4 VSOL 1238/2016-A-10
KSBR 31 INS 19061/2016 4 VSOL 1238/2016-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Pavly Tomalové v insolvenční věci dlužníka GASPO spol. s r.o.-v likvidaci, Letiště 1578, Otrokovice, PSČ 765 02, IČ: 47906618, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 31 INS 19061/2016-A-5 ze dne 18.8.2016

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 31 INS 19061/2016-A-5 ze dne 18.8.2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně vyzval dlužníka, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil buď na označený účet, nebo v hotovosti na pokladně Krajského soudu v Brně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Na odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že se dlužník domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku. Z jeho insolvenčního návrhu a předloženého seznamu majetku vyplývá, že dlužník nedisponuje žádným majetkem a s ohledem na předpokládané náklady řízení při konkursu bylo nutno postupovat podle ustanovení § 108 insolvenčního zákona a uložit dlužníku zaplacení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, když prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Dále soud prvního stupně uvedl, že zálohu určil v maximální možné výši, když záloha má umožnit působení insolvenčního správce bezprostředně po vydání rozhodnutí isir.justi ce.cz o úpadku v době, kdy výdaje na činnost insolvenčního správce nelze krýt z výtěžku zpeněžení podstaty. Bez pohotových finančních prostředků zajištěných právě složením zálohy nemůže insolvenční správce svou funkci řádně vykonávat, a protože nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a následně z rozpočtových prostředků insolvenčního soudu, je nutno požadovat po dlužníkovi zaplacení zálohy. Uvedl, že pokud by se v dalším řízení ukázalo, že nebude možno dohledat a zpeněžit majetek dlužníka v potřebném rozsahu, aby kryl alespoň náklady insolvenčního řízení, pak při nezaplacení zálohy by veškeré náklady řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně, čímž by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl.

Toto usnesení napadl dlužník odvoláním. Uvedl, že dle jeho názoru usnesení soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůvodnil, že z insolvenčního návrhu plyne, že je osvědčen úpadek dlužníka, že dlužník nemá žádný majetek, neprovozuje žádnou ekonomickou činnost, tudíž majetek společnosti nepostačuje k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Zdůraznil, že likvidátor nemá žádný podíl na negativní finanční situaci dlužníka, že byl jmenován až v době, kdy byla společnost již zadlužena a bez majetku. Nemá ani možnost finanční prostředky si opatřit, aniž by se zvýšilo zadlužení společnosti. Uvedl, že pokud odvolací soud napadené usnesení potvrdí, pak to ve svém důsledku bude znamenat, že společnost nelze zlikvidovat a bude se i nadále zadlužovat. Zdůraznil, že má za to, že je třeba řízení řádně ukončit a společnost vymazat z obchodního rejstříku, neboť zadlužené (prázdné nebo jakkoli nefunkční) společnosti by neměly mít své místo v podnikatelském prostředí, když obchodní rejstřík je jinak zaplevelen firmami, které jej zahlcují, a rejstřík se stává nepřehledným. Poukázal na to, že nestanovení zálohy na insolvenční řízení a pokračování v řízení je pragmatickým rozhodnutím, které postihuje právě tu situace, kdy jiným způsobem dosáhnout výmazu takové společnosti z obchodního rejstříku prostě nelze. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud na základě odvolání, které bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, věty první a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložil insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Ustanovení § 144 insolvenčního zákona účinného do 31.12.2013 umožňovalo za zde stanovených podmínek zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku, které bylo podkladem pro výmaz dlužníka z obchodního rejstříku, pokud nešlo o právnickou osobu zřízenou zákonem. S účinností od 1.1.2014 bylo však toto ustanovení změněno tak, že § 144 IZ zní: Insolvenční návrh nelze zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé .

Z důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., jímž byl s účinností od 1.1.2014 změněn insolvenční zákon a i shora uvedené ustanovení vyplývá, že se zapovídá zamítnutí insolvenčního návrhu jen proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, když dosavadní úprava, jež takový postup dovolovala v § 144 insolvenčního zákona, byla nesystémová. Napříště by insolvenční řízení s nedostatečným majetkem měla být řešena podle ustanovení § 314 a 315 o nepatrném konkursu. Obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Logicky lze pak usuzovat, že zaplatí-li insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, má právo požadovat, aby při splnění zákonných předpokladů bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že tato záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů. Dále důvodová zpráva poukázala na to, že úpravou obsaženou v dřívějším znění § 144 insolvenčního zákona byly sledovány jiné cíle než zájem na vedení insolvenčního řízení ohledně majetku konkrétního dlužníka. Vzhledem k tomu, že návrh zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, jež má nabýt účinnosti 1.1.2014, přenáší úpravu obsaženou dosud v § 144 insolvenčního zákona na půdu rejstříkových soudů a ozřejmuje tak skutečný smysl postupu dle § 144 insolvenčního zákona v dosavadním znění, není již zapotřebí řešit tuto problematiku v insolvenčním řízení zaváděním nesystémového institutu zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku.

Z obsahu insolvenčního spisu dlužníka vyplývá, že návrhem doručeným soudu prvního stupně 17.8.2016 domáhal se za dlužníka jeho likvidátor vydání usnesení, jímž by byl zjištěn úpadek dlužníka a na majetek dlužníka prohlášen konkurs. V návrhu mimo jiné uvedl, že jím nebyl zjištěn žádný movitý ani nemovitý majetek, ani jednání, u něhož by bylo možno v rámci insolvenčního řízení uplatnit jejich neplatnost nebo neúčinnost, dále označil věřitele dlužníka na základě jejich přihlášek do likvidace s uvedením výše jednotlivých pohledávek věřitelů a jejich splatností. Uvedl, že je zřejmé, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po splatnosti a není schopen je plnit. To vyplývá z toho, že je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Úpadek nastal rovněž ve formě předlužení, neboť souhrn závazků dlužníka převyšuje hodnotu jeho majetku. Dále uvedl, že nelze předpokládat, že by dlužník nadále provozoval podnik, neboť nezaměstnává žádné zaměstnance a nevyvíjí žádnou činnost. Neexistenci jakéhokoliv majetku dlužníka uvedl dlužník i v seznamu majetku, který učinil přílohou insolvenčního návrhu, který podepsal a uvedl prohlášení o jeho správnosti a úplnosti. Insolvenční soud po vydání vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení vydal odvoláním napadené usnesení.

Odvolací soud se zřetelem na shora citovaná ustanovení insolvenčního zákona i důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb. (k § 144 IZ) především zdůrazňuje, že likvidátor dlužníka zřejmě zcela pominul novou právní úpravu v ustanovení § 144 IZ od 1.1.2014. Vzhledem k výše uvedenému je nutno poukázat na to, že účelem insolvenčního zákona dle jeho ustanovení § 1 je řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů či k oddlužení dlužníka. Insolvenční řízení tedy v žádném případě (a odvolatel se mýlí, pokud v odvolání uvádí opak) neslouží k výmazu nefunkčních společností z rejstříku právnických a fyzických osob. Odvolatel se rovněž mýlí, pokud má za to, že jiným způsobem než insolvenčním řízením není možno dosáhnout výmazu společností z těchto veřejných rejstříků. Postup při zrušení a výmazu společnosti je upraven zákonem o obchodních korporacích č. 50/2012 Sb. a dále zákonem o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob č. 304/2013 Sb. (oba účinné od 1.1.2014). Nadto odvolatel zřejmě zcela přehlédl, že ustanovení § 108 IZ v odstavci prvním výslovně předpokládá, že povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení může být uložena každému insolvenčnímu navrhovateli (tedy i dlužníku v likvidaci), a to i tehdy, je-li zřejmé, že nemá žádný majetek. Teprve zaplatí-li zcela nemajetný insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, má právo požadovat, aby při splnění zákonných předpokladů bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka, a záloha bude sloužit k prověření majetkových poměrů dlužníka.

Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 3. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu