4 VSOL 1296/2016-A-15
KSBR 44 INS 15684/2016 4 VSOL 1296/2016-A-15

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Pavly Tomalové v insolvenční věci dlužníka Aleše anonymizovano , anonymizovano , IČ: 13076671, bytem nám. 1. máje 250, Ráječko, PSČ 679 02, o insolvenčním návrhu věřitele Jiřího Oujezdského, bytem Nám. anonymizovano 3, Blansko, PSČ 678 01, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 44 INS 15684/2016-A-10 ze dne 1.9.2016

tak to:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 44 INS 15684/2016-A-10 ze dne 1.9.2016 se ve výroku I. z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu v r a c í Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odův odně ní:

Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně uložil věřiteli, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil na označený účet nebo v hotovosti na pokladnu Krajského soudu v Brně na záloze na náklady insolvenčního řízení částku 50.000 Kč (výrok I.), dále uložil věřiteli, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení sdělil, zda se vzdává práva účasti na projednání insolvenčního návrhu, popřípadě zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (výrok II.).

Na odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že podáním doručeným soudu 30.6.2016 věřitel navrhl, aby byl zjištěn úpadek dlužníka. Soud prvního stupně vyhodnotil, že jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku isir.justi ce.cz je konkurs na jeho majetek, neboť dlužník v zákonné lhůtě nepodal návrh na povolení oddlužení. Navíc dlužník se k insolvenčnímu návrhu věřitele na výzvu soudu nevyjádřil a nepředložil ani seznam majetku, proto není soudu známo, zda dlužník disponuje dostatkem pohotových finančních prostředků, které by postačovaly k úhradě nákladů konkursu. Proto s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a s poukazem na účel zálohy na náklady insolvenčního řízení, která má umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení, uložil věřiteli povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a to v maximální možné výši 50.000 Kč. K výši uložené zálohy dále poukázal i na to, že minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem činí 45.000 Kč (vyhláška č. 313/2007 Sb.) a je nutno počítat tedy s navýšením o hotové výdaje insolvenčního správce, případně o daň z přidané hodnoty. Zdůraznil, že nelze připustit, aby do doby, než bude majetek dlužníka zpeněžen, nesl veškeré náklady řízení insolvenční správce, když pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, pokud není možno hradit je z majetkové podstaty či ze složené zálohy. Zdůraznil rovněž, že v důvodové zprávě k insolvenčnímu zákonu ve vztahu k ustanovení § 144 zákonodárce výslovně uvedl, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele.

Toto usnesení napadl věřitel odvoláním. Uvedl, že dle jeho názoru nejsou splněny podmínky dle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona k tomu, aby mu soud povinnost uhradit zálohy na náklady insolvenčního řízen uložil. Zabýval se totiž tím, jaké náklady si vyžádá způsob řešení dlužníkova úpadku a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, přesto stanovil zálohu v maximální možné částce 50.000 Kč. Protože se dlužník na výzvu soudu nevyjádřil k insolvenčnímu návrhu a nepředložil seznam svého majetku, není však jednoznačně prokázáno, že případné budoucí náklady insolvenčního řízení nebude možné zcela uhradit z majetkové podstaty dlužníka, tedy z výtěžku zpeněžení. Proto navrhl, aby při stanovení zálohy byla zohledněna i tato možná varianta. Pokud po tomto zhodnocení bude přesto nutno určit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak žádá o zohlednění své finanční situace s tím, že je schopen jednorázově uhradit maximální částku 10.000 Kč. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se mu záloha na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Podle ustanovení § 7, věty před středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, věty první a třetí IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2, věty první IZ, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 390 odst. 1 IZ, návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení potud, že věřitel podal návrh na rozhodnutí o úpadku dlužníka. Tento jeho návrh dostál všem požadavkům insolvenčního zákona na náležitosti insolvenčního návrhu věřitele včetně toho, že současně s ním podal věřitel přihlášku své pohledávky. Insolvenční soud usnesením ze dne 13.7.2016 doručeným dlužníku 26.7.2016 doručil dlužníku insolvenční návrh věřitele a vyzval ho mimo jiné k tomu, aby se vyjádřil k tomuto insolvenčnímu návrhu věřitele, a dále, aby předložil rovněž seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků. V rámci poučení v tomto usnesení rovněž uvedl: Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku (ustanovení § 390 odst. 1 IZ). Návrh na povolení oddlužení může podat pouze dlužník, který nemá dluhy z podnikání bránící řešení úpadku oddlužením (ustanovení § 389 odst. 1 a 2 IZ). V případě právnické osoby se musí jednat o nepodnikající právnickou osobu (ustanovení § 389 odst. 1, písm. a/ IZ). Na toto usnesení dlužník nereagoval.

S přihlédnutím k tomu, že insolvenční soud nemá k dispozici žádné údaje o majetku dlužníka, eventuálně o stavu jeho pohotových finančních prostředků, je namístě aplikace ustanovení § 108 IZ, tedy uložení povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, a to v maximální zákonné výši, tak, jak správně učinil soud prvního stupně vydáním odvoláním napadeného usnesení. Soud prvního stupně ovšem, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, vycházel z toho, že jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs, když dlužník nepodal návrh na povolení oddlužení v zákonem stanovené lhůtě. Přitom soud prvního stupně vycházel z toho, že dostatečným způsobem ve smyslu shora citovaného ustanovení § 390 odst. 1 IZ poučil dlužníka o jeho možnosti podat návrh na povolení oddlužení v poučení obsaženém v usnesení ze dne 13.7.2016, jímž doručoval dlužníku insolvenční návrh věřitele a mimo jiné i požadoval vyjádření k insolvenčnímu návrhu a předložení seznamu majetku a závazků. Náležitostmi poučení dlužníka ve smyslu ustanovení § 390 odst. 1 insolvenčního zákona se zabýval Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 39/2012 ze dne 26.6.2012 publikovaném v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 98 ročníku 2013. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že povinnost insolvenčního soudu poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, při doručení věřitelského insolvenčního návrhu poučení o možnosti podat v zákonem stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení není splněna pouhou citací ustanovení § 390 odst. 1 insolvenčního zákona obsaženou mezi jinými ustanoveními insolvenčního zákona v odůvodnění výzvy k předložení seznamu dle ustanovení § 104 odst. 1 insolvenčního zákona a k vyjádření k insolvenčnímu návrhu. Dále Nejvyšší soud České republiky v tomto usnesení formuloval, jak by poučení dlužníka mělo znít, a to s přihlédnutím ke znění insolvenčního zákona před novelou provedenou k 1.1.2014.

Se zřetelem na tyto závěry Nejvyššího soudu České republiky odvolací soud uzavírá, že poučení, kterého se dostalo dlužníku v usnesení soudu prvního stupně ze dne 13.7.2016, není dostatečné. Formulace, kterou soud prvního stupně zvolil, není dostatečně srozumitelná, a navíc její zařazení do jednolitého odstavce ostatních poučení souvisejících s aplikací ustanovení § 133 odst. 1, písm. a) IZ, pokud jde o vyjádření k insolvenčnímu návrhu a s otázkou zvláštního doručení písemnosti, činí celé toto poučení zcela nepřehledným. Odvolací soud proto uzavírá, že s ohledem na tento způsob poučení dlužníka není splněna poučovací povinnost dle § 390 odst. 1 insolvenčního zákona. Vzhledem k této skutečnosti nelze tedy přisvědčit závěru soudu prvního stupně vyjádřenému v odvoláním napadeném usnesení, že jediným možným řešením úpadku dlužníka je konkurs.

Odvolací soud proto podle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a) (§ 7 IZ) napadené usnesení zrušil pro jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení, kdy je vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.), soud prvního stupně znovu dlužníka řádným způsobem poučí o možnosti podat návrh na povolení oddlužení ve smyslu § 390 odst. 1 insolvenčního zákona s ohledem na shora citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky a teprve na základě reakce dlužníka bude moci znovu vyhodnotit, jaký způsob řešení úpadku dlužníka je možný, a na jeho základě se pak znovu bude zabývat tím, zda je nutné uložit insolvenčnímu navrhovateli (věřiteli) povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, a případně v jaké výši.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 21. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu