudu 10.5.2016, domáhal rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Soud prvního stupně vyhodnotil, že návrh dostál všem požadavkům na náležitosti dle insolvenčního zákona a s ohledem na skutečnosti v něm uvedené, že má úpadek dlužníka za osvědčený. Z listin připojených k insolvenčnímu návrhu pak vyplývá, že dlužník má i nezajištěné závazky, které vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, např. závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení, jak vyplývá z inventury pohledávek isir.justi ce.cz k 26.1.2016, stejně tak jako z výzvy k úhradě zdravotního pojištění OSVČ. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že návrh na povolení oddlužení může podat i fyzická osoba podnikatel, která nemá dluhy z podnikání, ledaže se jedná o dluhy, které jsou vymezeny v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Dlužník v insolvenčním návrhu neuvedl, že by některý z jeho závazků pocházel z podnikatelské činnosti, natož aby tvrdil, že jeho závazky souvisící s podnikatelskou činností nebrání řešení jeho úpadku oddlužením. Soud prvního stupně proto s poukazem na ustanovení § 389 odst. 1 a § 390 odst. 3 insolvenčního zákona uzavřel, že dlužník je osobou neoprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, a proto jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení jeho úpadku je konkurs. Vzhledem k tomu, že z obsahu insolvenčního návrhu a přiložených listin nevyplývá, že by měl dlužník disponibilní peněžní prostředky, dovodil soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, že je nutno požadovat po dlužníku zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, a to v maximální možné výši, neboť je nezbytné zajistit finanční prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení, pokud jde o náklady insolvenčního správce vzniklé od počátku jeho ustanovení do funkce související se zjišťováním a prověřováním stavu majetku dlužníka, respektive v případě neexistence majetku dlužníka k zaplacení odměny insolvenčního správce, která v konkursu činí minimálně 45.000 Kč, a jeho hotových výdajů (vyhl. č. 313/2007 Sb.). Dále soud prvního stupně dlužníka poučil, že osvobození od platby zálohy není možné, neboť nejde o platbu soudního poplatku.

Toto usnesení napadl dlužník odvoláním. Uvedl, že není osobou neoprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, když § 403 odst. 2 insolvenčního zákona presumuje souhlas věřitelů závazků pocházejících z podnikatelské činnosti s oddlužením, dále pak, že insolvenční zákon v žádném ze svých ustanovení nevyžaduje, aby k povolení oddlužení dlužníka byly třeba dokládat souhlasy věřitelů závazků pocházejících z podnikání s oddlužením dlužníka. Projev vůle takových věřitelů přichází v úvahu pouze v případě, pokud s oddlužením dlužníka nesouhlasí. Ustanovení § 397 odst. 1 insolvenčního zákona umožňuje insolvenčnímu soudu odložit přezkoumávání podmínek pro povolení oddlužení dlužníka až na schůzi věřitelů. K tomu odkázal dlužník na důvodovou zprávu k těmto ustanovením insolvenčního zákona. Dále odvolatel dovodil, že soud prvního stupně ho měl nejdříve vyzvat k opravě nebo doplnění návrhu z důvodu chybějících náležitostí návrhu, a pokud tak neučinil a rovnou stanovil povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, pak poškodil odvolatele na jeho procesního právech. Poukázal na to, že sám soud prvního stupně se vyjádřil tak, že rozhodovací praxe není ustálená a jednotná, a k tomu rovněž odkázal na opačnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze. Odvolatel dále uvedl, že telefonicky kontaktoval věřitele, kteří mají pohledávky z jeho podnikatelské činnosti, a to jak Okresní správu sociálního zabezpečení Olomouc, tak Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu i Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, stejně tak jako věřitele Karla Smékala. Všichni sdělili, že informaci dlužníka o jeho oddlužení evidují, pohledávku řádně uplatní přihláškou a nebudou činit žádné kroky, které by znemožňovaly řešení úpadku dlužníka oddlužením. K tomu odvolatel uvedl, že insolvenční zákon ani ustálená soudní praxe nestanoví formu, jakou by věřitel měl souhlas s oddlužením projevit. Jemu samotnému byly souhlasy těchto uvedených věřitelů poskytnuty ústně. Odvolatel poukázal na to, že případné pochybnosti soudu prvního stupně by měly být důvodem k postupu podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé insolvenčního zákona, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Odvolatel poukázal na to, že jeho závazky vůči věřitelům Okresní správa sociálního zabezpečení Olomouc, Česká průmyslová zdravotní pojišťovna a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví nebyly způsobeny v rámci aktivního vykonávání jeho podnikatelské činnosti, nýbrž tím, že s ohledem na okolnosti neuhradil zákonem stanovené odvody. Poukázal na to, že podnikatelský charakter mají jen ty závazky, které vznikly ze smluvního vztahu, jež dlužník jako podnikatel uzavřel s jiným podnikatelem v rámci jejich podnikatelské činnosti. Dále odvolatel vytkl soudu prvního stupně, že v odůvodnění napadeného usnesení nespecifikoval konkrétně s přihlédnutím k přezkoumávané věci, jaké konkrétní náklady si toto insolvenční řízení vyžádá. Nevysvětlil tedy, z jakých důvodů je třeba zálohy právě v maximální výši 50.000 Kč. Uvedl, že hodnota jeho majetku dosahuje téměř 2.000.000 Kč s ohledem na znalecký posudek z roku 2012 a lze důvodně předpokládat, že bude ještě vyšší. Poukázal rovněž na to, že jelikož hotové výdaje a odměna insolvenčního správce jsou pohledávkou za majetkovou podstatou, která se uspokojuje kdykoliv po rozhodnutí o úpadku, je dle jeho názoru argumentace soudu prvního stupně nepřiléhavá se zřetelem na částky, kterých bude dosaženo zpeněžením jeho majetku. Navíc v případě řešení jeho úpadku oddlužením by byly náklady insolvenčního řízení hrazeny měsíčními splátkami. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení buď změnil tak, že se mu povinnost zaplacení zálohy neukládá, anebo napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z insolvenčního spisu vyplývá správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně uvedených v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o náležitosti insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení oddlužení i náležitosti jeho příloh, s tím, že tyto dostály požadavku insolvenčního zákona na bezvadný insolvenční návrh. Žádný ze svých závazků dlužník v návrhu neoznačil jako svůj závazek z podnikání. V návrhu uvedl, že vlastní majetek v odhadované hodnotě cca 1.986.258 Kč, když hodnota nemovité věci, která je předmětem zajištění jeho peněžitých závazků, vůči zajištěným věřitelům výrazně převyšuje výši těchto zajištěných závazků s tím, že lze předpokládat, že se dostane plného uspokojení zajištěným věřitelům a zároveň i nezajištěným věřitelům minimálně 30 % uspokojení jejich pohledávek. V bodě 15 návrhu uvedl, že z majetku, který není předmětem zajišťovacích práv vlastní věci osobní potřeby a ošacení v odhadované výši cca

5.000 Kč a dále vlastní majetek, který je předmětem zajišťovacích práv, a to zemědělskou stavbu bez č.p./č.e. na pozemcích parc. č. 1271 a 1282 jiného vlastníka v katastrálním území 686875 Lošov, s pořizovací cenou 1.400.000 Kč. Pod bodem 18 a v seznamu závazků uvedl závazky, ze kterých vyplývá právo na uspokojení ze zajištění-nevykonatelné, a to vůči věřitelům Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s. ve výši 2.394.646,62 Kč (zajištěno majetkem třetí osoby) a ostatní závazky, které jsou zajištěny jeho majetkem, a to: Zemědělské družstvo Unčovice ve výši 1.090.000 Kč a vykonatelné, a to vůči Finančnímu úřadu pro Olomoucký kraj ve výši 244.066 Kč a 59.866 Kč a vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Olomouc ve výši 85.930 Kč a 9.672 Kč.

Z výpisu z živnostenského rejstříku dlužníka pořízeného z počítačové sítě Internet vyplývá, že dlužník má evidováno živnostenské oprávnění na předmět podnikání Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona od 17.3.2013 na dobu neurčitou s přerušením provozování této živnosti od 29.8.2016 do 31.12.2099. Dále má zapsán vznik oprávnění dnem 17.3.2003 k předmětu podnikání Zprostředkování služeb, specializovaný maloobchod, poskytování technických služeb s tím, že všechny tyto předměty podnikání ukončil k datu 30.6.2008. Živnostenské oprávnění k předmětu podnikání Silniční motorová doprava nákladní vnitrostátní provozovaná vozidla o největší povolené hmotnosti nad 3,5 t se vznikem oprávnění 21.6.2003 má uvedeno datum zániku 4.1.2013.

Dle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníkům, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka, a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona jednoznačně vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Proto je nezbytné, aby dlužník návrh na povolení oddlužení alespoň tvrdil nebo doložil některou ze skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením.

Pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ ani netvrdí nebo výslovně uvede, že žádný z těchto věřitelů dosud nesouhlas s oddlužením nevyjádřil, anebo pokud vyjde najevo výslovný nesouhlas některého z těchto věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2, písm. b) nebo c) IZ, pak dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Taková skutečnost je již bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle shora citovaného ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle ustanovení § 403 odst. 2 IZ. K tomuto závěru je možno poukázat na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49 ročníku 2016, jímž byla sjednocena dosud v této otázce nejednotná rozhodovací praxe obou vrchních soudů. Proto není důvodná odvolací námitka odkazující na rozdílnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze.

Se zřetelem na odvolací námitky odvolatele je nutno poukázat především na to, že výslovný souhlas věřitelů, kteří mají za dlužníkem pohledávky z podnikatelské činnosti, a to Okresní správy sociálního zabezpečení Olomouc, České průmyslové zdravotní pojišťovny, Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví a Karla Smékala, dlužník netvrdí ani ve svém odvolání, když pouze uvádí, že tito věřitelé měli telefonicky sdělit, že nebudou činit kroky znemožňující oddlužení. Takové vyjádření za výslovný souhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením považovat nelze, když věřitelé se pouze vyjádřili do budoucna ke svému postupu. Výslovný souhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením však neprojevili.

Pokud jde o odvolací námitky dlužníka týkající se povahy jeho podnikatelských závazků, pak v tomto směru je nutno poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2011. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že dluhy vzešlými z podnikání, které zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly jen z obchodně-závazkových vztahů. Může jít např. o dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních, na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Se zřetelem na povahu dlužníkových závazků vůči Okresní správě sociálního zabezpečení i České průmyslové zdravotní pojišťovně a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví je proto nutno uzavřít, že se jedná o závazky z dlužníkovy podnikatelské činnosti.

V přezkoumávané věci tedy není splněna žádná z podmínek dle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, která by vylučovala, že závazky dlužníka z podnikání brání řešení jeho úpadku oddlužením. Závěr soudu prvního stupně o tom, že návrh na povolení oddlužení musí být odmítnut a úpadek dlužníka musí být řešen konkursem, je proto správný (§ 390 odst. 3, § 396 IZ).

S ohledem na stav majetku dlužníka dle jeho insolvenčního návrhu a jeho příloh je správný i závěr soudu prvního stupně o nutnosti požadovat po dlužníku zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Neobstojí ani odvolací námitka dlužníka týkající se toho, že soud prvního stupně náležitým způsobem s přihlédnutím k okolnostem jeho věci nezdůvodnil potřebu zálohy v maximální výši. Argumentace dlužníka jeho nemovitým majetkem a tím, že hodnota tohoto majetku převýší hodnotu pohledávek, které jsou tímto majetkem zajištěny, nemůže obstát se zřetelem ke skutečnosti, že nelze předjímat, za jakou částku bude zemědělská stavba stojící na pozemku jiného vlastníka zpeněžena, i se zřetelem k výši závazků, které jsou zajištěny touto nemovitostí. Navíc je potřeba zajistit pohotové finanční prostředky, které bude mít insolvenční správce k dispozici ihned po svém ustanovení, aby je mohl použít k nezbytným úkonům v počátku insolvenčního řízení, tj. zjišťování a prověřování stavu majetku dlužníka a dalším úkonům. Argumentace tím, že odměna a hotové výdaje insolvenčního správce představují pohledávku za majetkovou podstatou, je v této souvislosti zcela irelevantní. Odvolací soud proto vyhodnotil závěr soudu prvního stupně o tom, že je třeba požadovat po dlužníku zálohu v maximální výši 50.000 Kč jako správnou.

Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 10. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu