4 VSOL 1249/2016-A-15
KSBR 45 INS 17975/2016 4 VSOL 1249/2016-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Pavly Tomalové v insolvenční věci dlužníka Františka anonymizovano , anonymizovano , bytem Havlíčkova 551/9, Blansko, PSČ 678 01, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 45 INS 17975/2016-A-8 z 22.8.2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 45 INS 17975/2016-A-8 z 22.8.2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil na záloze na náklady insolvenčního řízení na označený účet nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně částku 50.000 Kč.

Na odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení ze dne 2.8.2016 domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením formou splátkového kalendáře. Soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 389 odst. 1, 2 a § 390 odst. 3 insolvenčního zákona a uvedl, že z živnostenského rejstříku vyplývá, že dlužník je veden jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku s nyní přerušenou živností. Dále z insolvenčního návrhu vyplynulo, že má dlužník ze své podnikatelské činnosti isir.justi ce.cz nezajištěné závazky nejméně vůči 2 věřitelům, a to finančnímu úřadu a České správě sociálního zabezpečení, když souhlas s řešením jeho úpadku oddlužením předložil pouze od finančního úřadu. Protože tedy dlužník netvrdil ani nedoložil, že jeho věřitel Česká správa sociálního zabezpečení souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením, je osobou, která není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, je proto namístě jeho návrh na povolení oddlužení odmítnout a rozhodnout o způsobu řešení jeho úpadku konkursem (§396 odst. 1 IZ). Soud prvního stupně dále uvedl, že dlužník nemá k dispozici dostatečné pohotové finanční prostředky, a že je proto nutno uložit mu zálohu na náklady insolvenčního řízení podle § 108 insolvenčního zákona, když účelem zálohy je umožnění výkonu činnosti insolvenčního správce po rozhodnutí o úpadku a překlenutí nedostatku finančních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Nelze totiž spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a následně je pak v případě nedostatku majetku dlužníka hradit z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Brně. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že při řešení úpadku dlužníka konkursem činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč, a uložil proto povinnost dlužníku zaplatit zálohu v maximální výši 50.000 Kč.

Toto usnesení napadl dlužník odvoláním. Připustil, že je pravdou, že nepředložil souhlas s oddlužením od věřitele Česká správa sociálního zabezpečení, že však k tomu došlo ne proto, že by tento věřitel nesouhlasil s oddlužením, ale proto, že ze strany tohoto věřitele bylo dlužníkovi ústně řečeno, že k formě oddlužení se vyjádří až v rámci soudního jednání. Dlužník dále uvedl, že jiná forma než oddlužení pro něho není možná, neboť nevlastní žádný majetek a jeho pravidelné příjmy postačují pouze k tomu, aby splnil případné podmínky oddlužení. Zaplacení zálohy na konkurs v jeho případě možné není, neboť nedisponuje uvedenou částkou a půjčka na zálohu na náklady konkursního řízení není možná. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníkům, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplati zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka, a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z insolvenčního spisu vyplývá správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně uvedených v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o to, že Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, který má pohledávku za dlužníkem z titulu jeho podnikatelské činnosti, vyslovil souhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením, avšak Okresní správa sociálního zabezpečení Blansko, která má za dlužníkem pohledávku z jeho podnikatelské činnosti z titulu nezaplaceného pojistného na sociální zabezpečení ve výši 284.035 Kč, se k řešení úpadku dlužníka oddlužením nijak nevyjádřila. Z insolvenčního návrhu dlužníka dále vyplývá, že dlužník nemá žádný majetek. Z výpisu z živnostenského rejstříku dlužníka pak vyplývá, že dlužník má živnostenská oprávnění na předmět podnikání obráběčství od 1.1.1993 a na předmět podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona od 9.9.1998, provozování obou živností má přerušeno od 19.9.2013 do 31.12.2016.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona jednoznačně vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, je rozhodující, zda je dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona. Proto je nezbytné, aby dlužník v návrhu na povolení oddlužení alespoň tvrdil nebo doložil některou z těchto skutečností, která vylučuje, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením.

Pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ ani netvrdí nebo výslovně uvede jako v přezkoumávané věci, že souhlas věřitele dosud k dispozici nemá, anebo pokud vyjde najevo výslovný nesouhlas některého z těchto věřitelů a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2, písm. b) nebo c) insolvenčního zákona, pak dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Taková skutečnost je již bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle shora citovaného ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle ustanovení § 403 odst. 2 IZ. K tomuto závěru je možno poukázat na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 1 VSOL 918/2015 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49 ročníku 2016, jímž byla sjednocena dosud v této otázce nejednotná rozhodovací praxe obou vrchních soudů. Proto také nelze zohlednit odvolací námitku dlužníka, že věřitel Okresní správa sociálního zabezpečení Blansko se vyjádří k možnosti oddlužení dlužníka až v rámci soudního jednání. Stejně tak ani nelze vycházet ze závěru, že pokud se věřitel výslovně nevyjádří, že s oddlužením souhlasí. Z pasivity věřitelů souhlas bez dalšího dovozovat nelze, souhlas musí být výslovný.

Neobstojí ani odvolací námitka dlužníka, že zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení z jeho strany není možné, neboť nedisponuje žádnou finanční částkou. Ve shora citovaném ustanovení § 108 odst. 1, věty první zákonodárce výslovně uvedl, že za podmínek uvedených v tomto ustanovení povinnost zaplacení zálohy stíhá dlužníka i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek.

Závěr soudu prvního stupně o tom, že bude nutno návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnout a rozhodnout o řešení jeho úpadku konkursem, je tedy správný (§ 390 odst. 3, § 396 IZ). Stejně tak s ohledem na absenci jakéhokoliv majetku a pohotových finančních prostředků dlužníka je správný i závěr soudu prvního stupně o tom, že je nutno dlužníku uložit povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, když soud prvního stupně správně zdůvodnil i účel této zálohy. Soud prvního stupně uložil povinnost zaplacení zálohy správně v maximální možné výši při absenci jakéhokoliv majetku dlužníka i s ohledem na to, že při řešení úpadku dlužníka konkursem činí pouze minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč (vyhláška č. 313/2007 Sb.) a je nutno hradit i hotové výdaje insolvenčního správce.

Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 7. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu