4 VSOL 1332/2016-A-31
KSBR 32 INS 19228/2016 4 VSOL 1332/2016-A-31

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Pavly Tomalové v insolvenční věci dlužníka ZAJDO Transport Logistics s.r.o., se sídlem Vodařská 126/17, Brno-Horní Heršpice, PSČ 619 00, IČ: 29316120, zastoupeného advokátkou Mgr. Denisou Šmídovou, se sídlem Kobližná 53/24, Brno, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu věřitele Michala Čepka, bytem Poděbradova 574, Modřice, PSČ 664 42, zastoupeného obecným zmocněncem Ondřejem Málkem, bytem Kotlářská 674/46, Brno, PSČ 602 00, o návrhu na nařízení předběžného opatření, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 32 INS 19228/2016-A-23 ze dne 3.10.2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 32 INS 19228/2016-A-23 ze dne 3.10.2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh věřitele z 31.8.2016, aby nařídil předběžné opatření tohoto znění: 1. Soud ustanovuje předběžného správce. 2. Dlužník může nakládat s majetkovou podstatou, tj. s veškerým majetkem, který mu patřil v době, kdy bylo zveřejněno toto předběžné opatření v insolvenčním rejstříku, a provozovat veškerou činnost pouze se souhlasem předběžného správce. isir.justi ce.cz

3. Osobám, které mají závazky vůči dlužníkovi, se ukládá, aby napříště plnění poskytovaly předběžnému správci. 4. Předběžnému správci se ukládá, aby nejméně jednou za měsíc předložil zprávu o své činnosti. (výrok I.), a uložil věřiteli, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zaplatil na označený účet nebo kolkovými známkami soudní poplatek ve výši 1.000 Kč za rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření.

Na odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno 18.8.2016 na návrh věřitele, který se domáhal zjištění úpadku dlužníka a který následně podáním z 31.8.2016 navrhl nařídit předběžné opatření uvedeného znění. Návrh odůvodnil tím, že dlužník je v úpadku, a to jak z důvodu insolvence, tak i předlužení, je v prodlení s plněním závazků vůči navrhujícímu věřiteli, je pravděpodobné, že i vůči dalším osobám, a věřitel pojal obavy, že dlužník nebude respektovat omezení v nakládání s majetkovou podstatou plynoucí z § 111 odst. 1 insolvenčního zákona a že dojde ke zmenšení majetkové podstaty. Soud prvního stupně usnesením z 2.9.2016 návrh na nařízení předběžného opatření odmítl a toto jeho rozhodnutí k podanému odvolání zrušil odvolací soud a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Navrhující věřitel návrh na nařízení předběžného opatření doplnil podáním z 26.9.2016, v tomto podání zpochybnil dlužníkovo vyjádření k podanému insolvenčnímu návrhu i jím předložené seznamy, znovu uvedl, že jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření za účelem ochrany práv věřitelů a eliminování nebezpečí snižování hodnoty majetku dlužníka. Soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 27, § 82, § 111 a § 113 insolvenčního zákona a uvedl, že dispozice dlužníka s majetkem je omezena již okamžikem, kdy bylo oznámeno zahájení insolvenčního řízení (tj. dnem 19.8.2016 v 7.47 hodin). K vydání předběžného opatření, jímž by byla práva dlužníka nakládat s majetkem omezena nad rámec ustanovení § 111 a ustanoven předběžný správce, lze přistoupit tehdy, pokud je dána důvodná obava, že dlužník svým jednáním porušuje zákonem stanovená omezení. Pouze v takovém případě vydá soud předběžné opatření i bez návrhu. Uzavřel, že navrhující věřitel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se dlužník zbavuje svého zásadního majetku. Poukázal na to, že podle ustanovení § 75c odst. 3 o.s.ř. (§ 7 IZ) o nařízení předběžného opatření rozhodne předseda senátu bez slyšení účastníků, proto neprováděl navrhujícím věřitelem navržené důkazy. Protože nejsou podle soudu prvního stupně splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, návrh zamítl. Navrhujícímu věřiteli pak vyměřil podle ustanovení § 4 odst. 1, písm. h), § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 a položky 5 sazebníku poplatku, který je přílohou tohoto zákona, soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření částkou 1.000 Kč.

Toto usnesení napadl věřitel odvoláním. Namítal, že usnesení soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, a navíc, že jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření za účelem ochrany práv věřitelů. Uvedl, že v samotném návrhu na nařízení předběžného opatření i v jeho doplnění uvedl řadu tvrzení, která případně i doložil důkazy (respektive odkázal na důkazy obsažené ve spise). Jednalo se zejména o skutečnost, že má pohledávku vzniklou na základě pracovněprávního poměru, a následně na předběžný závěr, že dlužník se nachází v úpadku, ačkoliv tvrdil opak, a trvá na nařízení jednání. Dlužník tak činí s cílem oddálit okamžik prohlášení úpadku, ačkoliv všechny důkazy věřitelem předložené i předložené dlužníkem prokazují úpadek. Přitom dlužník neuvedl žádné konkrétní tvrzení, které by svědčilo o skutečnosti, že se v úpadku nenachází, ani nenavrhl žádné další důkazy, naopak seznamy, které předložil, prokazují, že se v úpadku nachází a navíc evidentně jsou neúplné, přestože dlužník uvedl, že jsou správné a úplné. Soud prvního stupně se přitom nevypořádal s jediným argumentem odvolatele, pouze obecně konstatoval, že návrh na nařízení předběžného opatření obsahuje nekonkrétní tvrzení, proto je napadené usnesení nepřezkoumatelné. Odvolatel dále poukázal na ustanovení § 113 odst. 1 insolvenčního zákona s tím, že toto ustanovení předpokládá, že dlužník má být omezen v nakládání s majetkovou podstatou v rozsahu větším, než který je spojen se zahájením insolvenčního řízení. Typicky jde o situaci, kdy jsou známy kroky dlužníka, že se v době po zahájení insolvenčního řízení zbavuje majetku a tím své věřitele poškozuje. Předběžné opatření lze nařídit také tehdy, když je třeba z objektivních důvodů chránit práva věřitelů. Dle odvolatele může jít právě o situaci, kdy dlužník evidentně je v úpadku, přitom činí kroky, které oddalují okamžik, kdy dojde k prohlášení úpadku. Takové jeho počínání je evidentně v rozporu s principy insolvenčního řízení, tj. s principem ochrany věřitelů, a také s povinností dlužníka podat včasný insolvenční návrh. Odvolatel dále zdůraznil, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval důvody, které on sám uvedl v doplnění návrhu na nařízení předběžného opatření ze dne 26.9.2016. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a vyhověl jeho návrhu na nařízení předběžného opatření.

Dlužník se k odvolání věřitele nevyjádřil.

Odvolací soud po vyhodnocení, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou včas a proti usnesení, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení předcházejícího jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle ustanovení § 113 odst. 1 IZ, je-li nutné zabránit v době do vydání rozhodnutí o úpadku změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů, insolvenční soud může i bez návrhu nařídit předběžné opatření, kterým dlužníkovi uloží, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy náležejícími do jeho majetkové podstaty, nebo rozhodne, že dlužník může nakládat s majetkovou podstatou nebo její částí pouze se souhlasem předběžného správce. Může též nařídit, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale předběžnému správci. Současně ustanoví předběžného správce, pokud tak neučinil dříve.

Podle ustanovení § 113 odst. 2 IZ, rozhodnutí podle odstavce 1 doručí insolvenční soud do vlastních rukou dlužníkovi a předběžnému správci. Jiné rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření se doručí zvlášť dlužníku a osobě, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 113 odst. 4 IZ, proti předběžnému opatření nařízenému podle tohoto ustanovení se může odvolat pouze dlužník. Jde-li o usnesení, kterým insolvenční soud návrh na nařízení takového předběžného opatření zamítl, je osobou oprávněnou k podání odvolání osoba, která návrh podala.

Ze zákonné úpravy náležitostí návrhu na nařízení předběžného opatření uvedených v ustanovení § 75 odst. 2 o.s.ř., které je přiměřeně aplikovatelné i v insolvenčním řízení dle § 7 IZ, mimo jiné vyplývá, že návrh na nařízení předběžného opatření musí obsahovat vylíčení skutečností, které odůvodňují předběžné opatření, musí být z něho patrno, jakého předběžného opatření se navrhovatel domáhá. Podle odstavce třetího tohoto ustanovení je navrhovatel povinen připojit k návrhu listiny, jichž se dovolává.

Podle ustanovení § 75c odst. 3 o.s.ř., o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodne předseda senátu bez slyšení účastníků.

Podle ustanovení § 75c odst. 4 o.s.ř., pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem ze dne 18.8.2016 se věřitel domáhal rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. V tomto návrhu věřitel uvedl údaje z účetní závěrky dlužníka za rok 2014 týkající se jak hospodářského výsledku dlužníka, tak i objemu jeho vlastního kapitálu. Uvedl, že z konkrétních údajů z této závěrky vyplývá, že závazky dlužníka (více než 14,6 mil. Kč) podstatnou měrou převyšují majetek dlužníka (cca 7,7 mil. Kč). Dále poukazoval věřitel na to, že dlužník se nachází v úpadku mimo předlužení i ve formě platební neschopnosti. Označil svou pohledávku za věřitelem z pracovněprávního vztahu, a to z dohody o provedení práce z 27.1.2014 a pracovní smlouvy ze dne 24.3.2014, s tím, že celkem má pohledávku za dlužníkem ve výši 45.865 Kč s příslušenstvím z titulu odměny dle této dohody a mzdy dle pracovní smlouvy. Přitom odměna dle dohody o provedení práce byla splatná 1.7.2014 a mzda byla splatná 30.4.2014, pohledávky jsou tedy po splatnosti déle než 3 měsíce. Označil i pohledávky jiných věřitelů, a to Martina Daňka, rovněž z titulu pracovněprávního vztahu k dlužníkovi s tím, že tento má pohledávku z dohody o provedení práce, za měsíce říjen, listopad a prosinec 2014, tudíž se zaplacením je dlužník v prodlení více jak 1,5 roku. Mimo to má dle účetní závěrky dlužník i další věřitele. Věřitel rovněž poukázal na to, že dlužník nerespektuje ustanovení zákoníku práce a zaměstnával jeho samotného i věřitele Martina Daňka na základě dohody o provedení práce v průběhu roku v rozsahu větším než připouští zákoník práce. Insolvenční soud vydal 19.8.2016 vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení. Věřitel podáním z 31.8.2016 souhlasil s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, a téhož dne podal návrh na nařízení předběžného opatření. V něm znovu zopakoval údaje o úpadku dlužníka tak, jak je uvedl v insolvenčním návrhu samotném. Jako důvody pro vydání předběžného opatření znovu uvedl skutečnosti týkající se existence jeho splatných pohledávek za dlužníkem a rovněž to, že dlužník porušuje zákoník práce, když zaměstnával věřitele na základě dohody o provedení práce v rozsahu větším než 300 hodin v kalendářním roce. Uvedl, že mu rovněž není známo, zda dlužník z této odměny odvedl příslušné daně a odvody. K důkazu označil listiny založené ve spise, a to svou pracovní smlouvu, smlouvu o mzdě, dohodu o skončení pracovního poměru, dohodu o provedení práce a potvrzení o průměrném výdělku. Dále uvedl, že na základě informací Oblastního inspektorátu pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj v návaznosti na podnět, který podal 18.8.2016, má podezření, že dlužník nejméně po dobu dvou let zaměstnával několik desítek zaměstnanců bez toho, aby jim vyplácel mzdu nebo odměnu. Lze tak očekávat, že v průběhu insolvenčního řízení se přihlásí značné množství věřitelů, kteří nejen že evidují neuhrazenou pohledávku za dlužníkem, ale zejména byli značným způsobem poškozeni na svých právech v postavení zaměstnance coby slabší strany pracovněprávního poměru. Pokud by bylo zjištěno, že k takovým praktikám docházelo opakovaně a v hojném počtu, lze důvodně předpokládat, že jednatel společnosti si nepočínal s péčí řádného hospodáře a nelze tedy ani předpokládat, že si s péčí řádného hospodáře bude počínat do doby prohlášení úpadku a navazujícího ustanovení insolvenčního správce. Protože do doby prohlášení úpadku dlužníka může uplynout několik týdnů až měsíců a existuje důvodné podezření, že si jednatel dlužníka v minulosti počínal v příkrém rozporu s povinnostmi řádného hospodáře, je třeba uvažovat o vydání předběžného opatření nejméně v rozsahu navrhovaném věřitelem. Věřitel pojal na základě těchto skutečností oprávněné obavy, že ačkoliv nejsou známy skutečnosti, že by dlužník v současné době nerespektoval omezení v nakládání s majetkovou podstatou plynoucí z § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, existuje důvodná obava, že je respektovat nebude, a v době do rozhodnutí o úpadku tak dojde ke zmenšení majetkové podstaty. Zdůraznil, že s ohledem na nedoručení vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení dlužníku je možné, že dlužník ani neví o zahájení insolvenčního řízení, a může tak docházet k dispozici s jeho majetkem. Proto z důvodu eliminování nebezpečí snižování hodnoty majetku dlužníka a předcházení riziku poškozování práv věřitelů navrhuje nařízení předběžného opatření. K tomuto návrhu předložil jako důkaz podnět ke kontrole datovaný 18.8.2016 odeslaný z datové schránky zmocněnce věřitele na Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj v Brně. V tomto podnětu upozorňuje na nutnost provést kontrolu dodržování pracovněprávních předpisů u dlužníka, protože dlužník zaměstnancům nevyplatil mzdu ani odměny z dohody o provedení práce, prodlení trvá již více jak 1,5 roku. Dále dlužník uzavírá dohody o provedení práce, na základě nichž zaměstnanci pracují déle, než je zákonný limit, tj. pracují více než 300 hodin za kalendářní rok. K tomu označil konkrétní zaměstnance, u kterých k tomu došlo. Rovněž je vyjádřena pochybnost, zda dlužník za zaměstnance vypočetl a odvedl příslušné daně a pojistné.

Dále z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se k doručenému návrhu věřitele vyjádřil na výzvu soudu podáním z 14.9.2016. Argumentoval tím, že se neztotožňuje s insolvenčním návrhem, pokládá ho za šikanózní s tím, že cílem věřitele je získat finanční prostředky od dlužníka v rozsahu větším, než byla jím skutečně vykonaná práce. Dlužník má za to, že věřiteli všechny částky řádně zaplatil, nic mu nedluží, naopak má vůči němu nárok na náhradu škody vzniklé jednáním věřitele jako zaměstnance a stejná situace se týká i druhého označeného věřitele Martina Daňka. Ohledně výše odměn z dohod o provedení práce a nároků z titulu náhrady škody jsou mezi dlužníkem a věřitelem vedeny dlouhodobé spory. Dále dlužník rozporoval tvrzení věřitele o své špatné finanční situaci, tvrdil, že vycházejí z chybné interpretace účetních dokumentů dlužníka ze strany věřitele, že řádně hradí své peněžité závazky s výjimkou závazků sporných, a nenachází se v platební neschopnosti ani ve stavu předlužení. Navrhl zamítnutí návrhu a uvedl, že z procesní opatrnosti nesouhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Podáním z 22.9.2016 věřitel doplnil insolvenční návrh o označení dalších věřitelů dlužníka.

O návrhu věřitele na nařízení předběžného opatření rozhodl soud prvního stupně usnesením z 2.9.2016 tak, že ho odmítl, a to pro nezaplacení jistoty. K odvolání věřitele rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který usnesením z 23.9.2016 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že v přezkoumávané věci byl podán návrh na nařízení předběžného opatření, které mohl insolvenční soud nařídit i bez návrhu, proto navrhovatel předběžného opatření nebyl povinen složit jistotu dle § 82 odst. 1, věty druhé IZ. Dne 26.9.2016 doplnil věřitel návrh na nařízení předběžného opatření. V něm se zevrubně vyjádřil k námitkám dlužníka uvedeným ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu, pokud jde o tvrzený úpadek dlužníka, dále vytkl vady seznamů, které dlužník předložil na výzvu insolvenčního soudu, s tím, že tyto seznamy jsou neúplné a nesprávné, přes prohlášení dlužníka o jejich správnosti a úplnosti. Kritizoval závěr, že dlužník nesouhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Z toho dovodil, že dlužníkovo počínání zakládá důvodné a podložené pochybnosti, zda dodržuje omezení v nakládání s majetkem, které se pojí se zahájením insolvenčního řízení, a že bezdůvodně oddaluje okamžik prohlášení úpadku, když nesouhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, ačkoliv se v úpadku zjevně nachází. Na základě těchto skutečností opětovně trval na nařízení navrhovaného předběžného opatření. Nato vydal insolvenční soud odvoláním napadené usnesení.

Z výše uvedených zjištění je tedy zřejmé, že věřitel se domáhá nařízení předběžného opatření dle § 113 IZ s tím, že je třeba nařízení tohoto předběžného opatření před rozhodnutím o úpadku dlužníka, aby se dlužníku zabránilo nakládat s majetkem v neprospěch věřitelů, a tím tedy, aby se zabránilo nebezpečí snižování hodnoty majetku dlužníka a předešlo se riziku poškození práv věřitelů, když nároky řady věřitelů vyplývají z pracovněprávních vztahů k dlužníkovi. Přitom nutnost nařízení tohoto předběžného opatření spatřuje věřitel v tom, že je důvodný jeho návrh na rozhodnutí o úpadku dlužníka, neboť dlužník se nachází v úpadku jak ve formě předlužení, tak ve formě platební neschopnosti, toto však popírá a trvá na tom, aby bylo o návrhu věřitele vedeno před soudem jednání, když nesouhlasil s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. Obavu, že dlužník bude nakládat se svým majetkem v rozporu s omezeními stanovenými pro něho insolvenčním zákonem pro dobu po podání insolvenčního návrhu spatřuje věřitel v tom, že v minulosti v rozporu s ustanoveními zákoníku práce zaměstnával zaměstnance na základě dohod o provedení práce na dobu delší, než připouští zákoník práce. Z toho dovozuje, že nebude dodržovat omezení v nakládání s majetkem. Rovněž nesouhlasí se správností a úplností seznamů, které na výzvu insolvenčního soudu dlužník předložil a namítá, že dlužník nesplnil svou zákonnou povinnost podat insolvenční návrh ve smyslu § 98 IZ.

Po vyhodnocení těchto učiněných zjištění se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění napadeného usnesení. Navrhovatel předběžného opatření neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že dlužník se zbavuje svého majetku a nedodržuje omezení stanovené pro něho § 111 insolvenčního zákona. Dokonce sám výslovně prohlásil, že nejsou známy skutečnosti, že by dlužník v současné době nerespektoval omezení v nakládání s majetkovou podstatou plynoucí z § 111 odst. 1 insolvenčního zákona . Dle závěru odvolacího soudu není napadené usnesení nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně sice v odůvodnění napadeného usnesení neopisoval konkrétní opakovaná tvrzení dlužníka uvedená v návrhu na nařízení předběžného opatření a v jeho doplnění, avšak správně uzavřel, že dlužníkem uváděné skutečnosti neosvědčují důvod pro nařízení navrhovaného předběžného opatření.

To, že dlužník nesouhlasí s tvrzeními věřitele uvedenými v insolvenčním návrhu a chce se jim bránit při nařízeném soudním jednání, je jeho procesním právem. Z toho nelze dovozovat, že snad dlužník nebude respektovat omezení v nakládání se svým majetkem dle insolvenčního zákona. Takový závěr nelze ani dovodit z toho, že dle názoru navrhujícího věřitele předložil dlužník neúplné či nesprávné seznamy svého majetku či závazků, ani ze skutečnosti, že snad dle tvrzení navrhujícího věřitele nepodal včas na sebe insolvenční návrh ve smyslu § 98 insolvenčního zákona. Ani v příčinné souvislosti s věřitelem tvrzeným porušením pracovněprávních předpisů dlužníkem nelze bez dalšího dovozovat porušování povinností dlužníka, které se týkají jeho majetku a které dle prohlášení samotného věřitele nebylo zjištěno. Věřitel tedy neosvědčil skutečnosti, pro které by bylo nutno nařídit jím navrhované předběžné opatření.

Odvolací soud proto napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř., když soud prvního stupně správně rovněž vyměřil věřiteli soudní poplatek z návrhu na nařízení předběžného opatření.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a navrhujícímu věřiteli se doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 25. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu