4 VSOL 1260/2016-A-14
KSOL 16 INS 16598/2016 4 VSOL 1260/2016-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Pavly Tomalové v insolvenční věci dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , dříve podnikajícího pod IČ: 73179370, bytem Huzová 325, PSČ 793 51, korespondenční adresa: Huzová 302, PSČ 793 51, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č.j. KSOL 16 INS 16598/2016-A-9 ze dne 12.8.2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č.j. KSOL 16 INS 16598/2016-A-9 ze dne 12.8.2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením uložil soud prvního stupně dlužníkovi, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil na záloze na náklady insolvenčního řízení 50.000 Kč na označený účet.

Na odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužník se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným soudu 15.7.2016 domáhal rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Soud prvního stupně dále vyhodnotil, že jak insolvenční návrh dlužníka, tak i jeho přílohy dostály požadavkům stanoveným insolvenčním zákonem a jsou bezvadné. Soud má tedy za osvědčen úpadek dlužníka. Dále isir.justi ce.cz poukázal na to, že ze seznamu závazků i ze sdělení Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky bylo zjištěno, že má dlužník nezajištěné závazky vzniklé v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Dlužník ohledně těchto závazků netvrdil žádné skutečnosti, na základě kterých by mohl soud prvního stupně uzavřít, že nezajištěné podnikatelské závazky nebrání řešení jeho úpadku oddlužením. Proto s poukazem na ustanovení § 389 odst. 1, 2 insolvenčního zákona a § 390 odst. 3 insolvenčního zákona a na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci uzavřel, že věřitel podnikatelského závazku dlužníka vyslovil svůj nesouhlas s oddlužením, proto není dlužník osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení a jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurs. S ohledem na to, že podle seznamu majetku dlužník nedisponuje pohotovými finančními prostředky, uzavřel soud prvního stupně, že je nutno požadovat po něm zálohu na náklady insolvenčního řízení k zajištění úhrady alespoň minimálních předpokládaných nákladů spojených se zjišťováním, udržováním a správou majetkové podstaty a rovněž k zaplacení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, která při řešení dlužníkova úpadku konkursem činí dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000 Kč. Proto mu podle ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona uložil povinnost zaplacení zálohy v maximální výši 50.000 Kč. Nad rámec tohoto odůvodnění soud prvního stupně poukázal ještě na to, že vzhledem ke skutečnosti, že dlužník k návrhu na povolení oddlužení připojil čestné prohlášení o tom, že nemá žádný závazek z podnikání, když si musel být vědom svého závazku vůči Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, který vznikl v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení i nepoctivý záměr.

Toto usnesení napadl dlužník odvoláním. Uvedl, že z listiny Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 28.7.2016 založené ve spise nevyplývá, že by se k souhlasu či nesouhlasu s jeho oddlužením tento věřitel vůbec vyjadřoval, proto nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že tento věřitel vyslovil svůj nesouhlas s řešením jeho úpadku oddlužením. Dále poukázal na to, že je sice pravdou, že neuvedl, že tento závazek pochází z podnikání, ale nebyl si toho vědom. Jak uvedl v insolvenčním návrhu, byl v uvedeném období bez zaměstnání, bez příjmu a živobytí mu poskytovali, včetně ubytování, rodiče. Uvedl, že živnostenský list si pořídil jen proto, že jeho koníčkem byly sportovní aktivity a jejich provozování, tedy i propagace a reklama. Tuto činnost vykonával pouze jednorázově a sporadicky před uvedeným obdobím. Protože tuto činnost nevykonával soustavně a nevytvářel zisk, nedomníval se, že by dluh u Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky jakkoliv s jeho podnikáním souvisel, ale měl za to, že vznikl tím, že v uvedeném období nebyl ani evidován na úřadu práce a nepřihlásil se jako uchazeč o zaměstnání a že tedy za něho nikdo povinnou platbu na zdravotní pojišťovnu neodvedl. K důkazu o své živnostenské činnosti přiložil k odvolání výpis ze svého živnostenského rejstříku. Poukázal na rozhodnutí vrchního soudu, dle něhož stanovisko věřitelů pohledávek z podnikání se zjistí až na schůzi věřitelů, a pokud se zde věřitelé nevyjádří, má se za to, že souhlas existuje. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, pokud soud prvního stupně sám své usnesení autoremedurou nezruší.

Z insolvenčního spisu vyplývá správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně uvedených v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o náležitosti insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení oddlužení, i náležitosti jeho příloh, s tím, že tyto dostály požadavku insolvenčního zákona na bezvadný insolvenční návrh. Pokud jde o majetek dlužníka, pak dlužník v insolvenčním návrhu i v jeho příloze označil jako svůj majetek pouze mobilní telefon. Všechny závazky včetně závazku vůči Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 114.269 Kč označil jako závazky nepocházející z podnikání. V čestném prohlášení, které přiložil k insolvenčnímu návrhu, uvedl, že v době od 1.1.2013 do 30.4.2016 nepodnikal a neměl žádné příjmy ze samostatné výdělečné činnosti, byl bez zaměstnání, nebyl ani uchazečem o zaměstnání na úřadu práce. Existenčně ho podporovali rodiče. Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky k dotazu soudu prvního stupně přípisem datovaným 28.7.2016 (č.l. A-7 spisu) uvedla, že eviduje za dlužníkem splatné nezajištěné pohledávky vzniklé v souvislosti s podnikatelskou činností, a to za období od 1.1.2010 do 31.12.2011 dlužné pojistné ve výši 10.414 Kč, za období od 1.1.2012 do 31.12.2013 dlužné pojistné 50.775 Kč a penále 8.511 Kč a dále evidují za dlužníkem nevykonatelné pohledávky dlužného pojistného a penále pocházející z podnikatelské činnosti dlužníka, když jako osobu samostatně výdělečně činnou evidují dlužníka do července 2015. K vyjádření přiložil příslušné výkazy nedoplatků.

Z výpisu z živnostenského rejstříku dlužníka, který přiložil ke svému odvolání, vyplývá, že dlužník má evidováno živnostenské oprávnění pro předmět podnikání organizování sportovních soutěží v době od 28.5.2003 do 30.6.2008, dále na předmět podnikání reklamní činnost a marketing v době od 28.5.2003 do 30.6.2008, na předmět podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona v období od 28.5.2003 do 4.7.2015.

Dle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníkům, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka, a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona jednoznačně vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Proto je nezbytné, aby dlužník návrh na povolení oddlužení alespoň tvrdil nebo doložil některou ze skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením.

Pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ ani netvrdí nebo výslovně uvede, že žádný z těchto věřitelů dosud nesouhlas s oddlužením nevyjádřil, anebo pokud vyjde najevo výslovný nesouhlas některého z těchto věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2, písm. b) nebo c) IZ, pak dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Taková skutečnost je již bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle shora citovaného ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle ustanovení § 403 odst. 2 IZ. K tomuto závěru je možno poukázat na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49 ročníku 2016, jímž byla sjednocena dosud v této otázce nejednotná rozhodovací praxe obou vrchních soudů. Názor dlužníka, že pokud nevyjádří věřitelé nesouhlas, že má být tato otázka řešena až schůzí věřitelů, tedy správný není.

Přestože lze souhlasit s dlužníkem, že v podání Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky není vysloven přímo nesouhlas s řešením jeho úpadku oddlužením, nelze toto vyjádření ani považovat za souhlasné stanovisko s řešením jeho úpadku oddlužením. K tomu je nutno zdůraznit, že souhlas věřitele musí být souhlasem výslovným.

K odvolací námitce týkající se toho, zda dluh u Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky je dluhem pocházejícím z podnikání dlužníka, je nutno uvést, že z vyjádření tohoto věřitele jednoznačně vyplývá, že dluhy dlužníka spadají i do období od počátku roku 2010, tedy do doby předcházející roku 2013, v němž podle čestného prohlášení neměl dlužník vůbec podnikat. Navíc považuje odvolací soud za nutné uvést, že charakterem dluhu z podnikatelské činnosti dlužníka a definicí takového dluhu se zabýval i Nejvyšší soud České republiky v usnesení sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2011. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že dluhy vzešlými z podnikání, které zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly jen z obchodně-závazkových vztahů. Může jít např. o dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních, na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání.

Se zřetelem na zjištění učiněná z výpisu z živnostenského rejstříku dlužníka a zprávu Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 28.7.2016 je proto nutno uzavřít, že dluhy u tohoto věřitele měl dlužník jako osoba samostatně výdělečně činná a že se jedná o dluhy z podnikání.

V přezkoumávané věci tedy není splněna žádná z podmínek dle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, která by vylučovala, že závazky dlužníka z podnikání brání řešení jeho úpadku oddlužením. Závěr soudu prvního stupně o tom, že návrh na povolení oddlužení musí být odmítnut a úpadek dlužníka musí být řešen konkursem, je proto správný (§ 390 odst. 3, § 396 IZ).

S ohledem na naprostou absenci pohotových finančních prostředků a majetku dlužníka je správný i závěr soudu prvního stupně o nutnosti uložit dlužníku povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. S ohledem na minimální výši odměny insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem a dále na potřebu úhrady jeho hotových výdajů i na náklady nutné pro zjišťování a zajišťování majetku dlužníka soud prvního stupně také zcela správně uložil povinnost zaplacení zálohy v maximální výši 50.000 Kč.

Odvolací soud proto napadené usnesení sodu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 7. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu